Dostaneme je na dno. Absolutní. Elitní policejní instruktor popsal, jak fungují naše speciální jednotky

Vojenský způsob života má Jiří Laňka v genech. Otec byl voják, děda sloužil u vládního vojska, jeho táta byl u finanční stráže a dědův strýc působil jako policista v Teplicích. Když Jiří Laňka zjišťoval, že víc než les by jej bavilo chránit lidi, toužil po práci na kriminálce a přihlásil se ke sboru Veřejné bezpečnosti. Během náhradní vojenské služby zjistil, že existuje útvar, který bojuje proti organizovanému zločinu a terorismu, a o tom, kam budou směřovat další profesní kroky, měl od té chvíle jasno. „Když ostatní seděli na pivu, já jsem běhal po oválu a likvidoval si kolena a kotníky.“

 

Útvar nesl název Odbor zvláštního určení zprávy vojsk. Po složení přijímacích zkoušek musel ještě odsloužit nějaký čas v Praze, jako každý tehdejší policista, a dva roky pobyl v oddílu Veřejné bezpečnosti v pražském metru jako takzvaný krtek.

 

Ke své předrevoluční kariéře u Veřejné bezpečnosti se na rozdíl od mnoha dalších, kteří předstírají, že snad tehdy ani nežili, hlásí a říká: „Policejní složky vždy slouží režimu, ve kterém fungují. Tak to prostě je. Bylo to tehdy, je to i dnes. Dostaneš rozkazy a ty musíš plnit. Ozbrojené složky jsou založené na poslušnosti, bez toho by se zhroutily a nemohly fungovat. Svatý Augustýn řekl, že vojáci jsou povinni poslouchat vládce, a za to, jestli je ten rozkaz dobrý, nebo špatný, jestli ta válka má, nebo nemá smysl, je zodpovědný vládce. To je ale dvojsečné, protože v Norimberském procesu také argumentovali nacisti tím, že jenom poslouchali rozkazy. Osobní zodpovědnost toho člověka podle mě také nelze z toho všeho vyjmout. I dobrý rozkaz se dá ale splnit špatně. Například mohu použít psychologickou fintu, abych z podezřelého dostal informace, nebo vezmu klacek a vymlátím to z něj, ale odnesou ho v truhle. Rozkaz jsem splnil v obou případech, v jednom dobře a ve druhém špatně.“

 

Vždycky je třeba rozlišovat a nepaušalizovat, jak se často dělá. 

 

Poté, co začal v roce 2003 platit nový služební zákon, si museli policisté houfně dodělávat školy, neboť na určité posty museli mít vysokoškolské vzdělání. Jiří Laňka tak nastoupil na pedagogickou fakultu. „Na určitou tabulku musel mít člověk vyšší vzdělání, já potřeboval magistra. Nevím, jestli to bylo zrovna moudré rozhodnutí tenkrát, ale nepřísluší mi ho hodnotit. Sice máme vzdělaný sbor, ale nevím, jestli to koreluje s kvalitou.“

 

Studium ho ale nadchlo, a tak se pustil ještě do teologie. To souviselo s tím, že se nechal pokřtít. „Když jsem odjížděl na první misi do Iráku v roce 2004, strávil jsem zajímavé chvíle v kapli svatého kříže na Karlštejně. A tam jsem tomu našemu nejvyššímu veliteli slíbil, že když se vrátím zpátky, tak že se dám do jeho vojska a nechám se zverbovat. A sliby se mají plnit. Nechal jsem se pokřtít. A když jsem pak zjišťoval, co že jsem to vlastně udělal, napadlo mě, že bych to měl zjistit a pustit se do nějakého studia. A kde to nejlíp řeknou? Ve škole. Takže jsem začal studovat na teologické fakultě Jihočeské univerzity. Nejprve bakalářský, pak magisterský, pak doktorský studijní program. Vypadá to, že zdaleka nejsem v tom studiu na konci,“ směje se policejní kněz.

 

A propos, to není nadsázka. „Hledal jsem téma na diplomovou práci a mého mentora napadlo, že by bylo fajn, kdyby se to vztahovalo k prostředí, ve kterém pracuji. Tak jsem se seznámil s vojenskými kaplany a zjistil jsem, že to je úžasná skupina lidí. Provádějí úžasnou práci jak pro vojáky, tak pro velitele, ale i rodiny vojáků. Říkal jsem si, proč tohle vlastně nemá policie. Pak jsem zjistil, že všude okolo nás to mají. V Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, Itálii, Německu, Anglii, ve Spojených státech, na Novém Zélandu. Všude to fungovalo, akorát tady u nás ne. Tak jsem se do toho pustil. I proto jsem požádal o vstup do jáhenské přípravy. Vysvětil mě v roce 2011 biskup Václav Malý. Chtěl jsem zřídit duchovní službu u policie podle vzoru armády. A to se podařilo. Cílem bylo dát dohromady věřící policisty.“

Na tomto úkolu spolupracoval i s někdejším policejním prezidentem a moderátorem pořadu Na prahu změn, též katolíkem Stanislavem Novotným. 

 

Od letošního června má policejní sbor i své duchovní centrum – v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově. Tedy ono tam bylo již dříve, ale neoficiálně. Teď už je to „ofiko“. Je to jakási „policejní farnost“.

 

Mnohé čtenáře bude jistě zajímat, jak vypadá u takto vzdělaného a duchovního muže jeho policejní práce, kam přijímají jen ty největší drsňáky a on řídí jejich výcvik. Nemůže se tam přihlásit každý jouda, takže první výběr probíhá již tím, že se mohou přihlásit jen zkušenější policisté s praxí. Pak to přichází: „Když se ke mně dostanou lidi do základního výcviku, musí proběhnout tvrdý a nelítostný výběr. Máme tam psychologa a instruktory, máme tam síto, kde se neustále zmenšují oka. Teprve ti, co tímhle sítem projdou, jdou do základního výcviku. Ten s nimi trávím dva měsíce ve výcvikovém prostoru.“