Největší otázka lidské historie zodpovězena? Posmrtný život existuje, dokazují odborníci.

Dříve se nemluvilo o sexu, zato smrt byla více na očích. Umíralo se častěji a v kruhu rodiny a každý se s ní během života přirozeně setkal. Byla to součást života. Dnes je sexu všude nadbytek, ale smrt je vytlačena za zdi ústavů. Tabu sexu nahradilo tabu smrti.

Švýcarská lékařka Elisabeth Küblerová-Rossová vyvolala koncem šedesátých let rozhodující impulzy pro rozvoj tanatologie. S dosud tabuizovaným tématem smrti vystoupila na veřejnosti. Svým pětifázovým modelem (odmítaní brát smrt na vědomí, hněv a vztek vůči ní, vyjednávání, deprese a nakonec přijetí) v podstatě vytvořila základní předpoklad pro typologii fází procesu umírání. Za těmito standardními empirickými projevy můžeme vytušit, jak vypadají vnitřní prožitky umírajícího. Dr. Elisabet Küblerové-Rossové vděčíme za to, že si dnes můžeme vybrat, kde chceme zemřít – jestli doma, v nemocnici či hospici.

Tato badatelka později dospěla k přesvědčení, že smrt představuje pouhý přechod do jiné formy existence, čímž si od mnoha vědců vysloužila drsnou kritiku. Možná právě proto podpořila mladého Raymonda Moodyho, který v roce 1977 poprvé veřejnosti zpřístupnil poznatky o zkušenostech s blízkou smrtí. Sledování prožitků z prahové oblasti mezi životem a smrtí se dnes stalo hromadným úkazem. Poznatky získané na prahu smrti prakticky přinášejí žijícím lidem zásadní vhled do vnitřních prožitků umírajících jedinců. Ve chvíli, kdy se sami budeme muset vyrovnat s bolestivou ztrátou nebo hledět smrti do očí, mohou být tyto vědomosti o těchto zkušenostech nesmírně přínosné. Vědomí toho, že jsme více než jen tělo, přináší útěchu.

Přemýšlení a získávání vědomostí o konci našeho bytí nám paradoxně usnadní život, protože se tak zmenší, případně zcela vymizí náš strach ze smrti. Semináře na téma „zkušenosti získané z prahové oblasti mezi životem a smrtí“ v amerických domovech důchodců vedly k následujícím výsledkům: Snížil se strach ze smrti. Zesílila naděje, že okamžik smrti bude pokojný. Zesílila víra v posmrtný život a přesvědčení, že dojde ke spojení se zesnulými rodinnými příslušníky. To vše implikuje stále silnější víru v boha. Tím berou za své výrazné obavy, že existence po smrti by mohla být nepříjemná. 

Podklady o zkušenosti z prahové oblasti mezi životem a smrtí nám také často pomáhají lépe se vyrovnávat se ztrátou našich blízkých a z ní vyplývajícího utrpení. Akceptované znalosti o těchto prožitcích jsou důležité, abychom se dokázali odloučit od milovaných zesnulých a nechali je odejít.
S vědomím, že smrt neexistuje, se dá i jiným lidem snáze pomoci, aby překonali svůj zármutek.
Zkušenost z hraniční oblasti mezi životem a smrtí se může stát naším univerzálním učitelem. Vede nás k hlubší pokoře, pochopení, důvěře, trpělivosti, obětování a lásce.

Bernard Jakoby působí jako docent na Berlínské univerzitě, jeho oborem je thanatologie. Ve svých knihách přináší lidem naději a útěchu. Docent Jakoby zveřejnil stovky nesmírně zajímavých informací, z nichž většina potvrzuje skutečnost, že po fyzické smrti kousek našeho Já přechází do jiné formy existence, což ovšem neznamená, že bychom kdesi na věčnosti měli zůstat sami sebou a těšit se třeba z pozemské proslulosti, titulů, funkcí nebo nabytých peněz. To, co z nás přežije a navždy přetrvá, je část psychiky, jejíž funkčnost si za života mnohdy neuvědomujeme a kterou jeden z nejvýznamnějších psychiatrů dvacátého století C. G. Jung nazval osobním nevědomím.

Všechno co se v našem životě odehraje, má nějaký důvod. Nic není nesmyslné, nic se neztrácí. Neexistuje ani žádná náhoda. To může vést k mimořádnému klidu a trpělivosti, protože se tím naučíme brát věci takové, jaké jsou, místo toho, abychom je neustále posuzovali, což téměř vždy vede ke strachu, hněvu, vzteku, agresi, bolesti atd.

yVšechny životní výzvy jsou lekce, jejichž absolvováním můžeme duševně i psychicky vyrůst. To je také podle Jakobyho jediný důvod naší existence tady na zemi.Poskytnout sobě a dalším lidem chápavou lásku je největší dar, protože pak se od těchto lidí ve skutečnosti už nikdy neodloučíme. Existuje velký celek, k němuž všichni bez výjimky patříme.

Peníze a hmotný majetek, píše docent Bernard Jakoby, nejsou nikdy určující veličiny. Počítá se jen to, že na světě jste jen pro ostatní a pomáháte jim. Smrt je vlastně opětovným rozpomenutím se a znovunalezením vyššího duchovního smyslu naší nepomíjející existence. Zkušenosti z blízkou smrtí nám působivým způsobem dokazují, že naše vědomí nezaniká a že lidský duch není upoután na hmotnou schránku. Poznatek o možnosti opuštění této schránky je nesmírně důležitý, neboť existence všeho živého se nachází v neustálé proměně.

Všichni bychom si měli ujasnit, že to, co je nazýváno jako bůh, je prasíla stojící za veškerou existencí, jež existuje reálně a naprosto nezávisle na náboženství, neboť všichni jsme s tímto bohem nerozlučně spojeni. Každý člověk je nezbytnou a integrální součástí univerza. Otevírá se před ním veškeré poznání a znovu poznává svou pravou vlast. Smrt je nutné chápat jako obrovské rozšíření vědomí, které je pro nás naprosto nepředstavitelné, protože může sahat až k samotnému jádru stvoření.

„Život je dobrodružstvím, které transcendentuje náš běžný lineární způsob myšlení. Když zemřeme, nečiníme tak v náhodné matrici biliardové koule, ale v neuniknutelné matrici života."
Lanzova úplná teorie je vysvětlená v jeho knize Biocentrizmus – jak jsou život a vědomí klíče pro pochopení pravé povahy vesmíru (http://www.robertlanza.com/biocentrism-how-life-and-consciousness-are-th...). 
Vědec Lanza není zdaleka sám z vědců, který tvrdí, že existuje posmrtný život.
Experiment dvojitého otvoru podporuje Lanzovu informaci.

Jako by toto samo ještě nestačilo, dva světově uznávaní vědci kvantové teorie oznámili, že mají důkazy o existenci duše. Stuart Hameroff a Roger Penrose, kteří vyvinuli kvantovou teorii vědomí, tvrdí, že naše duše se nachází uvnitř struktur zvaných mikrotubuly, které žijí v našich mozkových buňkách.
Jejich teorie vychází z představy o mozku jako o biologickém počítači se 100 miliardami neuronů, které působí jako informační síť. Informuje o tom portál News.com.au.
Ve chvíli, kdy je člověk na pokraji smrti, mikrotubuly ztrácejí kvantový stav, ale informace v nich nejsou zničeny. Laicky řečeno, duše neumírá, ale vrací se do vesmíru.

"Řekněme, že srdce přestane bít, pacient umírá. Avšak kvantové informace v mikrotubulách nejsou zničeny. Ty se rozptylují ve vesmíru," uvedl Stuart Hameroff.

"Pokud je pacient resuscitován, pokud ho oživí, kvantová informace se vrací do mikrotubulů a tedy do těla a pacient má známé zážitky se smrtí," dodal Hameroff. V případě, že pacient přece jen zemře, kvantové informace zůstávají žít mimo tělo ve vesmíru, jako duše.

Pro člověka, který neměl prožitek z hraniční oblasti vědomí je tato událost velmi těžko představitelná a pochopitelná. Lidé, kteří si takovým prožitkem sami prošli, nepochybují.

Frank J. Tipler, významná osobnost v oblasti kosmologie a astrofyziky, autor populární knihy "Fyzika nesmrtelnosti" odpověděl na otázku, co by chtěl svojí poslední publikací sdělit čtenářům.

Řekl doslovně: jsou tři základní otázky metafyziky: Existuje Bůh? Máme svobodnou vůli? Je nějaký posmrtný život? Já tuto problematiku převádím do fyzikální roviny a na všechny tři otázky odpovídám ANO.




Zdroj: Kniha - Život po smrti Bernard Jakoby

http://www.cez-okno.net/clanok/kvantova-fyzika-dokazuje-ze-existuje-zivot-po-zivote

http://www.svetkolemnas.info/novinky/kontroverzni-realita/343-vedci-maji-dukaz-a-potvrdili-existenci-duse