Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Bylo nás šest.

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Tuto vzpomínku na parádní dětství věnuji kamarádům Petrovi, Pepovi, Romanovi, Ivanovi a Svaťovi in memoriam.
Bylo mi asi jedenáct, možná dvanáct let.

Bylo léto a slunce svítilo na všechny kolem. Běháním po okolních loukách a polích nám všem pot tekl čůrkem po zádech a na mne se usmálo štěstí. I stalo se, že jeden z nás, konkrétně já, našel krabičku zápalek.

A protože kluci mají k maléru vždy blíže než kdekteré děvče, nálezem krabičky zápalek byl v jednom jediném okamžiku zpečetěn i náš osud. Setkáni se s ohněm v jeho plné síle.

  • bylo-nas-sest

Byl jsem raubíř. To přiznávám. Stejně jako moji kamarádi. Jejich rodiče, stejně jako ti mí mě, jim se mnou zakazovali kamarádit. Jenže zakažte něco, co je pro kluka tak důležité. Kamarádství. Podobně jako ve filmu Bylo nás pět, jsme si vesele s nalezenou krabičkou zápalek vykračovali směr nejbližší louka a lumpárna. Na končící louku v jednom místě navazovala nevelká zahrada ohrazená plotem. V té době běžně ošetřeným asfaltovým nátěrem. 

U plotu v trsech rostla bohatá suchá a neposekaná tráva. A nás nenapadlo nic jiného, než vyzkoušet zda ony zápalky, co jsem našel, jsou funkční. Zcela radostně a úplně nezištně, jsme začali plni očekávání žůža dobrodrůža prohledávat a čistit louku. Od papírů, igelitu (petky tehdy ještě nebyly k mání) a sem tak i nějakého toho klacku. Vše vzorně a hbitě nanošeno na jednu malou kupku k plotu. 

První škrt se povedl. Zápalka se rozhořela. Papír pod kupkou z nasbíraného smetí a klacků taky. Paráda. Hoří. Jenže se to nějak zvrtlo. Začala hořet i suchá tráva a asfaltem natřený plot. A, toho jsme si dříve nevšimli, i kupa suchých větví. V klidu se válejících již mnoho let pár metrů od místa, kde jsme tak úspěšně rozjeli náš sirkový pokus. 

Léto je krásné období. Pro všechny. Kluky, holky i oheň. Ten náš se z ničeho nic, rychlostí formule jedna, začal šířit všesměrně asfaltovým plotem. A nabral, jako by byl hypnotizován, směr kupa suchých, možná jabloňových větví. Trochu jsme všichni znervózněli. Pokus se nám vymknul z ruky. Někteří zkoprněli a jiní začali podupáváním po trávě hasit. Nakonec jsme vytasili i naši největší zbraň. Žlutou vodu. Ale, sucho je sucho. Zásob bylo málo. 

Oheň se bez většího přispění větru dostal až ke kupce v klidu si ležících suchých větví. Vše šlo tak nějak hodně rychle. Najednou malá panika. Z dálky se ozýval křik. Pravděpodobně majitele zahrady. To nevím. Hnal se k nám a my se hnali pryč. 

Zběsile jsme vzali nohy na ramena a zdrhali tak rychle, jak nám netrénované nohy stačily. Tedy až na jednoho zkoprnělého kamaráda. Pro něj byla tato situace černou noční můrou, ve které se za bílého dne a v bdělém stavu ocitnul. Zdřevěněly mu nohy a ne a ne se hnout z místa. 

Jo, jo. My pryč a on sám s nadávkami a hřímajícím pánem. Ani krok bokem. Jako by mu veliké kořeny v mžiku vyrostly z chodidel a prorostly až do středu země. 

Pán doběhl, chytl jej za ucho a stálým tahem za něj ho najednou vyrval z jeho letargie. Tímto tajemným tahem za ucho kořeny povolily a kamarád byl jako mávnutím kouzelného proutku schopen pohybu, resp. chůze. 

Ostatní už mezitím práskli do bot. Byli pryč. Ale já už v té době byl tak trochu voják s cílem být v budoucnu diverzantem za nepřátelskou linií. Vše jsem pozoroval z různých úkrytů. I kamaráda co byl vlečen za vytažené ucho mužem asi kilometr k domovu, kde jsme všichni bydleli. V paneláku o několika vchodech. 

S naštvaným pánem pak obešel všechny byty kamarádů. V tušení stínů a možných dopadů, jsem se schoval do úkrytu pod schody a vyčkával, co bude. Vůbec mi nevadilo, že je tam tma. Že tam jsou pavoučí sítě a myši anebo i potkani. Jen jsem přidřeple seděl a naslouchal. A bylo co poslouchat. 

U chodbových oken se setkal můj i otec na stejném patře bydlícího kamaráda. Oba svorně, ale každý sám za sebe, z okna volali to své dítě. Petr ač nerad, poslechl. Došoural se domů. No byl to, řeknu Vám, mazec. Křik a nadávání… Stejně jako ve vedlejším vchodě u dalších čtyř kamarádů. Nicméně, jak jsem napsal, ve funkci diverzanta jsem vyčkával a vyčkával. 

První zavolání mého otce z okna již bylo za mnou. Uf. Za pár minut – čas se hodně vlekl, takže pro mne asi tak za půl hodiny -možná, volání druhé a pak i třetí. A to už jsem si řekl, že bude klid. Třikrát a dost. Všechna zlost otce je fuč. Mohu vylézt na čerstvý vzduch před dům a hrát si jako by se nic nestalo. 

Ale ono se stalo. Můj časový odhad, že se na vše zapomene za „deset minut“, byl mylný. A tak se okno otevřelo po čtvrté. V něm můj otec a volá: „Vlastiku! DOMŮ!“ No a já, vědom si toho co přijde, jsem jen, vzdorovitě jak silný CHLAP, zahulákal: „NEJDU!“ A tak se chvíli ozývalo na celé kolo. DOMŮ! A NEJDU! A DOMŮ!!! A NEJDU!!! 

Jenže oni ti starší z rodu mají za ušima. Nemají rádi, když jim z rodu ten mladší odporuje. Jsou silnější a tak si prakticky vždy si dokážou poradit to své DOMŮ!
Na hřišti, kde jsem byl a už ne v klidu dováděl, bylo několik starších kluků. O dva, tří a více roků. Většinou bratrů těch, co doma již doúpěli, aby už podobné pokusy v životě neopakovali. A tak otec nemeškal a z plna hrdla zahulákal: „Kluci, doneste mi ho!“ Bylo jich víc a silnější než já. Zklamali mne. Poslechli.
Marně jsem kolem sebe kopal a mával v neumělé sebeobraně nezkušeného diverzanta rukama. Konec diverze. Byl jsem přemožen „nepřátelsky“ mi nakloněnou přesilou. Už jen málo vzdorujícího mne dovlekli domů. Lehce pohodili za práh dveří do našeho bytu a zmizeli. Podláci.

Otec jim ještě stihl poděkovat, než energicky zavřel dveře. Já byl najednou doma. Sám. S podobnými pocity, stejně jako před krátkou chvílí moji přátelé, kamarádi. 

Z předchozího diverzního naslouchání jsem věděl, co asi bude a přijde. Jak říkával můj otec. Sekec a mazec. Možná pokorně, to už nevím, jsem čekal na to, co nastane. 

Otec si sedl do křesla a vybídl mne, abych ve stoje jako na hanbě a „výslechu“, jak se říká, zpíval. Povídal, co jsme to udělali… A já „zpíval“ a povídal. Strach jsem měl, to ne že ne. Oči zabodnuté do koberce. Stále jsem pamatoval na křik kamarádů. Ale vše dopadlo jinak. 

Otec se při mém povídání změnil. Z „tvrďáka“ co musí potrestat svého syna na člověka. Poslouchal a pak mi řekl, že kdyby i on něco podobného jako kluk neudělal, že by mne zřezal jako financ kozu. 

Pro mne, malého diverzanta, vše, řekněme, dobře dopadlo. Nádherná a doživotní zkušenost s jednou neznámou, kterou je, kdo anebo jak byl onen oheň uhašen. To jsem se nikdy nedozvěděl. Pravdou je, že asi i ze strachu. Aby mi majitel pozemku nevytahal ucho jako kamarádovi a zároveň i v rámci jiného letního dovádění. 

S velkým odstupem času si uvědomuji, že i naši rodičové mají své dny. I oni byli dětmi a leccos provedli. A my jim tyto jejich činy, tím jak se chováme a tím, co děláme, možná mnohdy připomínáme. I proto možná reagují tak, jak reagují. Uvědomí si totiž, co se mohlo stát. A tak ve strachu o ně samotné nám občas nabančí… A někdy, jako v mém případě, se zastaví. Připomenou si,
že také nebyli svatí. Že i oni mají máslo na hlavě. Mnohdy pochopí, že my, jejich děti, jsme skoro 100% kopií jich samotných. V chování i činech. 

Obecně vše dopadlo dobře. I po tolika letech je to pro mne veliké poučení a možná i pro mé kamarády. Nikdo nebyl zraněn. Jen kamarád Ivan, co mu vrostly nohy do země, měl pravé ucho ještě týden červené jako semafor, jak byl za něj vlečen od jedněch dveří k druhým, aby na nás vše „vyzvonil“. A je dost možné, že i dnes je jeho pravé ucho, díky tomu testu zápalek, o kousek větší.
Dnes už všichni, díky této zkušenosti víme, že krabička zápalek v létě je vždy funkční. Suchá tráva ať je kdekoliv, u lesa anebo na poli, rychle hoří. Stejně jako suchý a klidně ležící metr dřev a asfaltový plot. 

A tak tedy na závěr už jen poděkuji… 

Poděkování za tuto zkušenost patří mým kamarádům, mým rodičům a všem, co se na celé akci zúčastnili. Tedy i té neznámé osobě, která ztratila krabičku zápalek a dala nám tak možnost vše naplno a plné pecky prožít a zapamatovat si, že oheň v pravých rukou je dobrý sluha a v těch nepravých, zlý pán. 

VS vr.

Facebook komentáře