Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Má vzpomínka stejnou hodnotu jako zapomínání?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

     V těchto dnech si jistá část veřejnosti připomíná (svým způsobem) 3. výročí úmrtí prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Nic proti tomu, Václav Havel, ať se to komu líbí nebo nelíbí, byl dvojnásobným prezidentem, notabene dvou republik a to ČSFR a ČR. Proč tomu tak bylo, není nutné připomínat, snad jen tolik, že rozdělení ČSFR na dva samostatné státy, nebylo provedeno  v souladu s názorem občanů jak české, tak slovenské národnosti. Byl to prostě svévolný akt s cílem vytvořit dvě kariérní zóny pro uspokojení těch, kteří si činili nárok na politické výsluní. Zůstaňme však u V. Havla a třetího výročí jeho úmrtí.

  • ma-vzpominka-stejnou-hodnotu-jako-zapominani

    Jistě mnohým neuniklo, že jistá část občanské veřejnosti  až teatrální způsobem uskutečňovala vzpomínkové akce. Nejtrapnější je připomínka krátkých nohavic V. Havla, ve kterých se zjevil u příležitosti vojenské přehlídky. Některé (zlé?) jazyky tvrdí, že to je projev jeho židovském původu (!), jiní, což tvrdí i sám Havel, že to bylo nedopatření či jistá síla zvyku. Není vůbec podstatné, kde je skutečná příčina, faktem je, že někteří lidé jsou natolik sfanatizovaní (spíše zblblí) příklonem k Havlovi (tady platí Voltaireho: Když jde o peníze /o ty jde těmto lidem vždy až na prvním místě, pozn. autora/, každý je pojednou téhož náboženství“!), že v den jeho výročí  úmrtí jsou schopni vyjít jako komedianti s vykasanými nohavicemi do ulic, resp. do společnosti.  To však zdaleka není všechno, co se v rámci vzpomínky 3. výročí Havlova úmrtí konalo.  Konala  se zádušní mší za zemřelého Havla  (sloužil sám kardinál Duka) , hráli se Havlovy hry, četly jeho texty, zapalovaly svíčky a jiné vzpomínkové akce více méně neformálního (kultovního) charakteru.

      Samozřejmě, že se neopomněl připomenout jeho bonmot o „pravdě a lásce“, který byl jakýmsi nosným motem jeho polistopadové činnosti. Škoda jen, že zvítězila jen ta láska k Dagmar, pravda vzala za své, zůstala jen jako proklamace Havlovy existence. Není divu, pravda není vždy to, co (ne)chtějí někteří slyšet  a jak řekl Emil Zola: Řekne se snadno pravda, ale kolik zločinů bylo spácháno jejím jménem“!  Zde není od věci připomenout pravdu o Havlově podpoře a souhlasu s tzv. „humanitárním bombardováním Jugoslávie“, čímž se jen potvrzují slova E. Zoly.  Na druhé straně „Všechny zamlčované pravdy se však  časem  stávají  jedovatými (nebezpečnými)“, jak se vyjádřil jiný proslulý člověk,  Friedrich Netzsche.

     Kromě „havlomilců“ jsou však i občané, kteří vidí Václava Havla jinou optikou a hlavně ve zcela jiném světle faktů a skutečností. Tito lidé jsou těmito „havlomilci“ napadáni, že nejsou schopni pochopit velikost V. Havla jako státníka, který se proslavil jednak tím, že Českou republiku zviditelnil na mezinárodní scéně svou proklamací o lidských právech, svobodě a demokracii, že se stal uznávaným státníkem pro mnoho světových celebrit , že jeho význam byl oceněn i bustou v Kongresu v USA a podobné nesmysly. Tito lidé nechtějí slyšet pravdu, jak řekl F. M. Voltaire: „ Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, ve kterých se zmýlili mocní!  Proto se takto o Havlovi říká jen ta pravda, která se dobře poslouchá, pravda příjemnější, méně  provokativní, tedy spíše ta populistická, bohémská, glorifikující,. Jako by historie nejednou potvrdila známý fakt, že „Skutečná pravda jednou stejně vyplave na povrch!“ Pak je však ta pravda mnohem bolestnější zvláště pro ty, kteří ji odmítali slyšet a znát!

     Ale aby nebyla jen řeč o samotném Havlovi, není od věci připomenou jiný kontroverzní fakt, který byl konstatován (a tvrdě kritizován) již krátce po Havlově úmrtí a sice, že jeho podržtašky z něj udělali něco, co bylo ne tak dávno těžce kritizováno a odsuzováno!  I dnes je tato skutečnost ještě předhazována k jisté světově ne zrovna uznávané osobnosti, severokorejskému vůdci Kim-Čong-unovi.  Tím mýtem je „kult osobnosti“, kterým byl počastován jak  J.V. Stalin ,  u nás doma Klement Gottwald. Je do nebes volající, že někteří lidé se budou k osobnostem Stalina a Gottwalda stavět jako ke kultu osobnosti, když ani zdaleka nepodstoupili tolik  oslavných a glorifikovaných ód, jako Václav Havel.  Stalin byl (za jistých okolností po zásluze) považován za kult osobnosti, ale  jeho osobnost a především zásluhy nelze, ve světovém měřítku) srovnávat s Havlem, který mu nesahá ani, v krátkých nohavicích, po  kotníky. Pravda, Stalin může a nemusí  být  velebený kultem osobnosti, jedno je nepopiratelné a sice, že si zaslouží mimořádné uznání a dík za osvobození Evropy od fašismu přesto, že na druhé straně poslal na smrt desítky tisíc ruských občanů.

     Co však můžeme u těchto dvou „významných“ osobností  srovnávat je právě ta smrt nevinných lidí. Stalin poslal, jak již zmíněno, na smrt tisíce lidí, ale totéž udělal i Havel svým stanoviskem a podporou humanitárního bombardování Jugoslávie. Tedy, oba mají na svých rukách krev nevinných lidí. Je důležitý počet? Asi ne, důležité jsou fakta a i ty jsou evidentní a  Havlovy je nikdo neodpáře. Přesto pokrytectví  zavilých „havlomilců“ a jeho podržtašek nedovolí „poskvrnit“ Havlovo „dobré jméno“ a proto se o těchto věcech, v souvislostech s jeho osobou nikde nemluví. Ono se to spíše tají, ačkoliv se to de facto utajit nedá, jen se o tom nemůže na veřejnosti mluvit!

      Méně drastické, ale o to  mnohem morálně nízké a podlé je Havlovo počínání při restituci znárodněného majetku, když při jeho získávání byly prolomeny tzv. Benešovy dekrety (ani jemu nešlo ani tak o majetek, jako spíše o peníze, když po nabytí Lucerny ji za stovky milionů prodal). Aby toho nebylo málo a nebyl v této trestuhodnosti sám,  ke stejnému cíli přispěl (pomohl) i svému kancléři  Schwarzenbergovi.  To samozřejmě  kromě jiného, protože těch Havlových politických, osobních a společenských faux pas (slušně řečeno) byla celá řada a zdaleka ne všechny byly zcela v pořádku.To už je však na delší, vážnější povídání. Faktem, který konstatoval i F.M. Voltaire: Příliš slavné jméno  je těžké břímě (zvláště je-li tak rozporuplné, pozn. autora), lze tento  „vzpomínkový nekrolog“ ukončit. Amen.

 

Podpořte CFP QR Kód ŽLUTÁ oranžová

 

Facebook komentáře