KE SPORU PREZIDENTA S BIS.

Na jedné takové mladičký inženýrek kritizoval chování strany v nějaké konkrétní věci, a jak bylo tehdy povinností, navrhoval jiný postup. O co šlo, si samozřejmě už nepamatuji a ono to není ani podstatné. Zmíněných schůzí ve velkých podnicích se obvykle zúčastňoval některý z tajemníků okresního výboru vládnoucí strany. Když pak na závěr vystoupil, aby posoudil diskusní příspěvky, řekl skoro doslova. Soudruh inženýr má ze svého hlediska pravdu. Jenže my máme z tajných služeb důkladnější informace, takže naše chování je správné.   

Již tehdy, víc jak před půl stoletím jsem si uvědomil, že kdo vládne tajnými informacemi, jejichž zdroj, ba ani pravdivost nemusí veřejnosti sdělovat má absolutní, zdůrazňuji absolutní moc, která se poněkud připitomněle dneska označuje za totalitní.

Má-li pak takové postavení v jakémkoliv politickém systému zpravodajská SLUŽBA, stává se reálně něčím naprosto jiným než službou. Může dokonce být vlivnou, ba až nejvlivnější složkou tajemných struktur ve státě, ať už jsou označovány jako Deep State, nebo jako vlivové síly, jak je již tehdy pojmenovával prezident Antonín Novotný. On totiž velice dobře věděl, o čem hovoří. Vždyť právě on jako jeden jediný prezident v minulém režimu byl díky jejich činnosti politicky zlikvidován. Že se tehdejší strana a vláda z jeho poznání vůbec nepoučila, takže dopustila, aby kupříkladu StB se stala státem ve státě dokumentuje pak především fakt, že špičky této tajné služby iniciovaly události, které nakonec urychlily pád veškeré moci KSČ.      

Dovoluji si tvrdit, že obdobné postavení všech zpravodajských služeb je v demokratickém systému vyloučeno. Pokud její pracovníci nemusí prokazovat nikomu vysokou míru, ba až úplnou pravdivost svých tvrzení, pak jsou prakticky všem zvoleným zástupcům „lidu“ nadřazeni, protože se svými informacemi mohou manipulovat podle svých, až osobních zájmů. Princip ochrany informačních zdrojů musí proto být zákonem upraven tak, aby k prozrazení původců informací sice nemohlo docházet, ale přesto byli nejvyšší volení politici o nich tak přesně informováni, že dovedou posoudit šanci na jejich věrohodnost. Pokud to náš zákon, či zvykové právo jasně nedeklaruje, pak je nutné ho upravit.       

A ještě jednu věcnou stránku je bezpodmínečně nutné zákonem deklarovat. Pokud zpravodajská služba pracuje v tajném režimu, tak nesmí mít oprávnění vydávat jakékoliv veřejné zprávy. Taková praxe jí totiž umožňuje vysoký stupeň možnosti bez jakýchkoliv důkazů ovlivňovat veřejné mínění, což je dalším prvkem nedemokratičnosti ve státě. Může být dokonce vědomým šiřitelem dezinformací, které ani sebelepší „slídič“ není schopen „odhalit“! Většinou taková pozice tajné služby dokazuje, že minimálně její vedení má ještě jiné ambice. 

Nejen v demokratickém, nýbrž v každém politickém režimu je podle mého soudu bezpodmínečně nutné, aby existovala plná důvěra mezi vrchním velitelem a veliteli každé ze zpravodajských služeb. Řekl bych dokonce, že vztahy mezi nimi musí být dokonce přátelské, neboť ty nejdůležitější informace jsou sdělovány neformální cestou, tedy většinou při „soukromém“ slyšení, které by veliteli BIS mělo být vždycky na jeho žádost umožněno. Nejen moudrý boss tajné služby, ale i obecně rozumný, který takový vztah s prezidentem nemá, rezignuje. Pokud tak nečiní, naznačuje tím jasně, že jeho osobní ambice jsou především politické.

Stanislav A. Hošek