Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Srebrenica aneb Proč je haagský soud satanský

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Dne 28.1.2014 vyšel na Aktualne.cz článek s názvem:

"Soud v Haagu je satanský, řekl Mladič a odmítl svědčit"

Proč je dle R.Mladiče haagský soud satanský, je zajímavě popsáno v knize Srebrenica od Alexandra Dorina.  Citace analýzy satanského haagského tribunálu (ICTY) od Sebastiana Bahla a Cathriny Scuützové:

  • srebrenica-aneb-proc-je-haagsky-soud-satansky

TRIBUNÁL LŽI

Když Carla del Ponte, hlavní žalobkyně „Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii" (anglická zkratka ICTY), dne 23. března 2007, tedy v předvečer osmého výročí zahájení bombardování Jugoslávie paktem NATO, přebírala v Eisenachu Wartburskou cenu, kterou se od roku 1992 vyznamenávají "vynikající zásluhy o evropské sjednocení", žádná vlna rozhořčení se v německých médiích nekonala. Úplně jinak tomu však bylo v předcházejícím roce, když cena Heinricha Heineho udílená městem Düsseldorfem byla přislíbena spisovateli Petru Handkemu. Handke, který je znám jako jeden z mála, kteří pozvedli hlas proti protisrbskému štvaní, jež provázelo první otevřenou útočnou válku Spolkové republiky Německo (avšak již třetí německou válku proti Srbům ve 20. století) a které ji dodnes má ospravedlňovat, se totiž 18. března 2006 zúčastnil pohřbu Slobodana Miloševiče v srbském městečku Požarevac a sklidil za to zuřivý ryk publicistických válečných štváčů. A nyní by měl dostat cenu Heinricha Heineho? Jaký skandál! Naproti tomu Del Ponteová je právě pro tyhle válečné štváče hrdinkou, která sbírá jedno vyznamenání za druhým. V roce 2002 dostala „Vestfálskou cenu míru“ v Münsteru. Tam, kde byl roku 1648 mírovou smlouvou zpečetěn konec třicetileté války a poprvé se v evropských dějinách uplatnil princip státní suverenity, a strany se ve smlouvě zavázaly, že vůči sobě nepoužijí násilí za žádné záminky a to ani „ pod zdáním práva“, byla poctěna osoba, která se rozhodujícím způsobem podílela na tom, aby se užití násilí proti Jugoslávii ono „zdání práva“ propůjčilo. Neboť to je jediná funkce, kterou má plnit její úřad žalobce a celý takzvaný soudní dvůr, který je na výsměch řádnému Mezinárodnímu soudnímu dvoru umístěn rovněž v Haagu. Tedy chránit ty státy, které už před 16 lety začaly s rozbíjením socialistické republiky Jugoslávie, přičemž agrese NATO proti Jugoslávii v roce 1999 představovala jen jeho vojenské vyvrcholení.

K čemu ta námaha?

Tribunál ICTY založila Rada bezpečnosti OSN v roce 1993 a již tím plivla do tváře Chartě OSN: Rada bezpečnosti jako nejvyšší výkonný orgán Spojených národů žádný justiční orgán pod svojí záštitou zřizovat nemůže. A zatímco ve statutu soudu IGH, nejvyšší právní instance v systému OSN, je výslovně uvedeno, že před soudem mohou jako strany vystupovat pouze státy, je statut ICTY postaven na principu „osobní trestně-právní odpovědnosti“. Jugoslávii, která tehdy ještě existovala, ale i nově založeným nástupnickým státům (a teoreticky každému státu světa) bylo tak bez jejich souhlasu, bez jakékoli mezinárodní úmluvy, upřeno suverénní právo na jejich výlučnou jurisdikci. Již svým založením sehrál soud ICTY - stejně jako identický ad-hoc-Tribunál pro Rwandu (ICTR) – významnou roli v likvidaci existujícího mezinárodního právního systému ve prospěch „nového světového pořádku“.

K čemu ale celá ta námaha? Kdo k čemu potřeboval tribunál? Veřejnosti bylo namluveno, že zde mají být k odpovědnosti pohnány osoby odpovědné za jugoslávskou občanskou válku a mají být stíhány za zločiny v této válce spáchané. Kdo jsou viníci, to bylo pro politiky a média západních států jasné už tehdy: Srbové a Miloševič. Již v době, kdy zejména němečtí a američtí politici volali po založení trestního soudu, se nijak netajili tím, že ICTY by měl být soudem nad Srby. K oblíbeným přirovnáním srbských vůdců k nacistickým zločincům se přidávalo tvrzení, že prý ICTY navazuje na mezinárodní vojenský soud v Norimberku. Pokud si od toho zakladatelé slibovali, že získají i srdce pokrokově smýšlejících lidí – pak jim jejich kalkulace vycházela. Jenže při bližším pohledu se toto srovnání ukáže jako to největší překroucení skutečnosti. Zatímco statut mezinárodního vojenského soudu v Norimberku uváděl ve výčtu stíhaných zločinů na prvním místě zločin proti míru, tedy útok proti suverenitě jiného státu, a zatímco norimberští soudci tento zločin prohlásili za „nejvyšší zločin mezi národy, který se od ostatních válečných zločinů liší jen v tom, že nahromaděné zlo v sobě zahrnuje vcelku", pak ve statutu ICTY bychom zmínku o zločinu proti míru nebo zločin agrese proti jinému státu hledali marně. Jestliže všechny činy, z nichž byli norimberští obžalovaní obviněni, byly vnímány ve světle objektivní role Německa jako agresora ve druhé světové válce, pak haagští žalobci úplně vystínili objektivní roli státu Jugoslávie jako suverénního státu, který se postavil na odpor ilegálnímu odtržení území a separatistickým snahám řízeným resp. přímo podporovaným zahraničními silami. Přiznání této základní konstelace, tedy uznání suverénních práv Jugoslávie, by znamenalo zhroucení celé právní stavby obžalovacích spisů. A jestliže v Norimberku zasedali soudci států protihitlerovské koalice v zastoupení za všechny země, které byly nacisty přepadeny, pak u ICTY máme ponejvíce co do činění se soudci z těch států, které se politiky namířené proti socialistické Jugoslávii a agresivní války NATO v roce 1999 buď přímo účastnily, nebo

takových, které jim stály po boku. Když ICTY svoji činnost zahajoval, byla u něj zaměstnána řada soudců z těch muslimských států, které byly silně zapleteny do podpory a vyzbrojování bosensko-muslimské válečné strany. A současně byl odmítnut jeden ruský kandidát na úřad soudce, aby se zamezilo „prosrbské podjatosti“.

Válka rozdmýchaná zvenčí

Jestliže norimberský tribunál nad válečnými zločinci stál u kolébky mezinárodního právního řádu, který se pevně zakládal na principu státní suverenity a svobodu národů bránil proti hospodářsky a vojensky silnějšímu, pak ICTY stojí u jeho hrobu. Není to náhoda či nešťastné zanedbání, že ICTY netrestá útočnou válku čili porušení mírového stavu mezi státy. Vždyť to byla právě americká a německá vláda, které na založení tribunálu pro Jugoslávii naléhaly, tedy ty dva státy, které svou agresivní politikou válku rozdmýchaly. Německá vláda jednala v prosinci 1991 osamoceně, když nesmírně spěchala s diplomatickým uznáním Slovinska a Chorvatska, a zmařila tak jednání, která by bývala mohla krvavým občanským válkám v Jugoslávii zabránit. Helmut Kohl a Hans-Dietrich Genscher se vydali stejnou cestou jako Hitler a Mussolini, kteří v roce 1941 vytvořili nezávislé Chorvatsko, vedené fašistickými ustašovci. Nové nezávislé Chorvatsko se pod vedením prezidentské strany otevřeně orientovalo na politiku ustašovců, kteří spáchali jednu z nejstrašnějších genocid 20. století, které padly za oběť statisíce Srbů. Znovu začal systematický a shora řízený teror proti Srbům v Chorvatsku. Již měsíce pře uznáním Německem docházelo k násilným incidentům. Během "dalmatské křišťálové noci" bylo v Zadaru zničeno více než sto srbských obchodů a domů a v „noci dlouhých nožů“ bylo popraveno více než 100 srbských civilistů.

Slobodan Miloševič se nestavěl proti právu na sebeurčení, nýbrž žádal toto právo stejnou měrou pro všechny národy Jugoslávie. Více než 600 000 Srbů žijících v Chorvatsku, kteří v jednotlivých regionech představovali jasnou většinu obyvatelstva, se rozhodlo pro setrvání v Jugoslávii. Protože to byla vůle tam žijících Srbů, chtěl Bělehrad navázat Krajinu na mateřskou zemi. Chorvatsko a později Bosna si však chtěly historicky srbské oblasti odnést sebou do své nezávislosti.Miloševičova vláda varovala před opakováním zločinů druhé světové války, avšak obavy, které se probudily u Srbů, byly ignorovány; namísto toho se jim podsunulo, že sledují agresivní projekt „velkého Srbska“. Německo a USA dodaly Chorvatsku zbraně a vojenské instruktory. V roce 1995 mohla Tudjmanova armáda v „operaci Bouře“ s podporou Spojených států dokončit etnickou čistku Krajiny od Srbů, která začala už v roce 1941 za podpory nacistů. V případě Bosny nese za krveprolévání hlavní odpovědnost Clintonova vláda, když nejprve naléhala na uznání Bosny a později udržovala ilegálními dodávkami zbraní a blokováním mírových jednání válku v chodu. Přesto byla občanská válka, kterou vedli tři strany za rozsáhlého zahraničního vměšování, okamžitě označena jako srbská invaze. Stejně byli označeny i konflikty v Kosovu a Makedonii.

Legitimační funkce

Zahraničí se zkrátka silně do občanských válek vměšovalo a krev na rukou mají především Německo a USA. Za těchto okolností proto nemůže překvapit, že si zřízením jugoslávského tribunálu vytvořili politický nástroj, aby zajistili svou vlastní politiku zničení cizí země a vinu za to přisoudili jiným. Politický charakter ICTY nevyplývá jen z práce tribunálu, nýbrž potvrzují jej i osoby pracující uvnitř. Bývalí ministři zahraničí SRN a USA, Klaus Kinkel a Madeleine Albright, se považují za „rodiče“ tohoto trestního soudu, a to kvůli jejich vlivu při zakládání ICTY. Mluvčí NATO Jamie Shea označil vojenskou alianci za „přítele tribunálu“, protože státy NATO soud ICTY financují. Michael Scharf, který se jako poradce amerického ministerstva zahraničí na zřízení ICTY rozhodujícím způsobem podílel, odhalil v novinách Washington Post z 29. srpna 2004 skutečný plán: "Při vytváření statutu tribunálu pro bývalou Jugoslávii stanovila Rada bezpečnosti OSN tři cíle: zaprvé poučit srbský národ, který byl dlouho sváděn Miloševičovou propagandou, o akcích agrese, válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, které jeho režim spáchal; zadruhé usnadnit národní usmíření, kdy Miloševičovi a dalším špičkovým politikům bude připsána hlavní odpovědnost [ ... ]; a zatřetí podpořit politickou očistu a nově zvoleným vůdcům Srbska umožnit, aby se mohli od represivních politických postupů minulosti distancovat." A to, co se v letech 1992/93 naplánovalo, bylo také realizováno. Právě v květnu 1999, kdy dnem i nocí padalo krupobití bomb z letounů NATO na srbská města a vesnice, vznesla předchůdkyně del Ponteové v úřadu Louise Arbourová obžalobu proti úřadujícímu jugoslávskému presidentovi Miloševičovi. Kladla mu za vinu odpovědnost za zločiny, které měly spáchat ozbrojené síly Svazové republiky Jugoslávie a Srbska v srbské provincii Kosovo. Ale jen s jednou jedinou výjimkou se všechny tyto události odehrály údajně po 24. březnu 1999, tedy po dni, kdy NATO začalo svou bombardovací válku. Jediný zločin před válkou NATO byl údajný "masakr civilistů v Račaku", kterým NATO svou agresi ospravedlňovalo. Výčet

událostí v obžalovacím spisu se zakládal v nejlepším případě na vyprávění kosovských Albánců, nikoli tedy na vyšetřování ICTY na místě samém – tehdy zuřila válka, takže zástupci ICTY neměli na místo přístup. Tato překvapující okolnost se mohla západní veřejnosti i nadále jevit jako vedlejší, když žaloba proti Miloševičovi byla přeci jakoby nevyhnutelným důsledkem všeho, co politici a média již týdny a měsíce šířila. Nebyl snad Miloševič „balkánským řezníkem“? Nemluvilo se o „Osvětimi na Kosovu“ a o šklebu našich vlastních dějin? Nezřídili snad Srbové na fotbalovém stadionu v Prištině koncentrák?

Milošević na lavici obžalovaných

Miloševič byl tedy obžalován. K jeho vydání k ICTY došlo po 5. říjnu roku 2000, kdy opoziční hnutí OTPOR vybudované, vybavené a dirigované USA, Německem a dalšími státy EU a kryté americkými válečnými loděmi v Jadranu, dosáhlo odstoupení Miloševiče. Aby zabránil krveprolití, upustil Miloševič od druhého kola voleb, ačkoli je ústava předepisovala. Miloševič na lavici obžalovaných - to mělo zjevně „nově zvoleným vůdcům Srbska umožnit [...], aby se mohli od represivních politických praktik minulosti distancovat". A k tomu účelu, jak nás poučil Michael Scharf, tribunál koneckonců existoval. USA a EU podepřely svůj požadavek na vydání Miloševiče do Haagu hrozbou zastavení nutně potřebné finanční pomoci vládě Zorana Djindjiće, která se právě díky jejich vměšování dostala k moci. Ta jejich požadavku vyhověla a bývalého presidenta symbolicky 28. června, v den srbského národního svátku, odvlekla za porušení jugoslávské ústavy do Haagu. Slobodan Miloševič neměl naprosto nic společného s obrazem, jaký o něm západní vlády a jejich poslušná média šířily.

Také obžalovací spis ICTY nemá nic společného s politikem Miloševičem, jako spíše s tím, co političtí aktéři v zákulisí tribunálu chtějí skrývat. Obžaloba byla v době, kdy se již Miloševič nacházel ve vazbě v Nizozemsku, rozšířena o další body týkající se zločinů v Chorvatsku a Bosně, a to zjevně kvůli příliš slabé důkazní situaci ve věcech Kosova. A proto nepřekvapí, že se Miloševičovi podařilo obžalovací spis bod po bodu rozcupovat. Z obvyklé verze balkánského konfliktu, která mezitím už vešla do školních učebnic a na které trvají ti, kteří ICTY založili, aby svou vlastní účast zaretušovali, nezůstal kámen na kameni. Snad každý si myslí, že ví, že Miloševič přece 28. června 1989 v Gazimestanu na Kosovu u příležitosti 600. výročí bitvy na Kosově poli rozpoutal nenávistným projevem srbský nacionalismus a uvolnil valící se kámen, který rozpoutal války. V rámci své obhajoby Miloševič před ICTY přehrál záznam projevu a doložil úplné překroucení skutečnosti. V projevu totiž Miloševič vyzdvihl význam přátelství mezi národy pro zachování Jugoslávie, a zejména pro socialismus, a vyhlásil boj každému svévolnému dělení lidí podle národnosti a náboženství. Miloševič prezentoval dokumenty a svědky, aby ukázal, že "v bývalé Jugoslávii existovala jen jedna válka. A sice válka proti Jugoslávii". Předložil důkazy o ilegálních machinací Clintona, Kohla, Schrödera a jim podobných, od Chorvatska přes Bosnu až po Kosovo, kde v roce 1998 separatistická kosovskoalbánská teroristická organizace UÇK, která byla vycvičena a vyzbrojena americkými, německými a britskými tajnými službami, přikročila k vojenskému útoku na jugoslávský stát. Miloševič, který obhajuje sám sebe a který se odvážil učinit tato odhalení – to odporovalo samotnému smyslu vynálezu zvaného ICTY a nesmělo to tak zůstat. A tak docházelo k nejrůznějším pokusům o umlčení této hvězdy mezi haagskými obžalovanými. Protože k těmto metodám na oslabení Miloševiče zcela zjevně patřilo i zanedbávání jeho zdravotního stavu, varoval Klaus Hartmann, předseda Mezinárodního výboru na obranu Miloševiče, a to již několik let před jeho smrtí, že ICTY problém zjevně žene k „biologickému řešení“. To se také potvrdilo. Dne 11. března 2006 byl bývalý jugoslávský president nalezen ve své cele mrtev. Ačkoli byly k dispozici záruky ruské vlády, které ICTY sám žádal, aby se Miloševič mohl léčit ve specializované moskevské klinice, bylo mu léčení ze strany tribunálu odepřeno. Zůstává otázkou, proč byl Západ tolik zainteresován na tom, aby byla Jugoslávie zničena, a nakonec ještě aby byla k jejímu rozbití zosnována v letech 1998/1999 krize v Kosovu. Pro vysvětlení lze odkázat na jednoduchou a výstižnou formulaci politologa Karama Khellyho žijícího v Hamburgu: ,,V roce 1991 už reálně socialistické státy neexistovaly – Jugoslávie dosud existovala". Miloševič se svým nárokem stát se Titovým dědicem představoval rušivý faktor. Krise na Kosovu měla pomoci k jeho svržení. Trefně to napsaly noviny FAZ např. v červnu 1999, že válka o Kosovo dostane teprve pak historický smysl, bude-li vyznačovat přelom epochy. Po porážce musí v Srbsku [ ... ] nastat dlouho očekávaná demokratická a tržně hospodářská revoluce". V březnu 2003 agitovala Ari Fleischer, tajemnice Bílého domu, za svržení Saddama Husseina. Přitom otevřeně přiznala, že jen díky masivním podpůrným opatřením Západu mohla dříve rozhádaná opozice v říjnu 2000 svrhnout Miloševičův režim."S trochu pomoci od NATO a USA" se také v Jugoslávii nejednalo o nic jiného než o úspěšnou změnu režimu (regime change)“.112

------------------------------------------------------------

Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války - Alexander Dorin

Překlad z němčiny (Pavel Křivka), titul originálu Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus.

Vyšlo původně u Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012 (2. vydání)

Mediálním partnerem českého překladu knihy "Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války" je CFP!

Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. 

ISBN 978-80-902541-0-7

knihu můžete objednávat zde:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/2-1-KNIHY-POLITIKA/0/5/125-SREBRENICA

-------------------------------------------------------------------------------

CFP doporučuje rovněž knihu Radima Panenky: http://www.vlastenec.com/products/produkt-1/

 

Facebook komentáře