Žijeme ve věku, kdy by dvacetiletí mohli psát paměti.

Je mi čtyřicet tři. Prošel jsem z věku normalizace, kdy jsem se co by dítě doktora Husáka narodil, přes úchvatné časy sametové kocoviny, až k dnešnímu gangsterskému kapitalismu.

Rád vzpomínám na své mládí. Přestože jsme žili v zcela nesvobodném režimu a drtili nás komunisté na každém kroku, jak mě zas a znova přesvědčují každý den méda masové manipulace, žili jsme tak nějak víc v klidu, spokojeně a spolu.

Zato teď žijeme ve spěchu, nasraní a každý odděleně od ostatních. Mám z toho stres.

Stres mám vlastně od rána do večera, když tak nad tím přemýšlím.

Učil jsem se na střední škole v hodinách technické administrativy psát na stroji. Byl jsem druhý nejlepší ve třídě a udělal si i státní zkoušky. Později jsem rychlé psaní mnohkrát využil a využívám ho i ke své profesi. Pomalu se s ním však loučím.. vše se - nevím proč - odsunuje na ještě menší přístroje, mobily, ipody, kde mi jeden palec zabírá šíři tří písmenek... Mám z toho stres.

Československo, potažmo Českou republiku, jsem odmala považoval vždy za něco trochu výjimečného. Miloval jsem naši historii, stavby, mírumilovnost naší povahy, střídaní 4 ročních období .. vidím nyní, že kromě nových administrativních železo-betonových monster nedokážeme postavit vůbec nic, co tu po ná zůstane ještě za 250 let. Nevnímám v naší zemi žádné osobnosti. Pár jich sice znám osobně, ovšem o těch se masy nikdy nedozví. Většina z nich nesmí do masmédií, nechce nebo nesmí vystupovat na veřejnosti. Cítím beznaděj.

V Československu jsme vždy mívali dobré učitele a trenéry. Vykonávali svou práci s láskou a nadějí a většina z nich dokázala ze svých svěřenců vydupat maximum a skutečně je mnohému naučit. Řada lidí jezdila v létě dělat vedoucí na pionýrské tábory, které chystali dlouho dopředu. Děti si je dodnes pamatují. I já. Dnes patří učitelé našich dětí k nejhůře placeným vrstvám společnosti v poměru výkon/cena. Většina z nich navíc již rezignovala na to, že by chtěli děti vzdělávat a vychovávat. Řada z nich je na antidepresivech. Mám z toho vzrůstající depresi. Kašleme na děti? Mají z toho stres. Kouří trávu, pijí alkohol, holdují promiskuitě a poslouchaj metal. V práci se stávají workholiky a v 30 procházejí syndromem vyhoření. Proč? Mají stres.

V médiích nám za socialismu hodně lhali. Každý to věděl a naučil se tedy číst mezi řádky. Vnímal malé nuance odlišností, které pronikly do zpráv, nebo televizních seriálů. I současná média nám téměř ve všem lžou. Téměř nikdo to však neví. Lidé hodně věří tomu, co řekne Česká televize. Já ale vím, že stále více lžou. Snažím se to říkat lidem. Smějí se mi. Mám z toho stres.

Táta mě za komunistů učil znát politiku. Komunisti s ním po 68. roce zametli. Celá naše rodina měla trošku stres, nesměli jsme nikam jezdit, nesměli jsme na školy, tak jsme naháněli další ze strany vyhozené a tehdá znovu vysoce postavené, aby ředitelům škol vysvětlili, že děti přece nelze trestat za své otce, když jsou nadprůměrně nadaní. Zafungovalo to. Za komunistů bylo řada rozumných funkcionářů. Všichni se tak nějak znali, žádnej stres. Přesto jsem neslyšel o představitelích státu tátu mluvit jinak, než pan prezident Husák, nebo předseda vlády Štrougal. Neučil mě nenávist a jsem za to rád. Dnes, když poslouchám zprávy, anebo čtu internetové diskuse, kde se to hemží nadávkami, kde je vše zfanatizované, říkám si, že asi neměli štěstí na takového tátu, jako jsem měl já. A teď mají jen vztek a frustraci. A hlavně stres.

Jako malý jsem měl často angíny. Angína je smutek přetavený ve zlost. Ano, měl jsem zlost. Nechtěl jsem chodit do školky mezi ty sígry, které nezajímalo nic, kromě toho, kdo bude mít nejlepší hračku a nejlepší autíčko. Když mi ve třetí třídě předepsali při školní zdravotní prohlídce brýle, měl jsem stres, protože kdo měl brýle, byl něco méně. Teď mám mnohem větší stres. Zjistil jsem od své dcery, že není důležité jenom jak vypadáte, kolik máte make-upu, ale také jaké máte hadry, mobil, vlasy, kam jedete na dovolenou, a s kým chodíte. Důležité je co dělají vaši rodiče a hlavně, v jak velké vile bydlíte.

Jako malý jsem hodně četl. Začínal jsem u prý agitky Němý Bobeš. Pokračoval jinými agitkami, třeba Neználkem. Ve škole jsme měli povinnou četbu. Ne všechno jsem četl, ale když na to tak vzpomínám, docela mě to obohatilo. Také dnes mají děti povinnou četbu. O čem dílo je opíšou během pár minut z internetových specializovaných servrů. Asi nemají čas číst.. mají moc učení a večer pak počítačové hry, internet, a nějaké ty horory.

Chodil jsem za komunismu hodně do kina. Každý pátek byl u nás na vsi v biografu za šest korun program pro děti (s vynikajícím Nu, pogodi! v čele), chodil jsem občas i na filmy pro dospělé. Mám rád filmy. Teď už do kina moc nechodím. Nemám na to čas, ani peníze. Prý se teď filmy stahují pirátsky z internetu. Ale na kradení já nikdy nebyl. Mám z toho stres.

Vcelku jsem šikovný a přemýšlivý, od 88. roku podnikám. Nikdy jsem nepotřeboval žádné sociální dávky či pomoc od státu, žádný úvěr, vše jsem si sám zaplatil, dřel jsem od rána do večera i v noci, myslel jsem, že to stojí za to, že se to vyplatí. Podnikal jsem s přáteli. Párkrát mě podrazili, nakonec jsem vždy vstal a zkoušel znovu jít. Ale už cítím, že nemám tolik energie to opakovat donekonečna. Jsem mladý, ale zesláblý. Je mi 43.

Za ty roky jsem našetřil pár set tisíc. Není to moc, jiní postavili vily, ale já nekradl, jen podnikal a dělal, co mě baví. Teď nedávno mi národní banka 5% sebrala. Prej podpora koruny. Mám z toho stres, protože to bylo už schovaný jako základní kámen na důchod. Od státu, abychom mohli důstojně žít, jako se žilo za socialismu, totiž žádný nedostanu.

Někdy, když mám chvíli volno, jako že jich moc není, přemýšlím. Přemýšlím, jak komunisti stíhali financovat vzdělání, lékařskou péči, sport a kulturu, jak dokázali stavět nové stavby, metro, aniž by se nějak výrazně zadlužili, aniž by zadlužili generace příští, aniž by své národní státy vedli k bankrotu ve výhledu několika málo let. Nevím, nepřišel jsem na to. Ale přemýšlím si raději sám, když začnu přemýšlet nahlas, začnou mě lidi solit, že jsem prej komouš a fašoun. A že mám jet na Kubu, nebo do severní Koreje. Začínám to zvažovat.. třeba tam nemají zdaleka tak velký stres, jako my, občané svobodné společnosti.

Měli jsme za komunismu pár drobných radostí. Byly jim třeba děti. Teď už na děti nemáme čas a pokud je máme, chce nám z nich režim učinit kriply ještě v kojeneckém věku, když do nich naperou desítky očkování. Rádi jsme jezdili na chalupy.. ale na chalupy už nejezdíme, stavební materiál je drahý a většina z nás už nemá ani na benzín. Byli jsme hrdí na své sportovce.. ale zlatý hatrick i Nagano začínají zapadávat prachem.

Je mi čtyřicet tři. Necítím se starý. Jsem jenom hrozně unavený a vystresovaný.

Nedávno se ke mně do ordinace objednala jedna osumnáctiletá holka. Prý má stres. Až takový, že se jí v některých chvílích úplně vypne mozek. Já taky, holčičko. Jen jsem měl to štěstí, že jsem kromě stresu poznal i jinačí období. To mě zřejmě zatím drží na nohou. Díky Bohu, že jsem poznal cestu práce na sobě, i díky tomu dnes asi vůbec ještě dýchám. To mi dává, jako jedna z mála věcí, smysl.

Jsem rád, že jsem vám to všechno mohl konečně napsat. Ještě bych mohl psát několik hodin, z čeho všeho mám stres. Ale udělalo se mi z toho nějak slabo. Tak už budu končit. Máme sice svobodu slova a tisku, ale nemáme už čas se navzájem číst a naslouchat si. Každý má svých starostí a svého stresu až nad hlavu. Tu a tam něco posdílíme dvojklikem na sociálních sítích, jedině tam ještě občas přelítneme, co je nového, ale jinak si žijeme každý svůj závod. Svůj závod o přežití v této nelidské době.

Je mi 43, snažím si najít svou životní partnerku. Žil jsem svobodně a volně, prej je moderní to singles, tak jsem si užíval. Měl jsem 16 vztahů, ale vždy mě rozchod dost bolel. Rodiče a prarodiče mi vyprávějí, že měli za celý život jen jediného partnera. Dřív jsem nechápal, jak to mohli vydržet. Teď jim docela závidím. Příliš vztahů je stres.

Slýchal jsem také, jak se kdysi stěhovávali lidé jednou, dvakrát za život. Stěhuji se nyní pojedenácté a mám z toho docela stres.

Co chvíli odváží rychlá někoho z mých přátel či příbuzných do nemocnice. Jo, za komunistů také byly nemocnice, ale neslyšel jsem dlouhé roky o nikom, kdo by tam byl. Teď mají 30-ti letí infarkty a 20-ti letí umírají na rakovinu mozku. Že to je z mobilů? No jo, ale maj hlavně stres!

Před časem mi někdo poslal článek, že pokladní v hypermarketech mohou na záchod jen tehdy, pokud to schválí vedoucí a jen dvakrát za den. Zajímalo by mě, co na to komunisti. Já si to radši ani nezkouším představovat, zvýšil by se mi stres a když mám stres, chodím hodně čurat, což nechci, abych byl solidární s těmi, kterým to náš lidově demokratický režim už neumožňuje.

A možná je to symptomatické, když nám někdy naši rodiče, i naše děti říkají zkurvená generace. Tak nevím. Asi maj pravdu. Moc jsme toho tu za sebou nezanechali. Jenom konzum, drahé mobily, kreditní karty a hodně z nás dluhy. Věřili jsme hloupě politickým stranám, které vydrancovaly zemi tak, jako se to komunistům za 40 let nepodařilo. Anebo.. my prostě třeba jen měli příliš rychlý přechod z té pohody do stresu. Jo, 17. listopadu jsme to spustili. Asi jsme potřebovali trošku adrenalinu. A teď nějak ve spěchu, možná ze studu, začínáme odcházet.

Minulý týden jsem dostal zprávu, že se zastřelil další můj spolužák. Asi měl stres... jen tak mezi řečí mi to říkal jiný spolužák. Volal, jestli bych mu nemohl půjčit dvě stě litrů. Nesežene-li to do posledního, seberou mu barák. Řachl v podnikání, nezaplatil mu velký odběratel. Říkám hele, kámo, nemůžu. Šetřím. Mám pocit, že až budu starý a nemocný, každý se na mě akorát tak vysere.

Abychom si rozuměli, než mi zas někdo začne říkat komunisto. Nechci návrat starých časů. Chci jen, abychom si uvědomili, že každou společnost, každý režim, tvoří lidé. Jako vy a já. A s námi spousta dalších. A ti podléhají různým vzrocům, potřebám, domněnkám a chtěním. Velké peníze, které byly po revoluci všude na ulicích k mání, mnoha lidem zakalily nejen zrak, ale i mysl.Právě těmto lidem jsme, nevím z jaké pošetilosti, svěřili správu nejen nad majetkem nás všech, ale také nad našimi osudy, nad naším zdravím. Naše ryze materialistická civilizace žije podle všech znamení doby své poslední měsíce a roky. Každý, kdo výrazně chybuje, musí odejít.

Vypínám rádio. Zas říkali něco o komunistické hrozbě, mluvili také o Ukrajině a o Rusku. Jo, maj pravdu. Zasraný komouši! Nebýt jich, všechno je dnes jinak. Všechno!

A třeba za to nemůžou komunisti. Třeba jsme prostě jen zasraní my všichni. Zasraný listvo! Co svět světem stojí, nikdy to nebylo jinak. Jak dlouho ještě?!

(tento článek je samozřejmě částečně literárně stylizovaná generační výpověď velké skupiny čtyřicátníků)

zdroj:http://www.osud.cz/jirkovou-optikou-161-jsem-mlady-unaveny-mam-z-toho-stres