Velmi trefný post zdravotní sestry Františky:

Fakt mne ta myšlenka baví, protože myslet tímto způsobem, tak tu práci nemůžu 21 let dělat.

Když si představím kolikrát jsem se píchla použitou jehlou, kolikrát pacient chrlil krev na plicni onkologii všude kolem, že moje uniforma vypadala jak z hororu, kolikrát flusali sputum v tuberárně pacienti kolem, a to prosím měli multirezistentni formy otevřené TBC, kolik flašek z hrudních drénu s naprosto nechutným obsahem jsem umyla, kolik nástrojů od krve myla a sterilizovala na sále, kolikrát jsem měla něčí stolici nejen za nehty, ale i ve vlasech, kolikrát se někdo na mne vyzvracel...když si představím jak nám přivezli bezdomovce, špinavé, nemyté, kteří měli vši, filcky i svrab, museli jsme je nejdřív umýt, ostříhat, oholit....

Když si představím, že nějaký arabský klučina Sheffget se mne pokusil na noční u čumnění na Peříčko s Polonyovou znásilnit, že další mi kousnul do ruky páč měl bludy, další měl klasické alkoholové delirium po návratu z propustky a řval přes zavřené dveře na sesterně, že mne podřízne někdy nad ránem, další vyhodil lednici z třetího patra oknem při delirium tremens a rozsekal celou sesternu včetně lahví s infuzí...

Jen pár perliček.

A ti lidi se bojí nás.

Mne to po těch letech připadá fakt vtipný.

Scifi svět.

Přes to všechno se nebojím lidí ani nemocí.

To bude tím, že jsem viděla chuť žít i umřít. A k životu i smrti či lidské smrtelnosti přistupuju úplně jinak. S pokorou...