Slavíme 25. výročí listopadu 89: Národní potravinová sbírka pro spoluobčany na hranici chudoby, nebo sociálního vyloučení!

Objektivní, resp. spravedlivé hodnocení by mělo vyznít plichtou, tedy 1:1, protože relativně stejně bylo výsledků pozitivních, jako negativních, i když to není zrovna optimální konstatování. Ale opravdu jen relativně, protože některé z pozitiv mají větší význam, než výsledky z negativích hodnocení a naopak. Je to otázka optiky, se kterou budeme na hodnocení nahlížet. Jsou oblasti, ve kterých jsme ve srovnání s před rokem 1989 významně pokročili, stejně tak jsou oblasti, na které nemůžeme být pyšní. Kromě 8 % ní nezaměstnanosti je to i více jak milionová obec občanů na nebo pod hranicí bídy, kterým je tento článek věnován.

V TV zpravodajství byla mj. připomenuta aktivita Národní potravinové sbírky 2014, které se uskuteční ve všech krajích ČR. Je organizována Byznysem pro společnost ve spolupráci s Českou federací potravinových bank a Armádou spásy. Je smutným faktem, že v České republice se na hranici chudoby, nebo sociálního vyloučení, pohybuje téměř jeden a půl milionu lidí. Jedná se zejména o seniory, matky samoživitelky, pěstounské rodiny a děti z dětských domovů a jiné humanitární organizace. Právě pro ně je pomoc určena.

Do projektu, jehož cílem je rozvinout diskuzi a iniciovat řešení problematiky nedostatku potravin na jedné straně a jejich plýtvání na straně druhé, jsou zapojeni i přední prodejci potravin v České republice. Na první pohled záslužná a potřebná akce, která ovšem zrovna nesvědčí o úspěšných 25 letech demokracie v Česku. Kromě jiného má však tento záslužný počin jeden velký nedostatek a sice, že je uskutečňován jedenkrát v roce, mj. letos teprve podruhé (první ročník v r. 2013). Záslužné je to také v tom, že je sbírka uskutečňována v předvánočním

období a že se tedy potřebným lidem potraviny snad dostanou na stůl na Vánoce. Jak jsou životní problémy těchto lidí řešeny v průběhu roku je otázka, i když je známo, že se pořádají jiné charitativní akce v průběhu roku s jinými komoditami, ale také v jiné formě, než sbírkami různých komodit.

Mezi zmíněnými více jako milionem občanů, kteří jsou na hranici bídy nebo sociálního vyloučení, je však také nemálo občanů, postižených jinak, než jen finančním nedostatkem. Jsou to nemocné děti i staří lidé, zdravotně postižení, invalidé, bezdomovci. Tito občané, kteří se nacházejí rovněž v řadách s finančního nedostatku, se navíc musí vbyrovnávat i se svým handicapem.

Stát se svým demokratickým zřízením, vymoženostmi s možnostmi svobodně cestovat po celém světě, stát, který má cca 10 % občanů s majetkem a konty s několika miliardami korun, stát, jehož poslanci (politici) nevynikají (a nikdy nevynikali) mimořádným pracovním úsilím a výkony, zato s platy kolem sta tisíc (a pořád mají málo), tak tento stát, resp. jeho občané, organizace, charity a nadace se musí sbírkami a různými aktivitami postarat, aby více jak desetina našich spoluobčanů mohla přežít. Což ovšem neznamená žít v nějakém životním standardu, ale doslova přežít do dalších dnů, týdnů, měsíců.

Pokud bylo výše zmíněno hodnocení uplynulých 25 let od listopadu 1989, pak zrovna tato pasáž o části strádající občanské společnosti nesvědčí o tom, že „revoluce“ byla úspěšná. Mohla být, kdyby nebylo Klausovy kuponové privatizace, Koženého Harwardské fondy, kdyby se nerozkradl a nerozprodal za hubičku státní majetek, podniky, banky, suroviny, kdyby se nevytvořily z lidí námezdní dělníci s podprůměrným i platy, kdyby nebyly církební restituce, kdyby... bylo by toho hodně a na dloho, co mohlo být a není.

Jsou samozřejmě lidé, keří jsou spokojeni, nic jim nechybí, mají práci, nadprůměrné výdělky, konta v zahraničí, mají vztahy, konexe, vliv. Ti mají nejmenší důvod k nespokojenosti. Těch ovšem není většina. Jsou však také lidé, kteří mají průměrný standard a kteří např. sbírkami potravin podporují těch 10 až 15% spoluobčanů, kterým „revoluce“ přinesla bídu, strádání, boj o holý život a střechu nad hlavou, některým ani to ne. Je tedy globální otázka: můžeme být spokojeni ze 17. listopadem? Máme být na co hrdi? Budeme-li hodně, ale opravdu hodně skromní, tak možná ano, ale v globále ani náhodou!