UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (16)

Dostávali jsme se do kontaktu s lidmi s pravomocemi, kteří nám byli nakloněni, a říkali jim: „Podívejte, nastal čas pro odtajnění. Studená válka skončila. Je tu prostor, šance, jak to všechno odhalit veřejnosti dobrým pozitivním způsobem. Fakt, že mimozemské koráby jsou skutečností a že existují různé programy, jejichž utajování bylo během studené války ospravedlnitelné, ale které již nyní omluvit nelze. Musí dojít k odtajnění. Máme šanci udělat za minulostí tlustou čáru."

Jedním dechem jsme dodávali: „Pokud to neuděláte vy, uděláme to my. Najdeme už cestu, jak to provést. Nashromáždíme dostatek zdrojů, které podají přesvědčivé svědectví." Přesně o tom je projekt Disclosure.

Díky novému impulzu jsme se rozhodli, že je potřeba získat hlubší vhled do operací tajných služeb.

Jamek Woolsey byl nominován a potvrzen senátem v roce 1993. Takže v našem vyprávění, kam jsme se dostali k září 1993, nebyl ve své funkci ještě ani rok. Z našich kontaktů s vysoce postavenými lidmi v Bílém domě jsme se dozvěděli, že jak prezident, tak ředitel CIA se snažili různými kanály přijít na to, co je na celé této věci pravda. Také jsme se dozvěděli, že oběma těmto mužům byly napovídány holé lži.

V listopadu 1993 jsem dostal oficiální dopis od toho přítele ředitele CIA, který mě informoval o tom, že ředitel CIA Woolsey provedl šetření ohledně UFO a nedokázal zjistit vůbec nic a že mu byly napovídány mraky lží. Dále se tam psalo o tom, že ředitel ví, že jsou to lži! Dopis pokračoval tím, že si ředitel CIA přeje, abych za ním dojel do Washingtonu, a že budu tou první osobou, která ho bude o tom všem informovat.

Napadlo mě, že ten muž úplně zešílel a ztratil rozum. Pomyslel jsem na to, jak já, vesnický doktor, jedu do hlavního města, abych se setkal s ředitelem ústřední tajné služby a mluvil o něčem, co je ústředním spiknutím. To zní dobře, že?!

Abych byl upřímný, mou první reakcí bylo, že je to lest a úhybný manévr. Díval jsem se na to jako na krycí příběh - že ředitel CIA ví všechno a prostě chce jen zjistit, co o tom víme my a co se chystáme podniknout. Jak se ukázalo, mýlil jsem se a Woolsey a prezident byli ve skutečnosti zcela mimo mísu.

13. prosince 1993 jsem odletěl do Washingtonu, abych se setkal s Woolseyem. Zastíracím manévrem byla večeře v domě jednoho přítele. Bylo nás tam šest: moje žena a já, ředitel CIA a jeho žena, která šťastnou náhodou byla hlavní provozní úřednicí v Národní akademii věd (takže jsem byl schopen zabít dvě mouchy jednou ranou), a jejich přítel s manželkou. Jak se ukázalo, naši hostitelé vůbec nevěděli, koho budou hostit. Dozvěděli se to až v den události. Dovedete si to představit? ... „Miláčku, kdo k nám přijde na večeři?" „Ach, ředitel CIA a expert přes mimozemšťany, doktor Greer." Wau! Dovedete si představit, že přijdete domů a oznámíte to své ženě?

Vzpomínám si, jak jsme toho večera dorazili s Emily do domu přítele ředitele CIA. Měl jsem plný kufr materiálů. Rozmlouvali jsme o tom, co bychom měli udělat, ale já jsem neměl ani tušení, jak dlouho toto setkání potrvá. Všichni jsme věděli, že to bude velmi závažná schůzka s ředitelem CIA. O tom nejdůležitějším tajemství historie našeho světa se dozvěděl jenom samé lži. Woolseyho žena přijela svým soukromým autem jako první. Pak přijel ředitel CIA se vší náležitou eskortou. Po úvodních pozdravech a zhruba po deseti minutách probírání jistého materiálu, dokumentů, fotografií a různých kauz prezident CIA prohlásil: „Ano, vím, že to všechno je pravda."

Nakonec se ukázalo, že on a jeho žena vlastně před pár lety viděli jedno UFO v New Hampshire, takže o jejich existenci neměli pochyby. Avšak to, co chtěl vědět, znělo: „Proč mi nikdo nic neřekl? Existují nějaké současné projekty, které se tím zabývají? Proč jsou zde mimozemšťané? A co to všechno znamená?"

Lidé si často myslí, že když vysocí úředníci slyší o těchto věcech, tak se obvykle smějí pod vousy. Ale ne! Ten muž byl viditelně otřesen. Byl hluboce rozrušen, že je před ním jako ředitelem CIA něco zatajováno. A totéž platí o prezidentovi Spojených států. Byl z toho opravdu velmi zdrcen. V jeden okamžik jsem si myslel, že se zhroutí na podlahu a rozpláče. Jeho reakci vzhledem k závažnosti tématu považuji za naprosto přijatelnou a doufal jsem, že naše setkání přinese dobré výsledky.

Nakonec se setkání, které mělo trvat tak hodinu a půl, protáhlo na celé tři hodiny. Během té doby jsme probrali všechno, co si přál vědět. Pověděl jsem mu, proč jsou zde mimozemšťané a proč je jejich přítomnost držena v tajnosti. Také jsem mu přesně vysvětlil, co by se mělo udělat, aby byl celý problém vyřešen.

Byl jsem si zcela jasně vědom toho, jakou zodpovědnost na sebe beru. Vnímal jsem tíhu situace. Jednal jsem s někým, kdo pravděpodobně měl patřit k nejmocnějším lidem světa, a zjistil jsem, že císař je nahý! Zjistil jsem, že se v systému ztrácejí informace a že jsou odpírány lidem, kteří řídí nejmocnější stát na světě. A pak jsem také zjistil, že vlastně vůbec svoji zemi neřídí, že ve skutečnosti celou tu show režíruje stínová vláda. A to mi právě nyní potvrzovalo mé sezení s ředitelem CIA.

Nejprve jsem byl zcela skeptický, že by někdo na takové pozici mohl být zcela mimo mísu. Pak mi postupně došlo, že zcela mimo je jak ředitel CIA, tak i prezident. V tom bodě jsem pochopil velikost dysfunkce toho, co považujeme za konstituční republiku a demokratický typ vlády. Tato dysfunkčnost je tak ohromná, že jsou bezostyšně klamáni i lidé v tom nejvyšším postavení a s ohromnou zodpovědností. Dříve jsem pochyboval, že by ředitel CIA, prezident a jiní, kterým byl odepřen přístup k těmto projektům, mohli být podváděni.

Ale protože jsem byl s úřadujícím ředitelem CIA a s úřadujícími členy senátní komise pro tajné služby a podobnými úředníky z celého světa a viděl jsem jejich tváře a řeč jejich těla a jejich reakce, mohu vás ujistit, že věci se nemají tak, jak nám říkají média.

Předal jsem Woolseyinu informaci o tom, že mimozemšťané jsou zde z mírových účelů. Vysvětlil jsem mu, že při mnoha pozorování UFO se vlastně jednalo o stroje vytvořené lidmi v tajných projektech Spojených států i jinde - že technologie použité v těchto strojích jsou velmi mocné a že jsou ve špatných rukou. Také jsem zdůraznil, že by se celá tato záležitost měla dostat pod kontrolu ústavních orgánů a že to může udělat pouze prezident. I kongres má jistou slabší pozici a může trvat na šetření, ale ve skutečnosti - díky struktuře výkonné složky a její moci bezprostřední a okamžité kontroly nad řetězcem příkazů a povelů, je pouze jeden muž, který se může tohoto úkolu ujmout - hlava výkonné moci - sám prezident.

Na konci setkání jsem mu, jak si vzpomínám, dal seznam doporučení, která jsme vzápětí publikovali. Scénář tedy proběhl takto: doručil jsem potřebné důkazy do rukou úřadujícího ředitele CIA, doporučil jsem mu, co je třeba udělat, aby došlo k odkrytí těchto informací, jak učinit přítrž celému tajnůstkaření a jak dostat celou záležitost zpět pod náležitou kontrolu a dohled. Samozřejmě, že jsem věřil v nějakou akci, on mi však položil tuto otázku: „Jak můžeme odtajnit něco, k čemu nemáme přístup?"

Byl jsem zklamán, avšak dál jsem tlačil celou věc dopředu. „Musíte nad tím získat kontrolu. Musíte trvat na tom, abyste k tomu měli přístup," naléhal jsem. Odvrátil zrak. Věděl, co všechno je v sázce.

Během té večeře jsem seděl proti řediteli CIA, jeho žena seděla vedle něho. Celá naše skupinka diskutovala o všech těch otázkách, které byly nastoleny. Nakonec se manželka ředitele doktorka Woolseyová zeptala: „Víte, jak ty jejich lodě komunikují na tak ohromné vesmírné vzdálenosti?"

Vzpomínám si, že jsem se bleskově, ale trýznivě rozmýšlel: mám jí říct pravdu a ztratit důvěryhodnost? Nebo jí mám říct lež, nebo jí mám povědět poněkud upravenou verzi a tím si zachovat jistou vážnost? Nakonec jsem si řekl: ne, musím jí říct pravdu, ať už to zní sebevíc fantasticky.

Tak jsem spustil: „Podívejte, tyto mimozemské civilizace prozkoumaly strukturu prostoru a času a mimoprostorovosti." Ucítil jsem na sobě zmatené pohledy, tak jsem se dal do podrobnějšího výkladu. „Je to takto: naše galaxie, galaxie Mléčné dráhy měří na šířku nějakých 100 000 světelných let. Nejbližší sluneční soustava je od nás vzdálena zhruba na jedno procento celkové délky, což tedy činí 1000 světelných let. Použijme tuto míru v našem příkladu. Pokud chceme komunikovat s tímto slunečním systémem a čekat na odpověď, vypadá to asi takto, řekneme: ,Ahoj! Jak se máte?' Oni zprávu zachytí a odpoví: .Děkujeme za optání. Máme se dobře. Co děláte?' Jen tento rozhovor by trval 2000 let. Jak a proč? Světelný rok je vzdálenost, kterou za rok urazí konvenční elektromagnetické vlny, které se šíří rychlostí asi 350 000 kilometrů za vteřinu. Takže 1000 světelných let znamená, že by bylo potřeba 1000 našich pozemských let k tomu, aby naše zpráva dorazila k nim, a dalších 1000 let k tomu, abychom zachytili jejich odpověď. A to je pouhé jedno procento vzdálenosti v naší vlastní galaxii!"

„Takže tato rychlost světla je přece jen zatraceně pomalá," pokračoval jsem. „Není to schůdný způsob komunikace či cestování; v případě, že se bavíme o mezihvězdných vzdálenostech. Zcela otevřeně, tato rychlost sotva postačuje k tomu, abychom se dostali pryč z naší sluneční soustavy. To znamená, že pokud se nějaká civilizace dostala až k nám, musela ovládnout technologie a vědy, které pojednávají o všem, co překračuje rychlost světla - což já nazývám průsečík světla. Pokud něco takového ovládli, pak objevili uzel, ve kterém se elektromagnetismus, hmota, prostor, čas a vědomí sbíhají v jedno." Vlastně je to jako v textu písně kapely Mody Blues: „Myšlení je tím nejlepším způsobem cestování."

Vysvětlil jsem, že tyto mimozemské civilizace disponují se systémy technologií napojených na vědomí i vědomím napojeným na technologie, ve kterých dochází k vzájemné koordinaci mezi myslí a myšlenkami a fyzikální podstatou a elektromagnetismem. Takže když komunikují, zpráva z bodu A (který je, řekněme, zde na Zemi) je doručena do bodu B (na jejich domovskou planetu, vzdálenou 1000 světelných let) v reálném čase. To vyžaduje určitou velmi sofistikovanou fyziku, ale též zapracování sféry myšlení a vědomí.

Jsou schopni myslet „do" nějakého zařízení či koordinovat se „s" tímto zařízením, a tak mohou okamžitě a přesně doručit signál a zprávu do dalšího bodu - a to se děje i pomocí technologie, nikoliv pouze „telepatie". Informace a obrazy jsou přeneseny mimoprostorově do dalšího bodu ve vesmíru v reálném čase bez ohledu na to, jak je tento bod vzdálen. Je to jako dva uzlové body, které bezprostředně a ihned rezonují. Signál pak jde z jednoho bodu do druhého a přemosťuje tak lineární časoprostor.

Doktorka Woolseyová se na mě podívala a řekla: „Myslela jsem si, že to tak nějak bude." Skutečně to pochopila.

Pokud máme co do činění s civilizacemi, které cestují skrze mezihvězdný prostor, je nutné si uvědomit, že ovládly i vědy, které zahrnují vědomí, myšlenky, elektromagnetismus a mimo- prostorovost. Proto tedy mají CSETI protokoly i složku, která pracuje s mimoprostorovostí a vědomím a zaměřuje koherentní myšlenky. A tyto mimozemské technologie sbírají koherentní a cílené myšlenkové signály tak jasně, jako my dokážeme snímat elektromagnetické signály z laseru či rádia nebo mobilního telefonu. Je to velmi vědecké a reprodukovatelné - je to věda, která dnes na Zemi není obecně známá.

Myslím, že tomuto konceptu rozumí mnoho lidí. Bohudík je nyní již dost lidí, kteří dospěli k postkvantovému porozumění vesmíru.

Mnoho lidí, se kterými jsem jednal a kteří pracovali na tajných kosmických a elektronických programech, mi potvrdilo, že jsme získali mimozemská komunikační zařízení, která dělají přesně toto: spolupracují či koordinují se s myšlením a vědomím a reagují na myšlení a vědomí. Jsou vyladěna tak, aby byla schopna to dělat.

Buď jak buď, ty hodiny, které jsem strávil s ředitelem CIA a jeho ženou, byly rušné a přínosné. Ke konci našeho setkání jsem cítil, že si ten muž velmi cení získaných informací a že je velmi zainteresován. Také jsem však vycítil tragédii a hluboký smutek v okamžiku, kdy se mě zeptal: Jak můžeme odtajnit něco, k čemu nemáme přístup?" V tomto bodě mi došlo, jak obrovská výzva před námi stojí. Vzpomněl jsem si na dysfunkčnost, na kterou upozorňoval Eisenhower, když prohlásil: dejme si pozor na vojensko-průmyslový komplex, jeho vzrůst je hrozbou pro naši svobodu a bezpečnost. To, před čím nás Eisenhower varoval, již plně vzrostlo na takový stupeň dysfunkčnosti, který dosahuje skutečně kolosálních rozměrů. Já sám jsem toho byl přímým svědkem.

Když jsme se loučili, uvědomil jsem si, že celý ten čas, co jsme byli uvnitř, bylo celé místo dokonale monitorováno. Venku jsme uviděli lidi od tajné služby. Samozřejmě, že měli auta s tmavými skly a ozbrojené agenty se sluchátky na uších. Prostě jako ve filmu!

To setkání pro mě bylo v mnoha ohledech traumatické. Ale byl jsem za ně vděčný, protože jsem se mohl dozvědět pravdu.