Negramotní, zkorumpovaní a rádi střílejí

Podrobnosti

ze světa / Války|

3. červen 2010|

Andreas Ulrich, Alfred Weinzierl, Der Spiegel|

12066 x

Delegace vojáků a instruktorů z Německa, Maďarska a Spojených států se připravovala na pracovní jednání. Očekávali, že to zpočátku bude záležitost jen formální, ale že se postupně atmosféra lidsky zpříjemní. Na recepci je totiž pozval policejní náčelník afghánské provincie Baghlán Abdal Rahmán Chajlí. Když ale přijeli na místo, nikdo je nevítal a všude vládlo jen podivné, tajuplné ticho. Vtom se odkudsi zjevil chlapík v uniformě, předpisovým krokem došel až k delegaci, a když byl dostatečně blízko, odpálil se i s náloží, kterou měl na těle. Dva Američané zemřeli a dalších pět lidí bylo zraněno.

Podle spěšného prohlášení guvernéra provincie měl být terčem atentátu policejní náčelník Chajlí, ale mezinárodní vyšetřovatelé dospěli k jinému závěru. Soudí, že za sebevražedným útokem naopak stál sám Chajlí, muž s vazbami na afghánského prezidenta Hamída Karzáího i na obchod s drogami. Navzdory ostrým protestům z Berlína i Washingtonu se mu ale nic nestalo. „Vládnou tam sítě vztahů, které jsou mnohem mocnější než vláda v Kábulu," vysvětluje německý policejní inspektor, který v Afghánistánu dlouho působil jako poradce a zemi dokonale zná. Tento příběh nám vypráví, aby podpořil svůj pevný názor, že Afghánistán podle pravidel západní civilizace nikdy fungovat nebude, a že tato pravidla nebudou platit ani v budově tamního policejního ředitelství. „Nechceme uznat afghánskou realitu a proto tam prohrajeme," dodává.

Když plán nefunguje

Německo se posledních osm let spolu s USA podílí na utváření afghánských policejních sil. Zpočátku to byla snaha pečlivá a akademicky podložená - a zároveň silně naivní -- Němci v ní ale přesto postupem času získali podporu i ostatních zemí Evropské unie. Od roku 2008 němečtí instruktoři pořádají osmitýdenní výcvikové kurzy, jejichž cílem je proměnit Afghánce v muže prosazující zákon. To je ale úkol nesplnitelný.

Der Spiegel hovořil s mnoha německými policejními důstojníky, kteří se na této nesmyslné práci v zemi válečníků a zkorumpovaných vládců podíleli rok i více. Nechtějí být jmenováni, protože to, co říkají, je politicky nepopulární, jejich závěry jsou ale jednohlasné a zdrcující. „Nastolování vlády práva v Afghánistánu je jen iluze," říká jeden z nich, který v Kábulu působil ještě před několika měsíci.

Před nedávnem do Afghánistánu - poprvé po šesti letech - zavítal německý ministr vnitra Thomas de Maiziére. Navštívil Kábul, Mazár e Šaríf a Kundúz, kde slavnostně otevřel nové výcvikové středisko. Němečtí instruktoři by v něm měli ročně vyškolit na pět set afghánských policejních důstojníků. Právě toto středisko je německým příspěvkem dohodám, kterých bylo dosaženo na lednové mezinárodní konferenci o Afghánistánu. Západ navíc plánuje, že do roku 2012 k ochraně afghánských obyvatel vycvičí dalších 30 tisíc policejních důstojníků. Polovinu z tohoto počtu připadne na Němce, kteří tak budou muset navýšit do poloviny letošního roku svůj kontingent o 260 mužů.

De Maiziére si v Kunduzu vyslechl popis situace bez příkras. „Důraz při výcviku klademe vždy na to, jak přežít," vysvětlil mu koordinátor projektu Volker Winkler s tím, že německá pomoc bude potřeba i po roce 2012. „V Afghánistánu potřebujeme hodně policejních důstojníků. Hodně dobrý policejních důstojníků. Tyto dvě věci přitom musejí jít ruku v ruce."

Je tu ale potíž: Tento plán prostě nefunguje.

Tvrdí to alespoň takřka všichni, kdo mají v Afghánistánu co dočinění s výcvikem a rekrutováním. Je to názor Američanů, kteří do výcviku napumpovali už šest miliard dolarů, Italů, kteří do výcvikového střediska v Kábulu vyslali oddíl karabiniérů, i Němců. „Cvičíme policejní důstojníky tak rychle, jak jen můžeme," konstatuje vysoký německý důstojník, „ale jakmile odtud odejdou, ztrácíme nad nimi kontrolu."

Přiznání pendrekem

Když Němci v Afghánistánu začínali, bylo všechno jinak. Výcvikový program tehdy obvykle trval tři roky. „Uchazeči byli skvělí," vzpomíná jeden z instruktorů. „Motivovaní a  vzdělaní." Stali se z nich policejní důstojníci, ale bylo jich málo. Mnozí z nich byli posláni na neklidný jih země, vysvětluje. Třetinu z nich už mezitím zabili a třetina prostě zmizela.

Zkrácení výcviku prosadili Američané, a tak se dnes Afghánci během osmitýdenního kurzu učí pochodovat, zatýkat a střílet. Aniž by přitom vůbec uměli číst a psát.

Instruktoři si stěžují, že polovinu času tráví překladem do místních jazyků, paštu a darí. Mnozí z rekrutů se nedokážou soustředit déle než půl hodiny a jejich fyzička je často tak špatná, že nejsou s to udělat víc, než prostě jít rovně. Ve skutečnosti většinu rekrutů totiž tvoří venkované bez formálního vzdělání, 20 procent kadetů neprojde testem na drogy a 90 procent z nich je negramotných, což je míra přesahující celostátní afghánský průměr.

Když se v sídle německého policejního ředitelství v Postupimi u Berlína v dobré víře rodily plány výcviku, začalo se do Afghánistánu posílat také například vybavení kriminalistických laboratoří či elektronové mikroskopy. Dnes jsou většinou někde na skříních, pokryté prachem. Jak podotýká jeden z instruktorů, ve světě afghánské policie totiž každého zajímá jen přiznání. Jednou se zeptal afghánského kolegy, jakým způsobem přiznání získává. Dostalo se mu lehce ostýchavé odpovědi, že pendrekem.

V sedmém týdnu výcviku mají kadeti předvést své střelecké schopnosti. Test požaduje, aby trefili kartónovou figurínu na vzdálenost 50 metrů. Každý má k dispozici 60 ran z automatické zbraně a trefit se musí alespoň ve 42 případech. Někteří studenti jsou skvělí střelci a terč trefí i více než 60krát. Jeden rekrut třeba dosáhl 62 zásahů, protože chlapík vedle něj střílel až moc do strany.

Ti, kteří testem neprojdou, dostanou potvrzení, které je zbavuje možnosti mít střelnou zbraň, na konci výcviku ale i oni svou osobní zbraň dostanou. „Během pár týdnů budou někde na kontrolním stanovišti," svěřil se jeden z instruktorů listu The New York Times. „Nechtěl bych být nevinný civilista a nějak je naštvat."

Taliban platí lépe

Takový je stav věcí, který ovlivňuje nejen bezpečí obyvatel Afghánistánu, ale zpochybňuje i samotnou bezpečnostní strategii Západu. Už roky je totiž jasné, že odsun amerických vojáků nebude možný, dokud Afghánci nebudou mít alespoň z poloviny funkční policii. Zhruba před měsícem se americký prezident Barack Obama zeptal svých generálů, jestli budou první policejní oddíly připravené k červenci 2011, kdy by se měly oficiálně začít stahovat první jednotky. Generálplukovník William Caldwell, který má výcvikový program na starosti, Obamovi odpověděl po pravdě a podle týdeníku Newsweek tím prezidenta ani v nejmenším neuspokojil. „Je to nepochopitelné, ale ve skutečnosti jsme osm let necvičili policii," prohlásil prý generál, „vlastně jsme jen vydávali uniformy." Prezident byl údajně v šoku: „To je deprimující."

Caldwell odhaduje, že ne víc než čtvrtina z asi 98 tisíc afghánských policistů dostává nějaké formální rozkazy, což ve svém důsledku vede k vysokému počtu mrtvých v jejich řadách. Podle tajné zprávy německého ministerstva zahraničí bylo v roce 2007 zabito 1200 policistů, o rok později 1150 a do podzimu 2009 jich padlo 760. Většina z nich zahynula při přepadeních, dopravních nehodách - a vlastní zbraní.

Problémem je také nespolehlivost rekrutů. Z čistě ekonomického hlediska, vysvětlil italský brigádní generál Carmelo Burgio pro The New York Times, je pro ně totiž zajímavější přidat se k Talibanu: „Lépe platí." Navzdory nedávnému zvýšení žoldu, který nyní měsíčně dosáhl v průměru 240 dolarů, to k uživení čtyřčlenné rodiny nestačí. Nízké mzdy naopak vytvářejí prostor pro korupci, která je všudypřítomná, a k tomu, aby se policisté spíš řídili tradičním afghánskými pravidly, než zákony v západním stylu.

V této kultuře jsou nejdůležitější přátelství a rodinné vazby. Brigádní generál Chadadád Agáh, který velí výcvikovému středisku v Kábulu, ví, k čemu to vede: „Jeden má bratra u Talibanu, další má u nich strýčka," popsal situaci pro The New York Times. „Vyrážíme na operaci a jeden bratr zavolá druhému, a tak už na nás čekají."

Nikdo ve skutečnosti neví, kolik z oněch 98 tisíc policistů ještě dnes svou práci opravdu vykonává, kolik z nich je jen na výplatnicích a kolik jich přetáhl Taliban. Jeho infiltrace do řad afghánské národní armády je ale pro všechny noční můrou. Loni v listopadu například zahynulo pět Britů, když na ně zpustil palbu policista, s nímž pracovali.

Zájemců ubývá

Jednou z nejsmutnějších zkušeností, jakou si zahraniční instruktoři odnášejí, je to, že někteří kadeti se po absolvování kurzu okamžitě vracejí k místním tradicím a mění svá kontrolní stanoviště v posty výběrčích úplatků. Image policie je proto sotva lepší než pověst Talibanu, míní jeden z německých instruktorů. „Lidé k nim mají úctu asi jako k obyčejným dopravákům," říká a připomíná, že podle průzkumů OSN si polovina Afghánců myslí, že je jejich policie zkorumpovaná.

Země, které se na výcviku podílejí, tuto situaci zkoušejí napravovat různě. „Snažíme se cvičit kadety i v tom, jak respektovat místní lidi," vysvětlil pro Newsweek italský policejní důstojník Massimo Deiana. To může být ve finále pro úspěch afghánského policejního sboru důležitější, než umění přesné střelby. Němci se rozhodli doprovázet nováčky na jejich obchůzkách častěji než dřív a v případě nutnosti se pokoušejí i zasahovat. I v těch bezpečnějších oblastech pak v praxi jednoho afghánského policistu eskortují čtyři němečtí policisté a čtyři němečtí vojáci.

Říká se tomu Cílený rozvoj okresu (Focused District Development, FDD) a cílem je pacifikovat postupně asi 400 okresů, jeden po druhém. Jakmile armáda nějakou oblast očistí, nastoupí policisté a zajistí bezpečnost nutnou pro ekonomický rozvoj. Němečtí instruktoři tuto metodu ale považují za extrémně nebezpečnou a navíc i neúčinnou: „FDD ve skutečnosti znamená nechat se zabít," konstatují a argumentují, že právě během těchto hlídek Američané utrpěli zásadní ztráty. A FDD probíhal i v Čahár Dará v provincii Kundúz, když tam německá armáda bombardovala cisterny ukradené Talibanem. Loni v září přitom zahynulo na 140 lidí.

Jakmile se totiž armáda z dané oblasti stáhne, Taliban se vrátí a bere si na mušku právě policisty: „Zabíjejí je coby symboly nenáviděné vlády v Kábulu." Vedoucí činitelé na policejním ředitelství v Postupimi jsou si tohoto rizika vědomi. Podle vnitřní zprávy ředitelství jsou „policisté dál hlavním terčem povstalců po celé zemi".

Německé ministerstvo vnitra ale na druhou stranu nedávno prohlásilo, že „němečtí policisté pracující ve smíšených týmech s vojenskou policií nejsou vystaveni žádné nebezpečnější situaci." To je přitom ale v zásadním rozporu s údaji, které každý týden podávají policisté přímo z Afghánistánu, a navíc i s postojem německé vlády, která od 10. února začala o své vojenské misi v Afghánistánu mluvit jako o „neinternacionalním, ozbrojeném konfliktu" - tedy jako o válce.

„Doposud jsme v rámci FDD působili v bezpečných okresech," říká jeden z německých inspektorů, ale riziko podle něj dramaticky narůstá s tím, jak se jeho důstojníci dostávají dál a dál od svých základen. Německá policejní sdružení se kvůli tomu ocitají ve střetu s vládou a například Sdružení německých kriminalistů požaduje rovnou zrušení výcvikového programu a současnou „změnu strategie", přičemž argumentuje, že „se nelze vyhnout dalším selháním". Šéf německých policejních odborů už ani nevidí prostor pro vyjednávání: „Němečtí policejní důstojníci nemají v bitevním poli co pohledávat," říká.

Díky příplatku ve výši 110 eur denně se vládě dobrovolníky pro službu v Afghánistánu daří nacházet stále poměrně snadno, ale zkušenosti, s nimiž se policisté vracejí, spolu s mohutnou kritikou ze strany odborů už se začínají projevovat. Počty uchazečů neustále klesají a Německá spolková policie už začíná uvažovat o tom, že bude oslovovat inspektory, kteří už v Afghánistánu byli, a připravuje pro ně dokonce i státní vyznamenání.

Nejhledanější muž

Vzhledem ke zmatkům, které v Afghánistánu vládnou, už to ale sotva pomůže. Němci už tam prostě zažili negativních zkušeností až příliš. Vezměte si příklad talibanského velitele Hadžího Malika, který v Mazáre e Šarífu často chodil na návštěvu za policejním generálem Ghulámem Patangem. Armáda měla Malika na seznamu nejhledanějších povstalců a přičítala mu řadu pumových útoků, když ale tlačila na Patanga, aby ho zatkl, pokaždé odmítl. Malik se prý v oblasti těší velké úctě, vysvětloval Patang, a navíc na něj nebyl vydán ani oficiální zatykač.

Když už ale nátlak německé armády dosáhl maxima, přistoupil k typicky afghánskému řešení. Malik dobrovolně nastoupil do vězení a armáda měla podle dohody tři dny na to, aby proti němu shromáždila důkazy. Žádný se však nenašel, a tak čtvrtý den Malik vyšel z vězení jako svobodný muž. Před budovou se ten talibanský válečník vřele rozloučil se svými vězniteli - a slíbil jim, že zrovna na ně už útočit nebude.

Převzato z Literárních novin

Komentáře