Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Proč už nejsem chvilkařkou

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Tohle se mi nepíše snadno. Fakt ne. A jsem si vědoma, že určité lidi tím bodnu. Ale oni taky bodli mě... Vždy totiž zamrzí, když si nějaká skupina přivlastní právo na neomylnost a odsoudí a zavrhne ty, kdo mají jiný názor.
Bohužel, s touto praxí jsem se za uplynulé roky potkala bezpočetněkrát: Ty si nemyslíš přesně to, co my?! Ty nechodíš na demonstrace?! Ty nás nepodpoříš?! Jak to, že mlčíš?! Mlčení znamená souhlas! Ty se odvažuješ pochybovat?! Tak to asi nebudeš jedna z nás!

  • proc-uz-nejsem-chvilkarkou

Jakmile přiznáte, že nejste zcela nekritický přívrženec všeho, co dotyční deklarují, jakmile přiznáte, že mlčíte, protože přemýšlíte, jestli to, co bylo řečeno jako neoddiskutovatelný fakt, skutečně takovým je, jakmile přiznáte, že samotná nespokojenost vám nestačí a chcete praktické řešení, ba dokonce, že vám Minář občas přijde jako šašek, stáváte se personou v lepším případě podezřelou v tom horším rovnou non grata.

Vtipné je, že se od vás takhle odtáhnou lidi, kteří se zaštiťují demokracií, svobodou, pravdou a láskou. Možná jsem to blbě pochopila, a snaživí ideologičtí vykladači mi pomohou pochopit, jak je možné, že demokracie, svoboda, pravda a láska se vztahují jen na jejich demokracii, svobodu, pravdu a lásku?!

Na příkladu Chvilek je krásně vidět, jak silně ve společnosti působí soubor pojmů a přesvědčení, když přijde ve vhodnou dobu a je vykládán vhodným způsobem. Chvilky používají stejný mechanismus, jaký použil jejich úhlavní nepřítel, lord Voldemort z Průhonic, když vstoupil na politické kolbiště se svou Akcí nespokojených občanů. (Kdo si ještě dneska pamatuje, že zkratka ANO znamená právě tohle?!)

Podobná akce nespokojených občanů si tedy jen dala jiný název a pod rouškou nepolitické politiky (což je mimochodem politika jako hrom) se jala burcovat veřejnost. Prakticky to vypadá, že jedna akce bojuje proti druhé, přičemž tyto dva tábory se dělí ještě na vnitřní dílčí podtábory a frakce. Nic, co byste nenašli v tradiční politické straně. A máme tady tu příslovečnou rozdělenou společnost. Pokud někdo viní Zemana a Babiše, že v tom dělení mají hlavní roli oni, stálo by za to si nejdřív zamést před vlastním prahem.

Je naprosto v pořádku, že lidi mají názory, argumentují a diskutují. Někdo dá přednost jasně vymezeným družstvům, kde se může poplácat po rameni se svými spoluhráči, někdo je spíš solitér. Je proto zcela v pořádku, že se někdo přiklání k Chvilkám, jiný k Babišovi, a další nejraději patří sám sobě a svému vlastnímu rozumu. Zvrhávat se to začne ve chvíli, kdy vám váš dres začne požírat osobnost. Přesně toho jsem byla svědkem, když jsem se po krátkém oťukávání s Chvilkami začala osamostatňovat...

Na počátku, když se toto uskupení začalo organizovat a vyvstávali z něj vůdci formující občansky aktivní společnost, několika setkání jsem se taky zúčastnila. Chtěla jsem ty lidi poznat a pochopit, co jim vadí. Andreje Babiše a Miloše Zemana jsem vnímala prostě jako politiky, kteří byli demokraticky zvoleni. Zeman mi v zásadě vadil hlavně proto, že to nebyl Michal Horáček (kterému jsem pomáhala s kampaní, měla jsem tedy na jeho výhře osobní zájem), a Andrej Babiš kvůli prosazování EET. Prostě pokud mi ti chlapi vadili, tak kvůli osobním důvodům, kvůli důvodům, které mají konkrétní dopad na můj praktický život.

Zúčastnila jsem se taky dvou demonstrací. Tam jsem pochopila, že to není můj šálek kávy. Nikdy nebudu demonstrovat za nic. Z prozaického důvodu: mám úzkost z davů a nesnáším hluk. Na diskuzních setkáních (kde občas byli zajímaví hosté, to abych nekřivdila!) to bylo lepší, ale hrozně monotematické: AB a MZ jsou zlo, my jsme dobro, a kdo není s námi, je proti nám! Ani náznak, že by na názoru protistrany mohlo být něco k zamyšlení. Když se pak argumenty začaly zvrhávat do čistě osobní roviny, znechutilo se mi to úplně.

Neodkážu prostě vidět černobíle, nejde mi to. Ani sama o sobě nedokážu říct, že jsem skrz naskrz dobrá. Nechci si lhát do kapsy. A tak ani nechci být v uskupení, které si monopolizuje právo na dobro.

Od Chvilek jsem se začala distancovat. Chtěla jsem si vytvořit vlastní názor, což znamenalo poznat názory protistrany, neuzavírat se před odlišnostmi, vstřebávat, co mi přijde do cesty, a vlastním rozumem to skládat do mozaiky světa... Poznala jsem nové lidi, začala sledovat jiná média, číst jiné knihy. Párkrát jsem napsala nějaký status na facebooku... A strhla se mela: Ty jsi babišovec?! Jak jsi to mohla udělat?! Kam se poděla ta Andrea, kterou jsme znali?! To je škoda, mysleli jsme si, že jsi inteligentní! Nebo naopak: Ty jsi tak blbá a naivní! Případně se vytáhl rodinný kalibr: Vždyť jste měli v rodině disidenta, a ty teď podporuješ estébáka?! Ostuda! Takové zklamání! Někteří udělali krátký virtuální proces: Musím si tě vyřadit z přátel! - jako by jedno klinutí mohlo na realitě něco změnit. Agresivní, manipulativní a dětinské výroky se mě dotkly. V první chvíli vyvolaly potřebu se bránit a vysvětlovat. Pak přišlo naštvání. Pak mi to bylo líto. A nakonec jsem uznala, že nemá smysl diskutovat s někým, kdo je přesvědčený o své jediné pravdě, a myslí si, že odlukou od jeho světonázoru míříte do bran pekelných. Nemá smysl diskutovat s někým, kdo tvrdí, že o vás ví i to, co vy sami ne...

Přišla jsem tak o několik desítek kamarádů. Odklonilo se ode mě několik desítek známých. Vyhovovala jsem jim zřejmě jen tehdy, když jsem zapadala do jejich názorového spektra. Jakmile jsem vybočila, už jim nestojím za přízeň. Smutné. A znovu opakuji: Smutné zvlášť proto, že právě tito lidé se ohánějí láskou, pravdou, dobrem a odkazem Václava Havla (který byl prý vzorem tolerance).

Na druhou stranu jsem ale potkala mnoho nových lidí, kteří možná nejsou tak občansky angažovaní, nevyřvávají na demonstracích a nedělají hysterickou propagandu, ale dívají se na svět z mnoha úhlů a dá se s nimi rozumně mluvit. Je mezi nimi více klidu a respektu. Není to tolik o emocích, ale je to spíš o rozumu a pragmatismu.

Aby to bylo správně pochopeno: Taky nejsem nadšená z toho, jak to tady vypadá. Nejsem nadšená z hrabivého a manipulujícího premiéra, personální vyprázdněnosti a politické kultury. Ale přispívají Chvilky k nápravě? Obávám se, že ne. A přitom začaly docela dobře. Na počátku i tomu Andrejovi stály za pozornost. Když se ale ukázalo, že vrcholem nespokojenosti je demonstrace na Letné, kde zhypnotizovaný dav zpívá Pod dubem, za dubem..., obavy z nějakého většího ohrožení zašly na úbytě. Ani se tomu nedivím.

Pokud chtějí Chvilky něco změnit, ať aktivně vstoupí do politiky. A pokud do politiky nechtějí, tak ať ale nekecají politickým stranám do práce, ať je neinstruují. To je totiž politikaření, pane Mináři! A to je něco, čím jste si prsty špinit nechtěl, nebo jsem vás zas špatně pochopila?! V tom případě jste špatně srozumitelný. A jak chcete takhle pokračovat, když vám pořádně nerozumí ani průměrně inteligentní člověk?! Anebo je vysvětlení prosté: Nevíte, co chcete.

Protestovat pro samotné protestování není produktivní. Navíc se může lehce stát, že díky obecnosti pojmů, za které si každý dosadí kdeco, dojde k postupnému prorůstání nepolitické politiky do veřejného života víc, než je zdrávo. Za ohrožení demokracie tak bude označeno kdeco a kdekdo. Třeba jenom určití lidé v úřadu ombudsmana nebo v Radě České televize... Jenom proto, že mají jiný názor než ten, který je považován za jediný správný. Ale kdo rozhoduje o tom, co je správné? Strana?! Ne, to přece Chvilky nejsou. Chvilky nedělají politiku... Tak kdo?! Minář?! Roll?! Řečníci z Letné?! Dav?! Určitě jste už něco slyšeli o psychologii davu...

V rámci páchání dobra bylo už mnohokrát způsobeno víc škody, než užitku. To, že někdo kvůli fanatismu přijde o kamarády, je na tom to nejmenší. Já neumím lidi nemít ráda jen kvůli odlišným názorům, ideologii, nebo hodnotám. Právě kvůli odlišným názorům, ideologiím a hodnotám však bylo v historii spácháno nejvíc zvěrstev.

Zkušenost s Milionem chvilek pro demokracii pro mě byla opravdu zkušeností demokracie. Bohužel trochu jinak, než jak jsem si představovala. Nebylo tam místo pro nezávislé duchy, nebylo tam místo pro otázky a pochybování. Kdyby mi to nepřišlo až moc tvrdé, napsala bych, že některé způsoby mi tam přišly sektářské. Dokonce jsem se setkala s případem ženy, která se kvůli názoru na Babiše nestýkala se svou dcerou. Pokud pro někoho je názor na Babiše víc, než vlastní dcera, co je to potom za člověka?! To se pak od samotného AB, který syna poslal na výlet na Krym, až tak moc neliší...

Ono je velmi snadné vidět nepřítele venku. Je velmi snadné ukazovat na druhé. Je velmi snadné cítit se jako zachránce společnosti, a přitom zapomínat na lidskost, rozum a své blízké.

Na závěr proto jedno nadčasové varování z pera filozofa Nietzscheho: Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí. A kdo dlouho bojuje s nestvůrami, ať dá pozor, aby se sám nestal nestvůrou.

Tak bacha, chvilkaři!

Autor: Andrea Novotná

Zdroj: https://andreanovotna1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752897

 

Facebook komentáře