Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Rozkládání (rozkrádání) státu

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • vladka-dvorakova-foto
Tak se jmenuje knížka, kterou jsem si koupil v Knižním klubu a nevypůjčil  si ji pouze z knihovny. Profesorka  PhDr. Vladimíra Dvořáková, Csc., vedoucí katedry politologie na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze, v ní hledá odpověď na to, co se u nás děje, proč tomu tak je, a zda existuje řešení.

V sérii krátkých a čtivých kapitol pojmenovává nešvary bující ve  společnosti a hledá jejich kořeny. Pro názornost a snazší porozumění uvádí množství konkrétních příkladů z nám všem známé politické  scény.

Práce je rozdělena do čtyř částí.

První se týká politické kultury ve velmi širokém pojetí.  Upozorňuje na některé stereotypy zakotvené ve veřejnosti, které vytvářejí prostor pro manipulaci, brání v hledání racionálních řešení a vedou nás na scestí.

Druhá část se zaměřuje na chod státu, ukazuje na to, že fungování institucí je klíčové pro úspěšný vývoj v demokratických společnostech. Hledá kořeny, proč nelze u nás skutečně bojovat  s korupcí a klientelismem, jak jsou nastaveny zákony, jak fungují instituce, a jak se propojuje rozhodování a odpovědnost.

Třetí část tvoří „případová studie“ plzeňských práv, která vzbudila velký ohlas ve veřejnosti. Policie ji nikdy nevyšetřila a závěry univerzitní komise nebyly nikdy plně zveřejněny s ohledem na ochranu osobních dat. Vývoj na Fakultě právnické Západočeské university v Plzni představuje učebnicový příklad formování klientelistických vazeb, propojování politiky, ekonomiky a práva.

Závěrečná část se pokouší odpovědět na otázku, co s tím. Autorka nepředkládá nějaký návod k použití, ale jen nastiňuje určitá východiska.

Knížka  není nějakým vědeckým textem, ale je psána srozumitelně a pro širokou veřejnost. Pokud  lidé sdělené myšlenky přijmou za své, budeme schopni se  rozkládání státu bránit.

Nakonec autorka vyslovuje poděkování všem známým i neznámým lidem, kteří ji podpořili, aby neměla pocit, že bojuje s větrnými mlýny. Zejména děkuje studentům, cení si jejich zájmu o obor i dění  ve společnosti. Mezi pomocníky při dotváření své knížky zmiňuje výslovně i studenty z Univerzity třetího věku,  jejichž životní zkušenosti, otázky i postřehy jí pomohly při psaní.  Autor této recenze měl příležitost být na několika jejích přednáškách U3V a dosvědčuje, že vzbuzovaly aktivní zájem téměř stovky účastníků.

Tím bych mohl recenzi ukončit, ale nespokojuji se tím, co jsem napsal. Abych povzbudil zájem čtenářů si knížku o  175 stránkách za necelé dvě stovky koupit, nebo půjčit, přikládám pár úryvků, abyste si mohli udělat obrázek.

*************************************************************

„Demokracie je systém, který má jasně dané neutrální procedury jak řešit konflikty.“

Systém může fungovat jen tehdy,  pokud jsou daná jasná pravidla, jak  konflikty řešit,  a pokud jsou tato pravidla uplatňována a dodržována…  Rozdíl mezi demokracií a nedemokracií je v tom, že demokracie má jasná pravidla, ale výsledky dopředu nikdo nezná, nedemokracie jasná pravidla nemá, nedodržuje je,  a může je kdykoliv měnit či přizpůsobovat potřebám, ale výsledek je dopředu znám.

Představa, jak uprostřed fotbalového zápasu fotbalový svaz rozhodne o změně pravidel a zkrátí zápas jen na jeden poločas, protože se na ten zápas prostě nedá dívat, by asi většina sportovních fandů považovala za absurdní. Když totéž dělá naše politická reprezentace, tak se nad tím skoro nikdo nepozastaví.

****************************************************************

„Politik může činit vše, co mu zákon dovoluje, občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje.“

Politik má samozřejmě  ve svém osobním životě práva jako každý občan…Ale pokud vstupuje do veřejného  prostorou, vyjadřuje se k nějakým veřejným otázkám, nelze odlišovat, kdy vystupuje jako „soukromá“ osoba, a kdy jako „instituce“.

Absurditu vnímání „soukromého“ a „veřejného“ ukázala nedávná cesta presidenta Klause do Austrálie. Cesta byla oficiálně vyhlášena jako „soukromá“, nebylo žádné setkání s politickou reprezentací Austrálie. Je sice zcela nezvyklé, aby presidentovi jedné země byla hrazena soukromá cesta a soukromý pobyt organizacemi jiné země, a aby president jedné země pobíral honoráře za přednášky v jiné zemi (placené přednášky jsou ovšem běžné po skončení mandátu), ale budiž. Následoval ovšem skandál poté, co president odmítl projít bezpečnostním rámem v Parlamentu, když šel poskytnout soukromý rozhovor do studia, které sídlilo ve stejné budově. V médiích to někteří komentátoři interpretovali jako urážku České republiky. Proč, když tam údajně jel jako soukromá osoba? Nebo to byla přece jen cesta hlavy státu? Pokud ano, jak by to vnímala  australská diplomacie, když při návštěvě kriticky vystupoval proti její politice v otázkách životního prostředí? Dilema tohoto charakteru se v demokracii většinou řešit nemusí, prostě proto, že se hlavy státu takto nechovají.

*************************************************************

Stát není soukromý podnikatel. To platí nejen proto, že jej nelze řídit jako soukromý podnik (natož jako společnost s ručením omezeným), ale i proto, že posláním státu je spravovat zemi, nikoli podnikat…Stát předává své základní funkce soukromým společnostem a ztrácí nad nimi kontrolu.

Vážné ovšem je, že jsme se s tím smířili, že si často ani neuvědomujeme míru absurdity, v níž se pohybujeme. Připomeňme s  jen aféru Čunek a postup ministra zahraničí Schwarzenberga, který si za své vlastní peníze najal americkou detektivní kancelář Kroll, aby vyšetřila finance bývalého místopředsedy vlády. Takže americká detektivní kancelář nakonec rozhodovala, jaké bude mít vláda složení (návrat pana Čunka do vlády, či případný odchod pana Schwarzenberga z vlády).  Mnoho lidí, včetně novinářů, to považovalo za skvělý nápad a čin „hodný šlechtice“. Větší políček vlastnímu státu ale dát nešlo. Člen vlády nedůvěřuje ve schopnost státu, který spravuje, objektivně případ vyšetřit. Jak má potom tomuto státu důvěřovat občan?

Dalo by se vyhledat v publikaci daleko více příkladů, zatrhl jsem si je. Nakonec jsem ale uznal, že to není možné, že bych v zásadě musel knížku přepsat celou. Tak si ji raději přečtěte sami!

Ivo Antušek

Facebook komentáře