Kam kráčíš, Unie?

Hodnotit „projekt Evropy“ jako „projekt míru, prosperity a svobody“ je z úst Emanuela Macrona demagogií nejvyššího kalibru. Dlouhodobě nízký růst, zaostávání a postupná ztráta konkurenceschopnosti za ostatním světem, neudržitelná nezaměstnanost v jižních státech unie a s tím související pád tradičních sociálních struktur, jakou je např. rodina, rozkladný účinek eura posilující nerovnováhy v rámci eurozóny, vše umrtvující hospodářská centralizace a regulace... To jsou jen některé příklady, které demonstrují, jak to ve skutečnosti s prosperitou vlastně je. Potýkáme se s problémem dlouhodobé stagnace a ztráty konkurenceschopnosti s okolním světem.

Nad projektem evropské nadnárodní integrace řízené byrokraty z Bruselu, jejichž moc ani nevzešla z demokratických voleb, visí zásadní otázka legitimity. Demokratický deficit a prolomení osvědčeného schématu oddělených mocí zákonodárné, výkonné a soudní ukazuje, že i proklamovaná občanská svoboda je v sázce. Nedokládá snad Katalánsko názorně, jak si stojí hlas lidu na pomyslném mocenském žebříčku? Nebylo snad přijetí Lisabonské smlouvy průhledným podvodem na voličích, kteří předtím odmítli stejný obsah v tzv. evropské ústavě? To jsou jen některé nepřehlédnutelné mocenské počiny politické elity, které nám se vší vážností signalizují, že svoboda i demokracie jsou v ohrožení a že nikdo jiný než my, řadoví občané, se za naše občanská práva nepostaví.

Projekt EU není a nikdy nemohl skutečně být apoštolem míru, jak praví Emanuel Macron. Právě slepá cesta, po níž se pohybujeme blíže k propasti, je zárukou blížícího se konfliktu a tvrdého procitnutí do reality. Obejde se pád integračního projektu bez střetů? Či alespoň bez války? Odhodlání elit chránit moc, kterou postupně nastřádaly, ať to stojí, co to stojí, je vcelku předvídatelné. Naše snaha přivézt ČR zpět z Bruselu dříve, než se Titanic převrhne zcela, je proto úplně racionální a na místě. Víme, že jako národní společenství musíme hledat pomoc nejlépe na konci své paže. Zvláště když všichni okolo mají a budou mít svých vlastních problémů nad hlavu.

Tváří v tvář hroutícímu se integračnímu projektu přichází Emanuel Macron s receptem: budovat Evropskou unii více a radostněji. To je ostatně jediný recept, který může nabídnout. Pokrokářský socialista jednoduše nemůže svoji ideologii zahodit a nemůže než pokračovat dál se zaťatou pěstí, byť by s sebou strhl všechno a všechny. On věří, že ten socialismus vybuduje, třebaže nezůstane kámen na kameni. Může někdo s hlavou na krku skutečně věřit, že demokracii zachrání nový úřad „Evropská agentura pro ochranu demokracie“. Před kým ji bude vlastně chránit? Před Putinem? Před Orbánem? Nebo před Merkelovou či před sebou samým? Pravděpodobně asi před voliči, aby náhodou nerozhodli „špatně“.

Macronovy představy, jak ochránit Evropu, jsou doslova orwellovské: Ve jménu solidarity nastolit stejnou azylovou politiku skrze „Společnou pohraniční policii“ a „Evropský azylový úřad“, správnou evropskou solidaritu dozorovat úředně skrze „Evropskou radu pro vnitřní bezpečnost“. Budeme ochráněni před nenávistí, konkurencí, vymezíme se proti NATO v rámci společné obrany pod vedením „Rady evropské bezpečnosti“, dostaneme „sociální štít“, vše podřídíme pozitivní myšlence pokroku se zdviženou vlajkou ekologismu a klima-šílenství.

V textu Emanuela Macrona najdeme i další perly. Podřízení technologických gigantů Evropě a řízení inovací „Evropskou radou pro inovace“ je nápad hraničící s fašistickou představou o významu a funkci státu (Mussolini by se radoval). Vrcholná je potom Macronova vize obrácení Evropy k Africe a záměr potvrdit si „společný osud“, pokud se ovšem nejedná o nádherně přebarvenou verzi novodobého kolonialismu.

Ne, to je vše příliš neskutečné, neuvěřitelné... než aby se to nakonec nesnažili realizovat jako další nehoráznosti v minulosti. Ano, již na konci roku se má konat „Konference pro Evropu“, kde má být přijat realizační plán, „cestovní mapa“. (Ne, není řeč o Sjezdu komunistické internacionály a o závazku, že plány pětiletky splníme.)

Emanuel Macron představil Vizi Evropy, jak si ji představuje mocenská elita. Představil i strategii, jakými cestami chce vizi naplnit. Uvedl také akční plán, jak po této cestě postupovat. Za toto vše mu buďme vděčni, neboť nám v kostce zjevil svůj Mein Kampf. Je to reálný popis politického projektu soudobých mocenských elit, jichž je Emanuel Macron pilným služebníčkem. Chci se mýlit při představě, že Macron je dalším historickým příkladem, který svůj politický projekt popsal v textu, jemuž nevěřili, dokud se neproměnil v realitu.

Až se budeme před volbami rozhodovat, máme jasný podklad, jak má podle představ eurosvazáků, vítačů, pokrokářů, novodobých bolševiků Evropa vypadat. Vzpomeňme, zdali jsme v ní někteří už možná tak trochu nežili a jestli si chceme dát modernizovanou verzi socíku ještě jednou. Za sebe říkám ne, a proto jednoduše není jiné cesty než ven z Evropské unie.