Probuzení ze snu

Léta utíkala. Mír a socialismus byl najednou kdesi za horami a „nastoupila“ tolik očekávaná a opěvovaná svoboda a demokracie. "Co nebylo zakázáno, to bylo povoleno". A právě tato věta vyslovená ústy jednoho našeho tehdejšího, dnes nesmyslně glorifikovaného představitele, nastartovala naši cestu do pekel. A ta pak vedla až k současnému chaosu, marasmu a nepořádku. Asi nevěděl, že do tehdejší doby se mezi slušnými lidmi spousta věci prostě nedělala. A při tom nebyly oficiálně zakázány. Existovala nějaká uznávaná pravidla. Do té doby totiž platil po celá staletí pravý opak. To, co nebylo povoleno, to bylo zakázáno. I bez zákonů se kdysi spousta nevhodných věcí prostě nedělala.

A tak se najednou nemuselo do zahraničí lézt přes ploty. Mohlo se konečně nadávat na všechno a na všechny. A při mluvě a psaní se vůbec nemusela vybírat slova. Vždyť přece máme svobodu slova!  Při některých debatách se potom slabším jedincům někdy i obracel žaludek. Začala se ale také používat do té doby slova téměř neznámá jako bezdomovec, exekutor, nezaměstnaný, chudoba a ještě mnoho dalších. Mohlo se válet po cizích loukách a hlukem obtěžovat lidi i zvěř. Mohlo se posedávat na schodech do podchodů a překážet jiným. Mohlo se čmárat po cizích fasádách a "odborníci" určovali hodnotu uměleckých děl“ a pořádali soutěže. Přehlížel se prodej pašovaného zboží. Prý proto, aby si mohli levně nakoupit i ti chudí. Jak logické, že? Začalo se beztrestně pomlouvat, lhát, vyhrožovat. Dokonce i vraždit na objednávku.

Z reklamy se stala drzá a naprosto legální lež a forma podvodu. Z dovezených drahých automobilů a motocyklů se staly zbraně hromadného ničení. Ve školách začali žáci poučovat učitele a občas je i fyzicky „trestat“. Organizovaný zločin a s ním drogy a hazard začaly devastovat morálku. Zločin, lež, pomluva a korupce se staly normou. Agresivita se najednou stala asertivitou. Z podvodného jednání to byla kreativita. Umění okrádat druhého se stalo jediným měřítkem schopnosti. Ze zločinu to bylo rázem pouze nevhodné chování. Obojí peníze, čisté i špinavé, jediným měřítkem úspěšnosti. Člověk člověku se stal v nejlepším případě jen zdrojem příjmů. Ne rovnocenným bližním jako člen lidského společenství.

Prý bohatneme na kontech bank a patříme k těm nejsvobodnějším a nejtolerantnějším zemím na světě. To je přece ohromné! Tolerujeme všechno a všechny. Asi právě proto, aby oni potom museli tolerovat nás. Ale proč? To také krademe, podvádíme, a cítíme potřebu se chovat mimo normu? Proto potřebujeme také tak bezbřehou míru tolerance? Já osobně jsem nikdy nezaregistroval horší lidské vztahy, než jaké byly nastoleny před cca 25 lety. A vztahy se dále propadají. Opravdu zajímavý, ale koneckonců i logický důsledek svobody a demokracie. Bezohlednost, chamtivost, drzost, sobectví, pýcha.... Prý všechno to špatné je daň za svobodu a demokracii. Něco mně v tom ale nehraje. Chybí mně tarifní tabulky daní a daňová kontrola. Mám takový pocit, že platíme větší daně, než jsme si vůbec vydělali. Tak tedy, jak je to prosím s tím bohatstvím a chudobou? Se svobodou a pořádkem, s demokracií a pravidly, s právem a zákony? Zdá se mi, že se nám tyto hodnoty budované po celá tisíciletí za posledních 25 let nějak rychle popletly.

Člověk dnes slyší z médií všeho druhu, místo někdejšího „mír a socialismus“ jen samá „svoboda a demokracie“. A pořád dokola. Svoboda a demokracie. Jak z poškozené gramofonové desky. Jenom a stále dokola svoboda a demokracie. Poněkud okleštěný slovník, který také o něčem vypovídá. Přitom ale zjišťujeme, že nám z těch našich představ a ideálů nezůstalo téměř nic.

Prý za to může minulý režim. Tak my tedy známe příčinu a nedovedeme problém řešit? To ale o nějakých našich schopnostech také moc nesvědčí. Demokraticky povolíme ještě to, povolíme ještě ono, A ono to není pořád to pravé. Tak jdeme dál a dál. Pro samou svobodu a demokracii jsme si vůbec nevšimli, že vedle nás žijí také jiní lidé. A ti chtějí a potřebují také svůj prostor pro svoje potřeby. Jsme stále více „svobodni“, ale naprosto bez jakékoliv zpětné vazby. Říká se tomu stupidita.

Honíme prokazatelného vraha, ale naším prvořadým úkolem není ho co nejrychleji chytit a dostat za mříže. Nejdůležitější při tom je neporušit jeho lidská práva. A pak se divíme, že bývá často nad lidské síly ho dostat za mříže. A při tom pak často zbytečně umírají další lidé. V zájmu dodržování svobody a demokracie necháme po ulicích běhat stále více darebáků všeho druhu a varujeme i poučujeme lidi, jak se mají před nimi bránit. Místo abychom darebáky pochytali a poslali za mříže. A pokud se mnozí slušní lidé z různých důvodů darebákům neubrání, ještě je osočujeme že je to jejich chyba. A často je za to i trestáme. A zločince necháme dorážet na lidi dál. Na každou potřebnou "ránu přes prsty" musíme mít mnohastránkový zákon, a k tomu ještě s přílepkem. To je skutečně neuvěřitelný přístup a „demokratická logika“. Nejsme schopni pochopit, že toto nikam nevede. Vlastně vede – do pekel.

Probudil jsem se z tohoto přihlouplého snu o svobodě a demokracii asi po patnácti letech. To je v lidském životě poměrně dlouhá doba. Od mého protření očí už zase nějaká doba uplynula. Ale jak to tak vidím, probudil jsem se ještě poměrně brzy. Hodně lidí ještě i dnes očekává cosi, co bude "demokraticky fungovat". A pak budeme opravdu všichni svobodni a nastane nám ráj na zemi. Spoustě lidí ještě ani dnes nedochází, že jsme se svobody a demokracie konečně dočkali. Ano, toto je ta skutečná, opravdová a dozrálá svoboda a demokracie. Kde si dělá každý co chce, na nic a na nikoho nebere ohled. Žádné pravidlo, zákon nebo nařízení mu není dost svaté.

Je to ale úplně něco jiného, než o čem jsme 40 let snili a co jsme viděli přes ploty. Jestli někdy a někde nějaká forma opravdové svobody a demokracie existovala, tak to bylo tenkrát za těmi ploty. Vypadá to ale, že i tam ty zbylé trosky padly do propadliště dějin. Zdá se, že zrovna společně s pádem "železné opony". A tak je dnes už nad slunce jasnější, že svobody a demokracie podle našich představ se nedočká už vůbec nikdo a vůbec nikdy. Možná to nějakou dobu ještě potrvá, ale nakonec zjistíme, že vlastně není ani o co stát. Že žádnou svobodu a demokracii vůbec ani nepotřebujeme. Svoboda a demokracie je ve své podstatě jen obyčejná a nereálná ideologie. Stejně jako to byl komunismus. Svoboda a demokracie je naprostá utopie.

Jsem statisticky v poslední čtvrtině života. Zažil jsem dvě hodně rozdílná společenská zřízení. Jedno horší jak druhé. A to podotýkám, že jsem synem politického vězně z minulého režimu. Od dětství jsem byl vychováván k tomu, že život není peříčko. Že to ale bude taková hrůza, to mne nenapadlo ani v těch nejčernějších snech.

A pokud by se snad našel někdo, kdo bude schopen mě přesvědčit o opaku, moc rád změním názor. V tuto chvíli však těm pohádkám pro dospělé nevěřím ani trochu. Podobné pohádky jsem totiž již jednou poslouchal a to plných 40 let. Bylo by velice naivní věřit i těm dnešním. Zvláště když léta přibývají a s nimi i životní zkušenosti. Bylo by velice naivní si myslet, že když se nepodařilo vybudovat ráj na zemi v míru a socialismu, tak že se to povede ve svobodě a demokracii.

Mé životní zkušenosti se dvěma společenskými zřízeními mně ale přece jen něco přinesly. Poznal jsem, že se ve skutečném světě neděje nic ani svobodně, ani demokraticky. Ani to není možné. Příroda, celý svět i vesmír, to všechno je ve své podstatě postaveno na zákonech, pravidlech, řádu a pořádku. Samotný svět bez lidí funguje bez jediné výjimky, či bez jediného případu tolerance. A právě proto může svět fungovat. Věřte nebo nevěřte, ale za těch dosavadních šedesát pět let svého života jsem si toho stačil všimnout. Podívejte se sami na stromy v lese, zda rostou, nebo na vodu v řece, jestli teče "svobodně a demokraticky". A tato příroda tu byla už dávno před námi všemi a my všichni jsme z ní vlastně vyšli. Při tom se ale nestalo, aby za pět miliard let, co naše Země existuje, jeden jediný den nevyšlo slunce...

Člověk prý dosud nevymyslel nic lepšího, než je demokracie. A právě toto je naprostá lež a nesmysl. Přesto, že to nejen u nás mnozí lidé melou stále dokola už desítky let. Kde se v nás bere tolik pýchy, že pohrdáme těmi všemi, kteří žili před námi? Těmi, kteří poznávali, a na základě tohoto poznání tvořili pravidla chodu tohoto světa po tisíce let. Proč by měl dnes někdo vymýšlet to, co už  je dávno dáno, a to jednou pro vždy a pro všechny? Společnost musí především ctít přírodní zákony a dodržovat desatero. Tisíciletími ověřená pravidla lidského chování. A ta mají přesah i mimo naši "západní civilizaci". To ale dnes samozřejmě nestačí. Na desatero musí být dnes bezpodmínečně navázána další přísná pravidla odpovídající současnému složitému světu. Čím složitější společnost je, tím přísnější musí mít svoje pravidla. Tak to vždy bylo nejen ve společnosti, ale také v přírodě. A místo toho naše dnešní společnost  tato pravidla naopak odbourává. Vám se to zdá normální?

Asi by stačilo, kdybychom si mezi sebou určili jen několik nejlepších z nás. Těch několik lidí, které budeme všichni znát, postavíme do čela. A pak je ale musíme přimět k tomu, aby nás opravdu řídili. Není přece možné, aby si každý dělal, co se mu zlíbí. Aby si pro sebe tvořil pravidla. Není přece možné, abychom se nechali do nekonečna vláčet skupinami neznámých a někdy i nebezpečných psychopatů třeba i z druhého konce světa. A za řízení naší společnosti musí tito námi určeni lidé nést také svoji osobní odpovědnost. Proč by náš stát nemohl řídit nějaký slušný člověk? Proč hned mluvit o nějakém diktátorovi? Řídit cokoliv, nejen stát, je naprostou nutností. To jsou tisícileté zkušenosti lidstva. Pro představu bude lepší přirovnat řízení státu k plavbě lodi. Lodě se plaví po celém světě už tisíce let. Některé pohodlněji, s některými si vlny pohrávají více a pasažérům nemusí být zrovna nejlépe. Občas se stane, že se nějaká loď i potopí. Tisícileté zkušenosti ale naučily lidstvo krokům, jak se chovat, aby se takové případy omezily na minimum. Postupně za celá tisíciletí lidé zjistili, že každá loď potřebuje svého kapitána a sehranou posádku. Se státem je to úplně stejné. Důkazy o důsledcích špatných kapitánů, kteří z lodi utekli, máme za poslední dobu hned dva.  A jak by to asi dopadlo, kdyby měla od počátku v rukách plavbu jen samotná rozhádaná posádka? Raději ani nedomýšlet.

Především však musí kapitán a posádka plavidla našeho státu pečlivě dohlížet na institut, který se nazývá SPRAVEDLNOST. A pokud se jim podaří kormidlovat naše státní plavidlo tak, aby cestující nepopadali přes palubu a nebo aby jim z plavby nebylo špatně, bude vše v naprostém pořádku. V tomto podání snad už bude každému jasné, že ani posádka nesmí v žádném případě mezi sebou soutěžit. Při jakémkoliv řízení to ani není vůbec možné. Musí nutně především spolupracovat a to podle předem stanovených pravidel.

Do budoucna je totiž pro fungující společnost existence "jakýchkoliv soutěžících klubů" včetně politických stran naprosto vyloučena. Protože je ale toto dnes pro mnohé lidi jen těžko představitelné, bude cesta z krize i náš návrat "k normálnímu obstojnému životu" trvat dlouhá desetiletí, ne-li i více. Nadrobili jsme si to ale sami svojí nezměrnou pýchou a ustavičnou snahou o nereálnou míru svobody.