Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme 2. část

Je skutečností, že díky našemu vstupu do EU došlo minimálně k:

* postupnému ožebračování většiny našich obyvatel za situace nespravedlivého rozdělování výsledku práce našich občanů, kdy sice roste naše HDP (souhrn hodnoty zboží a služeb vyprodukovaných u nás, avšak klesá HNP, tj. hrubý národní produkt, tedy to, co z toho u nás zůstane. Stále rostoucí část HDP odtéká přitom nevratně do zahraničí, v r. 2017 již činila 8,3 %, (za 7 let v období 2010-2016 činí toto negativní saldo pro nás cca 1.685 mld. Kč (tedy téměř 1,7 bilionu korun, jak nedávno potvrdil i známý francouzský ekonom T. Piketty). Z práce našich lidí tedy bohatnou jiní a jinde;

* tomu, že z výroby produkce se střední či vyšší přidanou hodnotou jsme byli převedeni na výrobu s nízkou přidanou hodnotou. Tomu odpovídají i naše tržby, které jsou často na úrovni pouhé práce ve mzdě. Z výroby vlastních výrobků a jejich prodeje vlastními silami jsme tak přešli na činnost v cizích montovnách u nás. Finální výrobky se pak prodávají ze zahraničí, kde zůstává i zisk z jejich prodeje;

* k tomu, že cca 40 % naší ekonomiky je v rukou zahraničních investorů, a to vč. tako-vých oborů, které jsou velmi lukrativní a žádné zahraniční investory nepotřebují (vodárny, po oddlužení to jsou i banky a některé další);

* byli jsme známí jako země s velkým vývozem investičních celků. V současné době do-dáváme pouze komponenty zahraničním firmám, které je montují a prodávají v cílo-vých zemích. Zisk zůstává u těchto zahraničních (převážně německých) firem;

* k tomu, že průměrná mzda kvalifikovaného pracovníka u nás představovala 42 % průměrné mzdy kvalifikovaného pracovníka v EU a cca pouhou 1/3 mzdy srovnatelného pracovníka v Německu. Nedávné úpravy mezd a platů přinesly sice dílčí snížení této diference, nikoliv ale řešení její podstaty;

* cílené likvidaci naší potravinové soběstačnosti. Zatímco v minulosti jsme byli plně potravinově soběstační (s výjimkou tropických a subtropických plodin a ovoce) a přebytky vlastní produkce jsme ještě vyváželi, nyní jsme potravinově soběstační s bídou ze 40 %. Tento stav se negativně projevuje i do krajinotvorby a do udržování přírody ve stavu schopném retence vodních srážek, což se negativně projevuje v celkovém úbytku vody u nás (k čemuž přispívají i další faktory, jako je postupné asfaltování či betonování ploch polí, parků a dalších součástí přírody, chemtrails atd.).

* k tomu, že jsme ztratili vládu nad hospodařením s našimi surovinovými zdroji a nad naším přírodním bohatstvím.

* bobtnání naší legislativy neustále rostoucím množstvím různých zákonů, vyhlášek a směrnic, z nichž cca 80 % pochází z EU. Jejich každoroční příliv čítá cca 2.000 ks, čímž činí naši legislativu zcela nepřehlednou a ztěžuje činnost jak soudům, tak i advokátům a státním zástupcům.

Takto lze pokračovat i dále, omezím se jen na konstatování faktů, že do r. 1989 jsme v mezinárodních statistikách figurovali jako středně rozvinutá průmyslová země (vyváželi jsme

sami vlastní výrobky do cca 140 zemí celého světa), v r. 2017 nás překlasifikovala renomovaná americká banka J.P. Morgan do kategorie rozvojových zemí (zdůvodnění viz výše).

Poznali jsme tedy již, jak to vypadá s tou prosperitou v rámci EU v praxi. Zvláště za situace, kdy nám byla předurčena úloha kolonie.

A pokud si někdo u nás libuje v tom, že náš vývoz je téměř z 90 % směrován do zemí EU, je na to jednoduchá odpověď. Klasické africké kolonie mají svůj vývoz orientovaný na své metropole dokonce ze 100 %. Oproti nim máme stále ještě co dohánět, abychom se stali vzorovou kolonií.

Vedle toho se v posledních letech projevuje další, pro nás zásadní nebezpečí. Tím je plánovaná migrace a islamizace Evropy vč. naší země, která je přímo organizovaná ze strany vedení EU. Tedy tím subjektem, který:

* nutí členské země k jejich přijímání;

* tlačí členské země do uzavírání smluv k tomu vedoucích;

* donedávna používal službu na ochranu hranic schengenského prostoru Frontex jako taxi službu pro migranty s předstíráním jejich „zachraňování“;

* realizuje záměry světových globalistů na vytvoření nové světle hnědé rasy v Evropě s průměrným IQ 90 podle Coudenhove-Kalergiho plánu, přičemž tuto migraci organizuje, používá ji proti národům Evropy jako zbraň a spolufinancuje její provádění z daní obyvatel EU a proti nim;

* usiluje přitom o likvidaci jednotlivých evropských zemí, jejich národů, jazyků, kul-tury, historie, náboženství a způsobu života;

* při realizaci těchto plánů se podporuje vzájemně s představiteli členských zemí EU hájících evidentně cizí zájmy na úkor národních zájmů vlastních zemí

* vytváří předpoklady pro plánovaný vznik Evropského islámského chálifátu na území dnešní Evropské unie.

Je přitom zjevné, že NATO evropské země přitom nikterak nechrání, za daných podmínek ani nemůže, a to proto, že:

a/ bylo vybudováno k prosazování zájmů USA ve světě, nikoliv k ochraně členských zemí této organizace. Krom toho politika NATO směřuje přímo k ohrožení členských zemí snahou USA o jejich vtažení do amerických válek po světě, nikoliv k zajištění jejich bezpečnosti;

b/ není k tomu ani politická vůle. Pokud by byla, je v silách členských zemí EU ubránit své hranice proti invazi migrantů bez další pomoci;

c/ často je záměrně dezinterpretováno ustan. článku 5 zakládací washingtonské smlouvy, kde konkrétní vojenská pomoc napadené členské zemi této organizace od dalších člen-ských zemí závisí na jejich uvážení.

Z uvedeného vyplývá, že:

1. vlády členských zemí EU, jakož i vedení EU v Bruselu se až na malé výjimky bránit in-vazi migrantů do svých členských zemí nechtějí, dokonce ji často naopak podporují, ač tuto podporu vesměs nepřiznají svým občanům přímo;

2. skuteční vlastníci EU používají tuto organizaci jako nástroj k realizaci uvedených plánů. Představa o možném reformování EU je tedy naprosto zcestná, její vlastníci to nikdy nepřipustí.

Chceme-li se tedy vyhnout nejhoršímu nebezpečí, a to naší islamizaci a zničení našeho státu, národa, jazyka, kultury a způsobu života, je nezbytně nutné z EU odejít. To již začíná

chápat stále větší počet našich občanů, jakož i občanů dalších zemí, zejména na bázi V4+. Při jakémkoliv dalším váhání bude na to již pozdě, stejně jako je tomu dnes např. ve Francii či Německu, v Belgii či ve Švédsku.

O tom, jaké máme možnosti a „co je třeba dělat potom“ si řekneme v další části této minisérie.