Poslední slovo…

Prvý:    /Je to člověk nebo kočka…?  Vypadá to jako kočka, ale…  je to žena…/

Druhý:  /Co je to zase…  za svinstvo…?!!    Jsem vykonavatel…, ne…  odklízeč odpadků….!!!/

Povinnost:  /Na co tu čekáte…?!!!   Dávno jste s ní měli být na chodbě!!! /

Prvý a druhý uposlechnou a vláčí tělo po zemi ven…

Prvý: /Něco se ve mně vzpírá…  Být šetrnější…?/

Povinnost: /Mlč!!!  Nebo budeš ztrestán!!!  Nejsi tu od toho, aby ses ptal !!!/

Druhý: /Choval bych se důstojněji:  Byl bych surovější…  V tuto chvíli by mne to ale neuspokojilo…./

Žena zasténá…  Prvý se neovládne…:  „ Ty poslyš…“

Druhý s posměchem čte v jeho obličeji…

Prvý se vzpamatuje a nelítostně smýkne odsouzenou… Druhý doplňuje kopancem…   Oba pozdvihnou ženu výš a pevně ji mezi sebou sevřou… Ta začíná vydávat prosebný, hrdelní sten…  Chlapi sebou trhnou…

Strach: /Už jen jedna…  ukrutnost… a oba vás zadávím svýma ledovýma rukama…!!! /

Ona: /Jen jednou…, naposledy… být s ním…  Až do konce být s těmi, které milujeme… / Přestane naříkat.

Chodba a zdi:  /  I my tě milujeme!!!   Ale odpusť…   Jsme jen neživé předměty…  /

Chlapi ani neceknou:  /Mít to tak už všechno za sebou!!! /

Posel blažené Věčnosti:  / Kdysi dávno jsi došla až k hranicím našich zemí…   Jsi už blízko…   Cítím tvou přítomnost…   Stačí jen srdcem uchopit jediné slovo…   Nemohu ti pomoci…  Vzpomeň si  na  slovo S L O V !!! /

Ona:  / Je pozdě…   Jsem vyčerpaná...   Nedokážu to… /

Chodba a zdi:  / Je to šílenství!!!  Za co jsme byly ztrestány nehybností?!! /

Oba chlapi zrychlují a dávají se svou obětí do běhu.

Ona:  / Prosím vás…  Nechte mě už být…   Nemohu si…  vzpomenout…  /

Posel blažené Věčnosti (značně rozčílen):  / Sakra, tohle ale ´´nahoře ´´ pořádně schytám … ! :  Abys mohla vstoupit, nesmí tě poutat cítění křivdy a potřeba odplaty!!!  /

Oba muži zběsile kopou do popravčí stolice…

Popravčí stolice:  /  Rozhodla jsem se zemřít s tebou…  /

Šibeniční provaz:  /  Za ta dlouhá staletí jsem, upřímně řečeno, tak trochu zlhostejněl. Odmítám se však nadále podílet na takovémto bezpráví. Oslovím své přátele, předstoupím před naši bělostnou paní…   Budeme to my, kdo člověčenstvu navrátí jeho poztrácené lidství!  /

Posel blažené Věčnosti:  /  Slovo!   To SLOVO!!!  /

„  O d p o u š t í m  . . . “ ,  naposledy, soucitně a téměř neslyšně šeptne žena.

Ve zlátnoucím světle zem je poseta roztříštěnými prkny, nad nimiž pár bosých nohou, jak kyvadlo, udává pravidelný rytmus. A povinnost, strach, chodba a zdi, roztříštěná popravčí stolice, šibeniční provaz a poslední slovo splývají v něm v jediné...