UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (4)

Posadil jsem vedle svého učitele a společně jsme se pustili do provádění techniky. To, co následovalo, se mu zdálo bizarní, já to však bral jako normální věc. Vstoupil jsem do zcela transcendentního vědomí - do úplného samádhi. Opět jsem se tedy ocitl ve stavu kosmického vědomí. Bylo to nádherné. Ta technika mi šla tak snadno proto, že brána již byla otevřena - díky mému zážitku blízké smrti z minulého března.

Když jsme skončili, učitel na mě pohlédl a zeptal se: „Dostal ses až tam, že?" Odpověděl jsem, že ano. „Bylo to poprvé?" vyzvídal. „Nevím, jestli poprvé, ale určitě poprvé s vámi," zněla moje odpověď.

Od té doby jsem začal cvičit svou schopnost vstoupit do kosmického vědomí podle vlastní vůle. To mi přineslo ještě neobyčejnější pohled na svět a na sebe sama. Nyní jsem se mohl opětovně spojit s čirým stavem Země, přírody a posvátna, které existuje neposkvrněné zlem lidského konání. Znovu jsem objevoval čistotu a nevinnost vědomí, které jsem měl jako malý hoch. Nyní jsem to však chápal a více tomu rozuměl.

Následující léto jsem odjel do města Boone v Severní Karolíně a začal studovat na Apalačské státní univerzitě. Tuto školu jsem si zvolil proto, že leží v divoké přírodě, v mých milovaných horách Blue Ridge Mountains, se kterými se cítím hluboce spřízněn. Věřím, že tento pocit přichází z genetického spojení, které je založeno na mých čerokíjských předcích.

Přál jsem si trávit každou volnou chvilku v náručí těchto hor, v jejich řekách i jezerech. Chtěl jsem s nimi být spojen jako duch kráčející přírodou. Dychtil jsem po praxi svých nově nabitých meditačních dovedností a chtěl jsem pokračovat ve svých prožitcích jednoty s posvátnem. Ocitl jsem tedy na prahu dospělosti. Odešel jsem z domu, kde jsem vyrůstal, aniž by mi někdo řekl, co je to modlitba, komunikace s Bohem nebo zážitek kosmického vědomí. To všechno jsem musel objevit vlastními silami.

Absence náboženské výchovy byla vlastně skrytým požehnáním. Myslím si, že mezi náboženstvím a spiritualitou existuje přesně opačný vztah, až na několik málo výjimek. Poněvadž jsem byl ušetřen náboženské výchovy, jednoduše jsem mohl hledat pravdu, aniž bych nesl břemeno náboženských doktrín a jejich pozlátek.

To, co se událo ten podzim, bylo jen neobyčejné rozšíření mé šest měsíců staré zkušenosti se smrtí. Nacházel jsem se na vrcholu Richs Mountain, která se tyčí patnáct set metrů nad městem Boone. Na samém vrcholu je požární rozhledna, ke které vede štěrková cesta, která je hned na úpatí zatarasena závorou. Jednoho blankytně modrého odpoledne jsem se rozhodl pozorovat západ slunce z vrcholku této hory. Když jsem dorazil na samý vrchol, usedl jsem k meditaci. Slunce už pomalu mizelo za horizontem. V ten okamžik jsem pohlédl na jihozápad a uviděl mimozemský létající koráb. Byl poměrně daleko, ale vypadal stejně jako ten, který jsem viděl, když mi bylo devět. Aniž bych věděl proč, zareagoval jsem slovy: „To jsou zase oni." Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlel - prostě jsem jejich přítomnost vzal jako fakt. Loď několikrát zablikala, stejně jako kdysi.

Pak jsem se pustil do meditace a měl jsem krásný hluboký zážitek neohraničené Mysli. Když jsem opět otevřel oči, byla již temná noc. Všude na obloze svítily hvězdy. Jaký to byl krásný pohled! Díky té nadmořské výšce jsem jasně viděl Mléčnou dráhu a bezpočet hvězd a souhvězdí. Jak jsem tam tak stál a díval se na nebe, náhle mi hlavou probleskla myšlenka, která nebyla moje: „Pohleď na ten nádherný vesmír, který Bůh stvořil."

S tímto na mysli jsem vstoupil přesně do téhož stavu, který jsem měl, když jsem zemřel. Ve zcela bdělém stavu jsem zažíval vědomí Boha, byl jsem sjednocen s celým jeho stvořením, a přesto jsem si byl vědom toho, že stojím na vrcholu hory. Bylo to velkolepé.

Když jsem začal sestupovat dolů, všiml jsem si záře na okraji hory. Vycítil jsem, že tam někdo je. Zničehonic se po mé pravici objevila mimozemská biologická forma života a dotkla se mého ramene. Bylo to, jako by do mě někdo silně píchl prstem. Pohlédl jsem dolů a na bundě jsem uviděl otisk. Zježily se mi všechny vlasy na hlavě. Poněkud dětinsky jsem si pomyslel: „Co po mně ta bytost chce?" Přikrčil jsem se k zemi (nerad to přiznávám) do polohy plodu a podíval se vzhůru. Naše pohledy se střetly. Ta bytost byla muž. Byl zcela pokojný a ničím mi nenaháněl strach. Jeho oči byly krásné a připomínaly oči jelena. Náhle jsem zjistil, že jsem byl přenesen ke korábu, či spíše na koráb. Byli jsme venku a seděli jsme. Pak si vzpomínám, že koráb zcela zprůsvitněl. Měl jsem pocit, jako bych se vznášel prostorem, ve kterém nic není, jako by byl celý koráb vyroben z optických vláken a jeho plášť mohl zmizet. Všude kolem nás bylo vidět prostor.

Tak jsem se tam ocitl s těmi mimozemšťany, kteří byli vysocí zhruba metr či metr dvacet. Všichni měli ty přívětivé oči. Zdálo se, že jsme zde kvůli jednomu cíli: společné meditaci. Zajímali se o mě, poněvadž chtěli kontakt s lidskou bytostí, která zažívá kosmické vědomí tak, jak toho jsme schopni my. Chtěli, abych se o to s nimi podělil. V tom okamžiku jsem jim ukázal, jak takový stav prožíváme. Měli jsme společný prožitek - neuvěřitelné setkání, zcela jiné než ty příběhy, které obvykle kolují o kontaktech s mimozemšťany. Byl to velmi nepozemský zážitek, kdy čas, prostor a relativita okolí byly zcela jiné než to, na co jsme zvyklí. V tomto stavu vědomí nehrají roli vteřiny, hodiny ani roky, poněvadž dochází k transcendenci času a prostoru. Toto bezbřehé nekonečno je skutečná podstata naší mysli; probuzené Já v nitru nás všech.

Když jsem byl s těmito bytostmi, vytvořili jsme kód pro společnou komunikaci. Prakticky se jednalo o zrod CE-5 - blízká setkání pátého druhu - iniciaci. Pro komunikaci s mimozemšťany a jejich elektronickými přístroji používáme nejenom zvuky a světlo, ale též mimoprostorové vědomí a cílené souvislé myšlenky. Tehdy se psal říjen roku 1973, v té době na Sinaji zuřila válka.

Bylo mi jasné, že mimozemšťané chtějí, aby se lidstvo vzdalo násilí a proměnilo se v mírumilovnou civilizaci, která harmonicky koexistuje s vesmírem. Planeta Země potřebovala své velvyslance tlumočící tento záměr. Tak jsem nabídl, že to budu dělat a pomohu to naučit své lidské druhy. Nic více, pouze toto.

Pak jsem se ve zlomku vteřiny vrátil do „normálního" stavu vědomí a zjistil jsem, že jsem na štěrkové cestě poblíž požární rozhledny. Byl jsem však o kousek dál než v okamžiku, kdy jsem se setkal s mimozemšťanem. Stále jsem však byl kousek od vrcholu. Pomyslel jsem si: „Ach bože, jaká nádhera!" Tento prožitek jednoty s nimi mi vnukl klíčové poselství: vědomá mysl, ke které se v tom okamžiku probouzíme, je tatáž jako mysl božského Bytí a všech jiných bytostí. Erwin Schrodinger měl naprostou pravdu, když řekl, že celkový počet myslí ve vesmíru je jedna jediná. Existuje jedna vědomá mysl, a právě tou jsme. Takže ve vesmíru existuje pouze jedno lidstvo a my jsme tím lidstvem. Žádní „mimozemšťané" a „lidi"; pouze nerozdělený, dokonalý, celistvý vědomý život ve vesmíru, a my jsme jeho součástí.

Vybavuje se mi jedno rčení ze súfíjské tradice: „Pomýšlíš o sobě jako o titěrném tvorovi, když uvnitř tebe je skrytý celý vesmír?" Je to jen rétorická otázka. Nejsme jen titěrnou formou života. V našem nitru je obsažena celost vesmíru. A právě to jsem zažil při svém kontaktu s mimozemšťany.

Oni věděli, že jediná šance pro mír na Zemi - nehledě na vesmír - spočívá v tom, že si lidé uvědomí, že mezi námi není rozdíl. Nezáleží na tom, jak vypadáme - pohleďme na celou škálu rozdílů ve fyzickém vzhledu, kterou najdeme pouze na zeměkouli! To, na čem skutečně záleží, je, že uvnitř nás přebývá totéž jedinečné světlo vědomí; nekonečné, věčné a stále přítomné - ať už jsme mu v daném okamžiku otevřeni či ne. To je základna našeho vztahu s druhými i našeho vztahu s vesmírem. Právě to je věčné a přetrvávající ... a právě to jsem s nimi zažil v absolutní, čiré formě. Byla to nejkrásnější a nejúžasnější věc. Nebylo v tom nic děsivého nebo znepokojivého.

Vůbec jim nevadilo, že mi bylo pouhých osmnáct let. Oni se nestarají o takové věci, jako je věk, rasa, rodinný původ či bohatství. Zajímalo je pouze to, že jsem měl dost čisté srdce na to, abych viděl jasnou a materiálními záležitostmi tohoto světa neposkvrněnou pravdu. Dokázal jsem rozlišit univerzální aspekt nauk různých kultur, které se šířily v lidských společenstvích všech věků, poněvadž pravda je ve všech jazycích jedna a tatáž. To, co jsme toho dne vytvořili, dokázalo, že lidé - každý z nás - mohou být vzájemně ve spojení jak mezi sebou, tak

s neohraničeným vědomím vesmíru, ale i s dalšími civilizacemi. Podmínkou je pouze to, abychom byli pozorní a bdělí. Pokud jsme bdělí a slyšíme či čteme právě teď tato slova, bdělost, skrze kterou nasloucháme, je jedna a tatáž. Není ničím rozdělena. To my ji dělíme na své ego a rozum, ve skutečnosti je však světlo vědomí jedno a totéž v každém stvoření, v každé hvězdě. A celý kosmos je zaplaven týmž světlem Bytí. Existuje velké slunce Vědomí, které se odráží a láme v každém z nás, přesto je však pouze jedno. Takže když se vrátíme k té pravdě, když ji prožijeme, pak se žádná ze životních forem nezdá vzdálená, neobvyklá nebo cizí ... protože ve skutečnosti nejsou.

A tak mě při této příležitosti napadl CSETI koncept jednoho vesmíru, jednoho lidstva. V celém vesmíru vskutku existuje jedno lidstvo, a tím jsme my. Existuje jediné vědomé bytí, které ozařuje a svítí na nás na všechny. A to nemůže být nikdy rozděleno, ať se snažíme sebevíc. Možná bychom je chtěli rozdělit, ale nikdy to nedokážeme. Je vždy pouze jedno jediné a je vždy dokonalé. Mimozemské bytosti, které jsou zde, tomu rozumějí, poněvadž nemohou cestovat mezihvězdným prostorem, aniž by chápaly mimoprostorovost. K pochopení mimoprostorovosti je zapotřebí vysoké úrovně poznání a osvícení.

Pravda je ve skutečnosti taková, že soucitné srdce a základ míru spočívají v pochopení faktu, že my všichni jsme jedním jediným. Bez takovéhoto prožitku jsme odkázáni na intelektuální závěry - a ty nikdy netrvají dlouho. Takže poměrně mlád jsem si uvědomil, že všechny problémy světa jsou v zásadě duchovní, a tudíž i jejich řešení musí být spirituální. Jak se ukázalo, byla to pravda.

Byl jsem tedy zpět a kráčel jsem po štěrkové cestě z kopce dolů. Nade mnou svítila hvězdná obloha a na mě té noci čekal ještě jeden podivný jev. Asi po padesáti metrech chůze jsem měl najednou pocit, že jsem s každým krokem lehčí a lehčí, jako bych se pohyboval na Měsíci. Mé kroky byly ve skutečnosti skoky, které měřily dobrých osm, deset metrů! Spíše jsem se vznášel, než kráčel. Kolem mě fungoval jakýsi podivný magnetický antigravitační efekt, který mě činil lehčím. Nebyl to produkt mé obrazotvornosti; mé fyzické tělo bylo skutečně lehké!

Byl jsem šťastný jako blecha! Byl jsem tam, právě jsem měl za sebou úžasný prožitek s UFO a pohyboval jsem se pomocí neuvěřitelně dlouhých skoků! Bylo to báječné. Jak jsem se blížil k městu, antigravitační jev slábl, až se mi nakonec váha vrátila do normálu. Když jsem přišel na kraj města, ulice se zdály být tak pusté, jako by tu právě skončila atomová válka. Myslel jsem, že bude tak devět nebo deset hodin večer, takže ještě mělo být všude otevřeno. Připomínám, že se jednalo o malé univerzitní městečko. Přemítal jsem: „Co se s tím světem stalo? Že by válka na Blízkém východě přerostla v celosvětový jaderný konflikt a já o tom nic nevím?" Pak jsem se podíval na hodiny a zjistil, že už je jedna po půlnoci. Můj kosmický prožitek trval tři nebo čtyři hodiny.

Po této úžasné události jsem se rozhodl, že budu praktikovat všechno, co jsem se naučil a sdílel s mimozemšťany. Každý večer, než jsem šel spát, jsem si lehl a uvedl se do meditativního stavu. Vstupoval jsem do bezbřehé pozornosti a pak vnímal, jak se kolem mě šíří pocit vědomé mysli, který postupně naplnil celou místnost, čímž jsem se opět utvrzoval v její všudypřítomnosti. Na křídlech toho všudypřítomného pocitu vědomí jsem expandoval do vnějšího prostoru, prohlížel si hvězdy a kosmos, který jsem cítil, jako by byl naplněn vědomím. A já jsem s tímto vědomím, které mi umožňovalo tyto výlety do kosmu, tvořil jednotu.

Pak jsem vysílal myšlenky jako signály k mimozemským bytostem a oznamoval jim svoji přítomnost. Poněkud dětinsky jsem jim říkal: „Nevím, jestli si mě pamatujete, ale mé jméno je Steve. Jsem zde - ukážu vám, kde jsem." Tak jsem praktikoval protokol, který jsme rozvinuli pro CE-5 iniciace: v tomto vyšším stavu vědomí jsem se otočil, a místo abych se díval ven, do vnějšího bezbřehého prostoru, tak jsem se díval zpět - a tak mimozemšťanům ukazoval svou polohu na Zemi.

Ukazoval jsem jim galaxii Mléčné dráhy, pak jsem zaostřil na Sluneční soustavu a ze Slunce jsem přiblížil pohled na Zemi. Pak jsem dále soustředil svůj pohled na Severní Ameriku, dále jsem zaostřil na východní část Spojených států, na Apalačské pohoří. Nakonec jsem jim lokalizoval městečko Boone v Severní Karolíně a posléze mé přesné místo v budově, kde jsem se nacházel. Když jsem toto cvičení dokončil, zpravidla jsem usnul.

Za několik měsíců byly mé zážitky skutečně mimořádné. Od října roku 1973 nastala v těchto horách bezprecedentní vlna pozorování UFO. Dělal jsem to jako jistý druh testu, abych se přesvědčil, zda to, co jsme společně vytvořili a na čem jsme se dohodli ten večer, kdy jsem byl v jejich lodi, funguje. Opravdu to fungovalo. V novinách se objevily zprávy o tom, jak správci lesa viděli v horách ohromné kosmické lodi, bylo jich plno po celém kraji... na jihu, na severu, všude!

V této praxi jsem pokračoval až do jednoho dne, kdy se v místních novinách objevil článek o chlapíkovi, který jel po silnici směrem na Morgantown v Severní Karolíně. Pro UFO bylo toto místo vzdáleno jen pár vteřin ode mě. Ten mladík, který řídil auto, mi byl dost podobný. V jednom okamžiku mu vysadil motor. Přímo nad autem se vznášela kosmická loď, z okénka se díval mimozemšťan. Ten řidič z toho šoku málem zemřel!

Pochopil jsem, že mi tím mimozemšťané nepřímo říkali: „Už víš, že to funguje." Celou věc jsem si pro sebe uzavřel asi takto: „To, co děláš, je hra s ohněm. Myslím, že do doby, než budu skutečně vědět, co s tím mám dělat, toho bylo víc než dost."

O těchto událostech jsem dlouho nikomu neřekl ani slovo. Nicméně lidé musejí vědět, proč jsem se vzdal svého výnosného postavení doktora - a z toho plynoucího příjmu čtvrt milionu dolarů ročně - abych zveřejnil to, o čem vím, že je pravda. Zajisté to nebylo proto, že to všechno je „jen smyšlenka"!

I když jsem spal, setrvával jsem v tomto stavu a nadále jsem vedl jistý druh rozhovoru s mimozemskými bytostmi. Můj spolubydlící mi později řekl, že když se během těch měsíců v noci vzbudil, slyšel mě, jak si ze spaní tiše povídám. Prozradil mi: „Mluvil jsi, ale nebyla to žádná lidská řeč." Pomyslel jsem si: „Ach můj bože. Nějak jsem se ocitl v takovém stavu vědomí, kde jsem se mohl napojit na jazyk, který používají mimozemšťané. A můj spolubydlící to jasně slyšel. Jasně mi řekl:,Nebyl to žádný pozemský jazyk.'"

Potom jsem se skálopevně rozhodl, že dokud nebudu mít nějaký konkrétní důvod, proč použít tyto protokoly, které jsme si dohodli s mimozemšťany, bude moudřejší, když budu o svých schopnostech mlčet a nechám si je pro sebe.

V roce 1974 jsem zanechal tradiční školy v Boone a podstoupil jsem učitelský výcvik na Maharšiho mezinárodní univerzitě v Iowě. Mé prožitky během tohoto studia byly zcela mimořádné, částečně proto, že jsem zůstával stranou od institucionálních, dogmatických aspektů skupiny. Nicméně jsem mohl diskutovat o ohromném množství hlubšího poznání. Zcela jsem se ponořil do studia véd a sanskrtu. Mocně na mě zapůsobilo, kolik poznatků a vědění je ve védách obsaženo - jak dobře jsou zde vyjádřeny prožitky vědomí a univerzální mysli. Tyto zkušenosti mi umožnily vytvořit si čas a místo pro to, abych se mohl zcela věnovat rozvoji vyšších stavů vědomí.

Jedna z nejhlubších věcí, které jsem vstřebal, bylo vyjevení kosmologie. Nebylo to ani tak díky četbě a studiu, jako spíše díky přímým zážitkům, které obsahovaly astrální či kauzální myšlenkové sféry a sféry světla.

Jakmile člověk porozumí struktuře stvoření a má s tím podrobné zkušenosti, pak dokáže dost dobře pochopit, proč a jak mohou mít lidé sny z budoucnosti, jak mohou své fyzické tělo přimět k levitaci či jakým způsobem jsou schopni se dematerializovat a znovu se objevit na jiném místě. Všechny podobné věci, o kterých jsme slyšeli a které považujeme za takzvané zázraky nebo mytologické příběhy, se pro nás pak stanou pochopitelnějšími. Všechny tyto věci jsou v dosahu každé vědomé lidské bytosti. Všechny bytosti budou jednoho dne schopny něco takového zakusit. Všechny tyto schopnosti jsou vrozeným právem všech vědomých bytostí ve vesmíru, nejenom pouze lidí. My všichni jsme dětmi Božími a všechny tyto dary a stavy přebývají v každém z nás.

Toho roku jsem začal mít prožitky toho, co přineslo nekonečné Bytí na tento svět. Dokázal jsem hledět na kámen a poznat, že také on obsahuje čiré vědomí. Uvnitř kamene je energie a frekvence světelné formy - astrální forma, která mu dává jeho strukturu a jeho krystalickou horninovou podobu. A uvnitř ní je idea kamene, a uvnitř ideje je primární myšlenka, která stvořila všechny věci. A uvnitř toho je čirá, klidná vědomá mysl. Vlastně platí, že všechno ve své úplnosti není nic jiného než bdělé vědomí, rezonující, odstupňované a manifestované v různých formách a různými způsoby.

Mnoho poznatků, které se k tomu pojí, si lze uvědomit pouze prostřednictvím přímé zkušenosti. Dobrou zprávou je, že každý v určitém okamžiku svého života tento typ integrace a jednoty zažil. Je však nutné si to zapamatovat. Mým záměrem je pokusit se to popsat takovým způsobem, abyste si na to vzpomněli. Pokud jsem toho byl schopen já se svým rodinným zázemím, kdy jsem vyrůstal bez jakéhokoliv doteku se světem spirituality, pak je toho schopen každý!

Když se to všechno začalo rozvíjet, mnoho let svého života jsem věnoval výuce meditací a stavů vyššího vědomí. Během té doby jsem podstoupil pokročilý trénink v Catskills ve státě New York. Při tomto pobytu jsem držel půst a denně několik hodin meditoval. Byl to skutečně krásný a klidný stav!

Začal jsem v sobě probouzet schopnost, kterou jsem měl v dětství (tehdy se však sotva začala probouzet): být schopen vidět ve svém vědomí věci, které nešlo spatřit pouhým okem. Když jsem kráčel po chodbě, pokoušel jsem se vidět, co bude za rohem. Téměř vždy jsem dokázal uzřít, co tam je nebo kdo se tam nachází. Nebylo to tak, že jsem hádal, dokud jsem se nestrefil. Bylo to, jako bych spíše setrvával v ustáleném stavu vědomí, dokud jsem věci skutečně neuzřel.

Pak jsem se pokoušel vidět věci, ke kterým dochází na vzdáleném místě na Zemi nebo ke kterým dojde v jiném čase - příští den nebo příští týden. Této praxi jsem věnoval hodně času. Stalo se mou rutinou jít spát a vidět vzdálené místo nebo událost, o které jsem věděl, že se stane následujícího dne. Pokud rozumíte všudypřítomné podstatě vědomí, není to žádná záhada. Právě proto, že je všudypřítomná, není omezená časem ani prostorem, což znamená, že tyto překážky lze překonat tak, že vstoupíme do patřičného stavu vědomí. Když to nastane, zjistíme, že jsme schopni uzřít věci, o kterých „se předpokládá", že je vidět nemůžeme. Čas a prostor jsou vymazány a my jsme svobodní, takže můžeme skutečně zřít. Jednoho dne jsem hloubal nad takzvanou mocí siddhi (čili duchovní silou), o které se píše ve védách. Přemýšlel jsem, že by bylo zajímavé otestovat si její meze, co se fyzického těla týče. Začal jsem rozjímat o schopnostech, které máme - pokud jsme plně vědomí a pokud je naše tělo skutečně naplněno světlem vědomí. Čeho můžeme skutečně dosáhnout? Jednoho dne jsem byl ve skutečně šťastném, radostném a klidném stavu. Vyšel jsem si na procházku, byl nádherný jasný jarní den. Poněvadž jsem byl díky Zemi i přírodě tak dobře naladěn, byl to vhodný okamžik pro to, co následovalo.

Kráčel jsem po poli za velkým stavením, kde jsme byli ubytovaní. Zničehonic jsem spontánně začal levitovat - bez jakéhokoliv úsilí či předchozí přípravy. Byla to reminiscence na tu událost, kdy jsem dlouhými skoky klouzal z hory do údolí po mém setkání s mimozemšťany v říjnu roku 1973. Tentokrát jsem se však zvedl kolmo do vzduchu, půl metru či metr nad zem. Místo abych došel ke svému cíli, tak jsem vzpřímeně klouzal vzduchem. Tento můj prožitek levitace skončil v okamžiku, kdy se ozval můj rozum a já vykřikl: „Bože, co se to děje? Jak můžu takto létat vzduchem?!" V ten okamžik jsem dopadl na zem. Zastavily mě vlastní rozum a ego!

Jedno z poučení, které jsem si z toho vzal, je, že existuje jistá milost, která je - společně s vírou - pro takový typ zážitků potřeba. Nemíním náboženskou víru samu o sobě, ale určitou jistotu nějaké takové věci; vědění o latentní schopnosti dělat „zázraky". A tato víra zdaleka přesahuje naše ego, rozum či intelekt. Pokud se tomu všemu svobodně otevřeme, můžeme uskutečnit neuvěřitelné věci. A pokud to přestane fungovat, pak proto, že jsme to sami zastavili. V konečném důsledku je to rozpoznání a přimknutí k Boží síle v nitru každého z nás.

Po této zkušenosti mi bylo ještě více jasné, že v našem nitru jsou skryty úžasné schopnosti, které může nalézt a rozvíjet každý. Vstupujeme do epochy, kdy se takové věci stanou rutinou a budou přijímány jako „normální". Mezi lidmi, kteří patří do nějaké duchovní či náboženské skupiny, občas existuje tendence stavět lidi s takovouto úrovní zážitků či poznání na piedestal, jako by to bylo něco jedinečného. Není to nic výjimečného a je velmi důležité to pochopit. Když děláme modlu z něčeho, co by mělo být chápáno jako vrozené právo každého z nás, fakticky děláme medvědí službu přírodě a lidskému potenciálu.

V roce 1975 jsem s jedním přítelem odjel do Francie, do alpského městečka Isola, abych se stal učitelem meditace. Během toho jednoho meditačního pobytu jsem měl mnoho prožitků vyššího stavu vědomí, který lze nazývat jednotou vědomí a vědomím Boha. Jednoho dne jsem si vybavil to, co se mi stalo o dva roky dříve v horách v Severní Karolíně, a ptal jsem se sám sebe, zda se tentýž neobyčejný zážitek může opakovat. Takže zatímco jsem byl v hotelovém pokoji, vykonal jsem protokol, který jsme vytvořili v roce 1973 ve vesmírném korábu. Vstoupil jsem do stavu neohraničené mysli a pak jsem nechal své vědomí expandovat kolem hory, u které jsem byl, kolem celého pohoří Alp, do vesmíru, mimo naši sluneční soustavu. Viděl jsem rozlehlost vesmíru a promluvil jsem k tomu korábu a mimozemšťanům na palubě: „Jmenuji se Steve. Nevím, zdali si mě pamatujete, ale před dvěma lety jsme setkali. Nyní jsem zde, v městečku Isola, v Alpách ve Francii." Pak jsem jim ukázal krásnou spirálu naší galaxie, Mléčnou dráhu, náš hvězdný systém se Sluncem a planetami a Zemi. Pak jsem zaostřil na Evropu a francouzské Alpy. Ukázal jsem jim náš hotelový komplex a řekl jsem: „Pokud mě můžete navštívit, prosím, udělejte to." To vše se odehrávalo v nepřerušovaném toku vědomí po dobu zhruba dvaceti minut.

Později po obědě jsem se společně s přáteli rozhodl, že si vyrazíme na výlet do hor poblíž našeho hotelu. Byla asi jedna hodina po poledni. Nebe nad Alpami bylo zcela jasné. Když jsem v jednom okamžiku pohlédl vzhůru, spatřil jsem nádhernou obrovskou čtyřbokou kosmickou loď. V odpoledním slunci zářila jako zrcadlo. Byla jasně zřetelná a zcela zhmotněná, tiše klouzala směrem k nám.

Jedna dobrá přítelkyně ze skupiny, která věděla o mých zážitcích s mimozemšťany, zalapala po dechu a zvolala: „Můj ty bože, to tys je přivolal, Steve?" V ten okamžik se prostě zhroutila. „Bože, nemůžu tomu uvěřit," hlesla. Odpověděl jsem: „Jo, přivolal jsem je. Vykonal jsem ten protokol, o kterém jsem ti vyprávěl." Vypadlo z ní: „Panebože, proč jsi mě nevaroval?!"

V tom okamžiku začali mít strach i další členové naší skupiny, koráb se k nám přestal přibližovat, chvíli se vznášel na místě a pak začal tiše couvat. Nakonec se celý ten obrovský koráb zcela dematerializoval, zmizel z našeho časoprostoru. Otočil jsem se k té dívce a s úsměvem řekl: „Tak, tuším, že ten protokol skutečně funguje." Ona na to: „Až to budeš dělat příště, řekni mi to. Varuj mě předem!" Já jsem se však jen hystericky smál.

Z toho jsem se poučil, že mimozemšťany můžeme kontaktovat a že u toho mohou být i další lidé. Od té doby, co mi bylo devět let, to bylo poprvé, kdy jsem v doprovodu dalších lidí skutečně viděl mimozemský koráb. V tomto případě se jednalo o skutečné CE-5, kdy lidé pozvali vesmírný koráb, který přiletěl - jak mohou potvrdit i další svědci. Protokol zcela jasně fungoval. Začal jsem mít pocit, že bych to někdy měl naučit i další lidi, poněvadž tak by se každý dozvěděl, že je to pravda.

Jak šly týdny a měsíce, začal jsem o tom opět pochybovat. Když se stane něco tak mimořádného, vždycky se později vplíží pochyby! Za nějaký čas jsem už opět žil v Severní Karolině kousek od Blowing Rock. Sdílel jsem byt s přítelem, který se účastnil výcvikového kurzu. Oba jsme se stali učiteli meditace.

Jednou, koncem podzimu roku 1977 jsem se rozhodl znovu vyzkoušet svůj protokol. Tu noc jsem se posadil na postel a meditoval. Dostal jsem se do expandujícího stavu vědomí, cítil jsem, jak pronikám do prostoru, viděl jsem plnost a nekonečno vesmíru, který se koupe ve světle vědomí. V tom světle jsem uviděl ty mimozemské lidi a opět jsem řekl: „Mé jméno je Steve." Poněvadž jsem si myslel, že již uteklo hodně času, takže si mě asi nepamatují, tak jsem dodal: „Takže, mé jméno je Steve Greer a narodil jsem se v Charlottě v Severní Karolíně 28. června roku 1955." Pak jsem jim přednesl celý svůj zkrácený životopis! Ukázal jsem jim, kde je Charlottě a jak se dostat k mému bytu. Z vesmíru se měli dostat do Charlottě a odsud vzhůru do hor Severní Karoliny, které byly asi 150 kilometrů daleko. Poté, co jsem vykonal tuto techniku během plynulého toku vědomí, jsem usnul.

Náhle jsem se probudil, bylo už něco po půlnoci, mezi první a čtvrtou ranní. Hned proti mému oknu se asi deset metrů nad domem vznášel nádherný modrobílý koráb. Vědomí jeho posádky se promítlo přímo do místnosti, kde jsem byl já. Bylo takřka hmatatelné.

Bydleli jsme venku v divočině. Kolem nás byly jen hory, louky a absolutní ticho. A nejednou se tu ocitl koráb, který se vznášel kousek od mého okna! V ten okamžik se ve své ložnici probudil i můj spolubydlící, vyskočil z postele a utíkal ke mně do pokoje. Když rozrazil dveře vykřikl: „Vidíš to?" „Ano," přitakal jsem poněkud rozpačitě. On na to: „Panebože, přímo u okna se nám vznáší létající talíř!" Přikývl jsem: „Ano, já vím. Tak nějak jsem je sem pozval."

Úplně ho to vykolejilo. Zakřičel: „Hrome, už to nikdy nedělej, aniž bys mi o tom řekl! Málem jsem se podělal strachy!" Také cítil, že tu s námi v pokoji jsou dematerializované inteligentní bytosti z té lodi; něco jako projekce vědomí. Přešli jsme do obývacího pokoje a koráb nás následoval na tu stranu domu. Tady bylo velké okno, ze kterého jsme viděli nejvyšší horu. Mys- lim si, že v tom okamžiku vycítili strach mého přítele, a proto se koráb vzdálil, přeletěl celé údolí a pak se rozplynul v prostoru nad vrcholkem hory.

Hned další den ráno jsme slyšeli ve zprávách v rádiu, že radar na letišti v Charlottě zachytil dva hvězdné koráby. Pronásledovala je i helikoptéra místní policie. Byl jsem ohromen, když jsem slyšel, že oblast města, kde k pozorování UFO došlo, byla přesně tím místem, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal - bylo to přesně to místo, které jsem jim ukázal skrze své vědomí.

Jeden z korábů se zřejmě dostal velmi blízko k helikoptéře a k jednomu dopravnímu letadlu. To vše bylo zaznamenáno navigačním střediskem řídicí věže letiště, a tím pádem došlo k potvrzení CE-5.

O několik let později jsem se seznámil z mužem, který z FAA (ministerstva letecké dopravy) získal magnetofonovou pásku, na které byl celý incident zaznamenán. (Tuto pásku nyní má ve svých archivech CSET1.) Na pásce se mluví o tom, že jeden koráb prostě zmizel, zatímco druhý byl spatřen, jak odlétá směrem k severozápadu - do hor, kde jsem tehdy bydlel. A pak se vlastně objevil přímo před mým oknem.

Tím pádem je jasné, že toto zajímavé rané CE-5 nemělo jen dalšího svědka - mého vystrašeného spolubydlícího - ale bylo též zaznamenáno radarem, pozorováno pilotem civilního letadla a pronásledováno policejní helikoptérou.

Upřímně řečeno, byl jsem ohromen a trochu znepokojen přesností celé události. Pomyslel jsem si: „Hmm! Tak to je vážná věc. Skutečně už bych to neměl opakovat až do doby, kdy nevymyslím nějaký formální program." A vlastně jsem to v letech 1977 až 1990 už nikdy nezopakoval. Vrátil jsem se k tomu až v roce 1990, kdy jsem založil CSETI čili Centrum pro studium mimozemské inteligence.