Zamyšlení bolševika

Zamyšlení bolševika

Předkládám kýžený resultát:  V SSSR bylo v letech 1921–1953 vězněno zhruba 3.780.000 lidí, popraveno či zastřeleno bylo přibližně 600 osob (údaje se různí dle zdrojů, přičemž pro upřesnění dat doporučuji brilantně napsanou, kvalitně pojatou a zpracovanou práci švédského autora Mario Sousy Lži týkající se dějin Sovětského svazu, resp. četbu politiko-historických textů v červnu roku 2011 zesnulého předsedy Belgické strany práce Ludo Martense – Jiný pohled na Stalina resp. SSSR a sametová kontrarevoluce, které vydalo středočeské nakladatelství Orego. Pro naše bádání je také podstatné povědomí o díle belgické frankofonní dramatičky, básnířky a spisovatelky Barbary Y. Flamandové, jež ve své knize Jiná svátost napsala: „Paměť zahrnuje mnohem víc než skutky, události. Oživuje i jejich ducha, jejich příčiny... Je to živoucí tkáň prozářená myšlenkami a ještě tepající vírou těch, kteří bojovali... Mezinárodní buržoazie chce zastínit kolektivní paměť, falzifikovat historii... do níž se vtiskly socialistické hodnoty. Hlavním jejím záměrem je rozbít každou novou naději na politický a sociální boj, vytvořit zásadní předěl v posloupnosti bojů, které až doposud charakterizovaly lidstvo." (B. Y. Flamandová, Jiná svátost, Orego 1997, str. 8).

Pro komplexní pochopení celé problematiky tzv. stalinismu (tj. důsledné aplikace a praktické úspěšné realizace marxismu-leninismu v hospodářské, ekonomické i zahraniční politice Sovětského svazu) pak zůstávají zcela zásadní a naprosto nepostradatelné dvě knihy předsedy Komunistické strany Velké Británie (ML) Harpala Brara – Perestrojka a naprostý kolaps revizionismu a Trockismus nebo leninismus, jež vydalo středočeské nakladatelství Orego. Ke svému co nejširšímu, co možná nejobsažnějšímu, důkladnému a preciznímu pochopení problematiky fenoménu tzv. stalinismu se rovněž není dost dobře možné propracovat bez alespoň elementární znalosti odborných a plně fundovaných vědeckých prací kanadského prof. Grovera Furra Антисталинская подлость (Antistalinská podlost) a Тени ХХ съезда, или Антисталинская подлость (Stíny dvacátého sjezdu čili antistalinská podlost). Obě tyto knihy vydalo roku 2010 nakladatelství Penguin Books. Od věci zde jistě není připomenout tristní avšak v podstatě komickou skutečnost, že prof. Grover Furr se kvůli zlovůli konzervativního komentátora Davida Horowitze dokonce ocitl na indexu. Horowitz, který byl v 60. letech 20. století paradoxně zapáleným levičákem, bojovníkem proti válce ve Vietnamu, aktivistou New Left Movement, editorem levicového magazínu Ramparts a jenž během svého marxistického období dokonce napsal několik knih (Korporace a studená válka, Marx a moderní ekonomika) však v roce 1988 obrátil své politické přesvědčení o pověstných 180°, založil konzervativní nadaci David Horowitz Freedom Center, jež se stala tzv. myšlenkovým tankem (think tank) ultrapravicových živlů Republikánské strany. A nebyl to také nikdo jiný než právě David Horowitz, kdo profesora Grovera Furra drze a v podstatě sprostě označil za jednoho ze „101 nejnebezpečnějších akademiků v USA." Samotné Furrovy práce jsou hojně vydávány zejména v Rusku a mezi nejvýznamnější jeho díla bezesporu patří Антисталинская подлость (Antistalinská podlost) publikovaná roku 2010 nakladatelstvím  Penguin Books, Тени ХХ съезда, или Антисталинская подлость (Stíny dvacátého sjezdu čili antistalinská podlost), vydaná téhož roku tímtéž nakladatelstvím a především nemilosrdné, jasnými a konkrétními důkazy doložené a definitivní usvědčení Nikity Chruščova z pustého lhaní, stejně jako vyvrácení jeho bezostyšných lží včetně odsouzení jeho ostudného a kromobyčejně zbabělého tajného projevu proneseného 25. února 1956 v rámci XX. sjezdu KSSS. Prolhanou tragiku i vlastní antikomunistickou náplň tohoto sjezdu právě Grover Furr podrobně analyzuje v knize Kruschev lied (Chruščov lhal)[1], v níž díky svému pověstnému pečlivému, intenzivnímu a desetiletí vedenému vědeckému výzkumu poukazuje na bezesporu zásadní skutečnost, že „všechno, co víme o sovětských dějinách, je nesmazatelně vadné právě v důsledku Chruščovovy tzv. tajné zprávy z XX. sjezdu KSSS", jež předznamenala rozštěpení do té doby jednotného tábora socialismu a míru a doslova znectila a pokálela ideové základy socialismu v Sovětském svazu, nerozborné a hospodářsky mohutné bašty, která v doposud nejstrašnější válce lidských dějin, jíž Rusové s ohledem na svých 27 milionů obětí překřtili na Velkou vlasteneckou válku, dokázali rozdrtit ozbrojenou pěst kapitalismu – německý nacistický teroristický válečný stroj. Byl to právě XX. sjezd, jenž bezesporu znamenal začátek konce socialismu v SSSR a východní Evropě. V podstatě totéž tvrdí rovněž i profesor historie univerzity v Greensboro v Severní Karolině, autor knih Everyday Life and the "Reconstruction" of Soviet Russia During and After the Great Patriotic War, 1943-1948 (Každodenní život a "obnova" sovětského Ruska po Velké vlastenecké válce). Skrze tento náhled pak snadno porozumíme nesmyslné dobrodružnosti tohoto Chruščovem zaviněného rozkolu socialistického tábora, ztělesněného nejen jeho neoddiskutovatelným poškozením kreditu socialismu a následným ideologickým schizmatem do té doby jednotného mezinárodního komunistického hnutí, ale především téměř okamžitým pokusem všech kapitalistických rozvědek, jako CIA, MI5 a izraelského Mossadu, za pomoci kontrarevolučních rozhlasových stanic jako Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, Rádio Vatikán či Rádio Svoboda a dalších hlásných trub tzv. demokratického Západu a USA o kontrarevoluční zvrat v maďarské Budapešti. Po Stalinově smrti v březnu 1953 byl totiž již v červnu 1956 na přímý rozkaz sovětského vůdce Nikity Chruščova ze své funkce odvolán dosavadní generální tajemník Maďarské dělnické strany Matyáš Rákosi, jenž stranu vedl od roku 1949 a byl faktickým vůdcem lidovědemokratického Maďarska i spojencem J. V. Stalina. Rákosi byl zvolen Národním shromážděním do funkce předsedy Rady ministrů již srpnu 1952. Ovšem po smrti Stalina 5. března 1953 byl na přímý rozkaz nového vůdce SSSR Chruščova v červnu odvolán a novým premiérem se taktéž na výslovný Chruščovův rozkaz stal Imre Nagy, byť Matyáš Rákosi zůstal nadále generálním tajemníkem Maďarské dělnické strany (MDP) a po další tři roky soupeřil s Nagyem o moc. Následně 9. března 1955 Rákosi obvinil jménem ÚV MDP Nagye z revizionismu, protisocialistického nacionalismu a zodpovědnosti za špatnou hospodářskou situaci v zemi. Tisk tyto jeho teze podpořil a 18. dubna 1955 byl na základě hlasování Národního shromáždění Nagy sesazen ze svého postu a nahrazen Andrásem Hegedüsem. Pod Hegedüsovým vedením se stala Maďarská lidová republika jedním ze zakládajících členů Varšavské smlouvy.

Krátce na to, kdy Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS v tzv. tajné zprávě zbaběle vystoupil proti tzv. „kultu osobnosti", byl v červenci 1956 přímo na rozkaz sovětského vedení Rákosi odvolán ze všech svých stranických funkcí (oficiálně „ze zdravotních důvodů") a následně poslán do SSSR na „léčbu". Již 18. července 1956 byl do funkce generálního tajemníka MDP zvolen Rákosiho přítel Ernő Gerő. V MLR se však už tou dobou množily Západem a USA hecované demonstrace obyvatel proti komunistickému režimu, přičemž žoldácká média kapitalistické Evropy v dojemné souhře s hlásnými troubami amerického imperialismu vytrvale roztáčela kola antikomunistické protisovětské nenávisti a žádala odchod sovětských vojsk, veřejný soud s Mátyášem Rákosim a povolání Imre Nagye do čela vlády. Na síle nabíraly také obehrané, později vysloveně profláklé disidentské požadavky za vypsání tzv. svobodných voleb, zrušení cenzury a rehabilitaci dle antikomunistů nespravedlivě odsouzených politických vězňů.

Na podzim 1956 vyvrcholily tyto rejdy maďarských antikomunistů a hysterický jejich vztek neúnavně povzbuzovaný Západem a USA v masovou celospolečenskou krizi a vyústily v demolování obchodů, ničení veřejného majetku, především však v oslavování a nepokryté vychvalování bývalých maďarských antikomunistických, semifašistických a otevřeně pronacistických elementů (např. vraha vůdce Maďarské republiky rad Bély Kuna – monarchisty, kolaboranta a antisemity Miklóse Hortyho, vůdce zabijácké nenávistné maďarské nacistické organizace Šípové kříže Ference Szálasiho zodpovědného za vyvraždění téměř půl milionu Židů a komunistů), ve změnu vlády, která okamžitě vyhlásila nezávislost na SSSR. Nastalé boje kontrarevolučních Maďarů s vojsky Rudé armády trvaly až do 28. října 1956. Vládní strana MDP se 2. listopadu přetransformovala v Maďarskou socialistickou dělnickou stranu (MSZMP) a 4. listopadu vznikla revoluční dělnicko-rolnická vláda v čele s Jánosem Kádárem, která zpět do země povolala sovětské oddíly, jež mezitím Budapešť opustily. Kádár zároveň vyzval jménem nově utvořené revoluční dělnicko-rolnické vlády k boji proti kontrarevoluci po boku sovětské armády a v den 39. výročí vítězství VŘSR, dne 7. listopadu, se spolu se svou vládou vrátil do Budapešti, kde se stal předsedou Prozatímního výkonného výboru MSZMP. Do funkce generálního tajemníka strany byl však zvolen až na sjezdu dne 26. února1957.

Nezapomeňme také, že předseda maďarské vlády Imre Nagy byl revizionistickým předchůdcem celoživotního československého profesionálního oprávce a vylepšovatele socialismu Alexandra Dubčeka. Imre Nagy, zcela protežovaný Západem, stačil během své vlády okamžitě propustit z vězení maďarské antikomunisty, začal hovořit o tzv. svobodných volbách a dokonce o vystoupení Maďarské lidové republiky z Varšavské smlouvy. Dnešní mediální terminologií populista Nagy zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Bylo to již v roce 1955, kdy veřejně hovořil o tom, že by Maďarsko mělo „přijmout status neutrality podle rakouského vzoru", což bylo vzhledem k relativně nedávné vojenské porážce krvavé teroristické agrese USA v Korey (1953) – prvnímu fiasku USA i jejich administrativy v první „horké" válce  nastupující války studené velmi tristní vizitkou zahraniční politiky lidového Maďarska. Brutální agresi USA, při níž generál Mac Arthur dokonce zvažoval i použití jaderné bomby, tehdy hanebně posvětila i OSN. A v tomto zostřeném boji socialismu s kapitalismem jevil se Imre Nagy eufemisticky řečeno poněkud naivní. Nagyovy kroky samozřejmě narazily na odpor revolučních marxistů - leninovců reprezentovaných Rákosim, který se s ohledem na osvobození Maďarska Rudou armádou, těšil značné popularitě. Již 9. března 1955 Rákosi jménem Ústředního výboru MDP obvinil Nagye z revizionizmu a protisocialistického nacionalismu a jeho politice přičetl i špatnou hospodářskou situaci v zemi. Komunistický tisk tyto teze podpořil a 18. dubna 1955 byl Nagy po jednomyslném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu, nahrazen Andrásem Hegedüsem, který však byl nucen v předzvěsti kontrarevolučního řádění, vraždění a věšení komunistů uprchnout 28. října 1956 do Sovětského svazu. Nagy se stal doslova miláčkem západního a amerického imperialismu.

Rozkol lidově demokratického resp. socialistického tábora byl však ještě hlubší, což jednoznačně potvrdilo rázné odmítnutí lidové Číny a Albánské lidové socialistické republiky následovat chruščí  revizionismus a jeho ekonomický sociáldemokratismus objektivně směřující ke konečné likvidaci socialismu. Hanebnou roli Chruščova i jeho tajné zprávy detailně popisuje bulharský autor Michail Kilev v knize Chruščov a rozpad SSSR taktéž vydané nakladatelstvím Orego roku 1999. Kilev spatřuje hlavní chybu Chruščova v jeho neuznání a nepřijetí reálného faktu, že „po odstranění vykořisťovatelských tříd od moci, po odstranění vykořisťovatelského soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování člověka člověkem, tj. po vítězství socialismu v SSSR, TŘÍDNÍ BOJ POKRAČUJE A ZOSTŘUJE SE. Chruščov má naopak za to, že třídní boj zmizí." Pro nás je však zásadní Kilevova ostrá a nekompromisní kritika skutečnosti, že na XX. sjezd KSSS záměrně nebyli pozváni významní a zasloužilí zahraniční komunisté, jakými byli předsedové Komunistické strany Francie Maurice Thorez, Komunistické strany Itálie Palmiro Togliatti, či vůdce Čínské lidové republiky a Komunistické strany Číny Mao Ce-Tung nemluvě už o nejvyšším představiteli lidové socialistické Albánie, věrném a zásadovém marxistu leninci Enveru Hodžovi. Tolik zhruba k maďarské kontrarevoluci.

Proveďme nyní krátký exkurz do dějin počátku budování socialismu v Sovětském svazu. Naprosto nezbytné je si plně uvědomit, že pro sovětské Rusko, resp. SSSR, který byl založen dne 30. prosince 1922, šlo po impozantním říjnovém vítězství sedmnáctého roku o složitou, přetěžkou, v každém případě však heroickou dobu 20. a 30. let 20. století, kdy proti SSSR stál doslova celý kapitalistický svět, jenž usiloval o jeho zničení. Po krvavé a mladičkému sovětskému Rusku imperialismem vnucené občanské válce (přelom let 1917–18 až duben 1922), v níž dle slov skutečného masového vraha Winstona Churchilla měl být „komunismus zardoušen již v kolébce" a kdy proti dělnicko-rolnické Rudé armádě bojovalo společně s kontrarevolučními bělogvardějci také 14 intervenčních armád podporovaných bílými vojsky bývalých generálů carské armády (Juděnič, Kolčak, Mamontov, Krasnov, Kaledin, Tolstov nebo Dutov) včetně hanebného generála ruských legií a pozdějšího vůdce československé Národní obce fašistické Rudolfa Geidla, známějšího pod poslovanštělým jménem Radola Gajda, se v Evropě po rozdrcení Maďarské republiky rad vedené Bélou Kunem (lví podíl na jejím zardoušení měla i čerstvě vzniklá buržoazní československá armáda), přemožení v Prešově sídlící Slovenské republiky rad, v jejímž čele stál český komunista z Nymburku Antonín Janoušek, se evropské kontrarevoluci podařilo nakonec zadusit i Bavorskou republiku rad.  Tamní radová republika vznikla jakožto radikální vyústění německé listopadové revoluce 1918 poté, kdy byl 21. února 1919 zabit Kurt Eisner. Podívejme se na tohoto velice pozoruhodného rebela židovského původu, který se 8. listopadu 1918 stal prvním republikánským premiérem Bavorska, poněkud důkladněji. Eisner byl v letech 1907-1910 hlavním redaktorem listu Fränkische Tagespost. Jako drobnou vsuvku je vhodné zmínit, že se o něm kvůli jeho židovskému původu zmiňuje i Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf. Samotná Mnichovská republika rad byla vyhlášena 7. dubna 1919. V ústřední radě měli převahu anarchisté a radikální socialisté, hlavní slovo měli anarchista Gustav Landauer a socialista Ernst Toller. Tato první Bavorská či Mnichovská republika rad zanikla takřka v zápětí, již 13. dubna, kdy ji nahradila druhá Bavorská republika rad, kterou ovládali komunisté v čele s Eugenem Levinem. Druhá Bavorská republika rad, jež fakticky ovládala pouze Mnichov a několik málo dalších měst, měla stejně jako její předchůdkyně jepičí život. Již v okamžiku jejího de facto opožděného vzniku už byla rudá povstání ve zbytku Německa většinou potlačena, takže proti Druhé Bavorské republice rad stačila kontrarevoluce shromáždit mnoho vojenských a polovojenských sil. Nový stát však přesto stihl znárodnit banky a vytvořit zhruba dvacetitisícovou Rudou armádu. Ještě v dubnu zaútočily na Druhou bavorskou republiku rad vojenské jednotky stálé armády Reichswehr i oddíly dobrovolníků. Eugen Levine odmítl asistenci regulérních vojenských jednotek Bavorska v době aktivizace kontrarevolučních skupin v některých městech. Bavorští rudoarmějci se zkrátka na účinný odpor již nezmohli. Druhá republika rad definitivně zanikla kapitulací posledních jednotek kladoucích sice organizovaný avšak zoufalý odpor za úsvitu 3. května 1919. Zbývá dodat, že již před tím bylo v mnichovské věznici Stadelheim zlikvidováno několik rudých bavorských vůdců Druhé radové republiky přičemž zbývající vůdci, jako právě Eugen Levine, byli popraveni vzápětí.

Shrňme tedy: První Bavorská republika rad byla vyhlášena 7. dubna 1919. V její ústřední radě měli převahu anarchisté a radikální socialisté, přičemž hlavní slovo náleželo anarchistovi Gustavu Landauerovi a socialistu Ernstu Tollerovi. Tato první Mnichovská republika rad zanikla už 13. dubna, kdy ji nahradila Druhá republika rad, kterou ovládali komunisté v čele s Eugenem Levinem.

V únoru 1918 vypuklo povstání námořníků v německém loďstvu, které probíhalo rovněž pod heslem požadavků za neodkladné uzavření míru se sovětským Ruskem. Hnutí námořníků bylo krutě potlačeno.

O vlastním osudu německé revoluce se však rozhodovalo již na přelomu let 1918-1919 v Berlíně, kde se 30. prosince od Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) definitivně odtrhla skupina Spartakovců a ustavila se jako komunistická strana (KPD). Začátek nového roku, konkrétně řečeno týden od 5. do 12. ledna 1919 pak vstoupil do historie jako tzv. „Spartakovský týden". V podstatě šlo o v posledku neúspěšné komunistické povstání proti právě nastupujícímu německému sociálnědemokratickému kancléři Friedrichu Ebertovi, v němž USPD vyzvala k demonstraci solidarity, byla však nakonec sama překvapena mimořádně kladnou reakcí stovek tisíc mnohdy ozbrojených Berlíňanů, kteří se 5. ledna 1919 shromáždili v centru města a obsadili sídla redakcí novin a železniční stanice načež zástupci USPD a čerstvě vzniklé KPD rozhodli o svržení Ebertovi vlády. Připomeňme, že už na zakládajícím sjezdu KPD došlo ke sporu mezi přívrženci strany, požadujícími okamžitou akci, a vedením poukazujícím na dlouhou cestu stojící před nimi. Revolucionáři se opevnili ve čtvrti, v níž se nacházely redakce novin, a po řadu dnů kladli vládním jednotkám houževnatý odpor. Čáru přes rozpočet všem učinil Friedrich Ebert, který se již cítil natolik silný, že se odvážil toho, na co si v listopadu předešlého roku ještě netroufal, a sice zlikvidovat revoluci střelbou, řečeno bez obalu: utopit ji v krvi. Vlastní kontrarevoluci představoval ministr obrany Gustav Noske, jehož na počátku lednových nepokojů jmenoval Ebert vrchním velitelem. Noske ze svého hlavního stanu řídil rozmístění oddílů Freikorps, krajně pravicové polovojenské organizace z 1. světové války se navrátivších dobrovolníků povětšinou prahnoucích po tvrdé odvetě za prohranou válku a veskrze bytostných antikomunistů.

Celým Německem tedy na přelomu let 1918-19 otřásaly nepokoje a stávky a jak bylo uvedeno 5. – 6. ledna vypuklo povstání Spartakovců. Těsně před tím, přesně na Nový rok 1919, založili jejich vůdci Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová KPD a neskrývali úmysl zmobilizovat masy a jejich prostřednictvím docílit založení socialistické republiky. Na přelomu roku byli také z vládních úřadů odstraněni všichni levicoví socialisté, a jak bylo výše řečeno, obsadili 5. ledna ozbrojení demonstranti berlínskou novinářskou čtvrť, přičemž ihned následujícího dne bylo zahájeno povstání Spartakovců.  V reakci na to vyhlásila vláda stav obležení a 11. a 12. ledna bylo povstání potlačeno. Berlínští revolucionáři nesložili ruce do klína a na 25. února vyhlásili Generální stávku, jež kulminovala 2. března. Stávkové hnutí bylo zlomeno a samotná stávka v Porúří skončila 11. dubna. Ve výzvě německé říšské vlády směřované k vůdcům Spartakovců se uvádělo: „Spartakus nyní bojuje o uchopení moci. Vláda chystající připravit během 10 dnů volby, má být násilně svržena. Tam, kde vládne Spartakus, neplatí žádné osobní svobody či bezpečnost a tisk je potlačen. Berlínské čtvrti se staly místy rvaček a krvavých bojů a některé jsou bez vody i elektřiny. Na zásobovací úřady se útočí a zásobování vojáků i civilního obyvatelstva je znemožněno. Vláda přijímá všechna nutná opatření ke skoncování s touto hrůzovládou, aby jednou pro vždy zabránila jejímu návratu...". Pro komunistické historiografy je v tom čase nejpodstatnější událostí vražda: Dne 15. ledna večer byli vůdci Spartakovců Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová omráčeni pažbou a následně dopraveni automobilem do berlínské čtvrti Tiergarten, kde byli oba zavražděni. Karl Liebknecht, jeden z nejstatečnějších mužů, které Německo zplodilo, se před válkou věnoval práci s mládeží a napsal knihu proti militarismu, která jej nakonec dovedla až do pevnostního vězení, kde strávil rok a půl. Byl to právě Karl, syn Marxova přítele Wilhelma Liebknechta, německý socialistický politik a spoluzakladatel Komunistické strany Německa (KPD), který jako jeden ze dvou ze sociálně demokratických poslanců na počátku války v roce 1914 hlasoval proti „válečným úvěrům" a na počest Karla Liebknechta se proto užívalo úsloví: „1 proti 110" (SPD měla v Reichstagu 111 poslanců). Dne 15. ledna byli bez soudu a jakéhokoliv obvinění zavražděni „Erthardovou Brigádou Smrti", vyslanou sociálně demokratickou vládou a především jejím ministrem vnitra Gustavem Noskem, zavražděni Rosa Luxemburgová a Karel Liebknecht. Autor skvělé publikace Německá revoluce 1918–1919 německo-britský žurnalista, publicista a korespondent listu Observer v této své knize k tomuhle zbabělému a zákeřnému zabití dokládá: „Vražda spáchaná na Liebknechtovi a Luxemburgové byla vraždou spáchanou na jinak neporazitelné odvaze, vynikající nad ostatní. Byla to vražda spáchaná na nevyvratitelné pravdě." Nikdy také nezapomeňme na smutnou a hořkou pravdu, jíž Haffner ve své knize vyslovil: „Vraždy z 15. ledna byly jen předehrou – předehrou k tisícům vražd spáchaných v následujících měsících za doby Noskeho, k milionům vražd za doby Hitlera. Výstřely, které třeskly 15. ledna 1919, odstartovaly všechno to vraždění. Proto jejich zvuk nadále křičí k německému nebi, proto jejich sežehující plameny stále ještě hoří v německé přítomnosti jako smrtonosný laserový paprsek."

Připomeňme v této souvislosti také jednoho z nejnadanějších a nejtalentovanějších českých básníků té doby, jež miloval svět a pro jeho spravedlnost se šel bít, dříve než moh´ srdce k boji vytasit, zamřel mlád dvacet čtyři let, tedy Jiřího Wolkera, předčasně pohasnuvší revoluční plamen české poezie, jenž s úctou složil věčné památce mučednického odchodu ze života Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové svůj hold v podobě dramatické básně Rosa Luxemburgová.

Po všech těchto událostech počala, byť zprvu nesměle, začátkem dvacátých let v Evropě pozvedat svou ohavnou hlavu nestvůrná hydra fašismu (Itálie, Německo, Polsko, Rumunsko, Maďarko, Slovensko, Bulharsko, Španělsko, Portugalsko). Uvědomme si také důležitou pravdu: v žádném případě nemohla být náhoda skutečnost, že jediným státem,  jenž byl od svého počátku proti fašismu zcela imunní, bylo sovětské Rusko, resp. SSSR. Sovětský svaz ani později nikdy nikoho vojensky nenapadal ani válkou žádné zemi nevyhrožoval. Právě on se také ze všech sil snažil vypuknutí další světové války předejít. Například svým vstupem do Společnosti národů v roce 1934 či všemožnou aktivní podporou a vojenskou pomocí republikánům ve Španělské občanské válce, dodávkami výzbroje a školením jejich vojenských velitelů, čitelnou antifašistickou zahraniční politikou, všemožnou pomocí francouzské levici při vzniku protifašistické Lidové fronty v jejich zemi. Po epochální a bezprecedentní zradě Československa našimi údajnými přáteli, ironickými slovy básníka Vítězslava Nezvala „hrdého Albionu a sladké Francie" v Mnichově 1938, už bylo i slepému jasné, že mezinárodní buržoazii jde o jediné: Válku proti SSSR. Vláda Sovětského svazu a především Josef Vissarionovič Stalin byl vehnán do nezáviděníhodné situace. Na mocnosti buržoazních demokracií obecně a jejich údajný antifašismus zvláště se nemohl spolehnout, protože v Mnichově se jednoznačně odkopaly jako Hitlerovi otevření pomahači. O jejich hanebném přístupu dostatečně jasně svědčila „reakce" na Mussoliniho imperialistický vpád do Etiopie, jejíž obyvatelé, památnými slovy Klementa Gottwalda „bosí Habešané", se agresi na rozdíl od tehdejšího Československa bránili. Mussoliniho invazi podpořil i čtyřnásobný prezident Rady ministrů Francie a premiér její Třetí republiky, po německé invazi v roce 1940 člen kolaborantské vlády vichistické Francie a následně i její premiér Pierre Lavale, jenž byl okamžitě po osvobození Francie v roce 1945 zatčen, odsouzen k trestu smrti za vlastizradu a popraven zastřelením. Papež Pius VI. dokonce fašistickým zbraním požehnal. Volný průchod skandální agresi ponechala i Velká Británie. Sovětský svaz se ocitl v doslova nezáviděníhodné situaci a temnou logikou imperialismu byl de facto donucen podepsat antikomunisty všech barev haněný, bez znalosti věci donekonečna omílaný a nastupující generaci jako důkaz totožnosti fašismu s komunismem předhazovaný pakt s nacistickým Německem, úhlavním nepřítelem Sovětského svazu.  Nesporným faktem ale vždy zůstane skutečnost, že se v žádném případě nejednalo o spojeneckou smlouvu, nýbrž o ujednání o neútočení, na jehož základě Stalin pochopitelně důvěřoval, že Hitler Sovětský svaz nenapadne tak záhy, byť byl i vlastní rozvědkou varován. Stalin zkrátka věřil, že se stihne na tak jako tak nevyhnutelnou válku připravit co nejlépe. Nestihl to, a proto jsme se už na základní škole smáli větě z učebnice dějepisu, že Německo VĚROLOMNĚ napadlo Sovětský svaz. Předseda Komunistické strany Velké Británie (ML) Harpal Brar k tomu poznamenal: „Je to možné pokládat za Stalinovu chybu, to připouštím". Já, jako autor tohoto zamyšlení však tvrdím, že nemůže být náhoda skutečnost, že díky hospodářskému zázraku plánovité ekonomiky Sovětského svazu bylo sovětské hospodářství natolik silné, že to nakonec byla právě Rudá armáda, která v podstatě bez jakékoli pomoci válku vyhrála a od Stalingradu už hnala nacistickou svoloč a verbež až do Berlína, kde se ten chcípák a zbabělec zastřelil a jeho kulhající nohsled a ministr propagandy spáchal sebevraždu s celou svou árijskou rodinkou. Lidé celého světa nesmí nikdy zapomenout, že nejvyšší počty oběti ve 2. světové válce za naši svobodu, demokracii a mír přinesli obyvatelé SSSR (27 milionů) a Číny (10 milionů).

Lukáš Sluka

[1] Bližší informace  o zakoupení publikace na http://www.erythrospress.com/store/furr.html

/* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-qformat:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri","sans-serif"; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-theme-font:minor-fareast; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}