Čtěte o výstavní skříni české justice: Byla by to veliká sranda, kdyby to nebylo tragické

 

S ministerstvem vnitra samozřejmě souhlasím. V politickém režimu, který je postaven na lži, je napsání pravdy skutečně projevem mimořádně extrémního extremismu.

 

 

Každý je jistě vidí. Spíš je obtížné v té změti lží, kterými nás režim zavaluje, najít pravdu. Jako převychovaný trestanec ale prohlašuji, že je to tak v pořádku, protože ideologická čistota je důležitější než pravda. Bylo to tak za inkvizice, za nacismu i za starého bolševismu, takže jde o osvědčený model.

 

 

Za demaskování některých lží jsem už byl odsouzen, a já dvakrát stejnou chybu dělám málokdy. Takže na vaši otázku si opravdu každý musí odpovědět sám.

Ve vašem trestním řízení jste podal ústavní stížnost. Už máte nějaký výsledek?

ÚS stížnost zamítl jako neopodstatněnou, a ve zdůvodnění v podstatě jen velmi stručné opsal to, co napsal státní zástupce.

 

 

Vůbec ne. Stejně to udělal i odvolací soud i Nejvyšší soud a nebyl důvod se domnívat, že by se Ústavní soud měl chovat jinak. Ústavní soud ale, stejně jako soudy předchozí, obohatil celé řízení, a vlastně celou naši justici, dalšími principy, které jsou velmi podnětné nejen pro mě, právního laika, ale jistě také pro právní profesionály, takže jsem s výsledkem vlastně vcelku spokojený. Jsem rád, že jsem svým malým dílem mohl přispět k dalšímu, a ještě radostnějšímu, rozvoji našeho liberálně-demokratického společenského zřízení. Sláva Ukrajině!

 

 

Dnes to říkají všichni, tak to říkám také, aby bylo jasné, že můj výcvik sociálních dovedností, jak jej pro mě žádala slečna státní zástupkyně, proběhl uspokojivě. V této souvislosti také dodávám, že naše zbraně postupují vítězně vpřed a nálada obyvatelstva je 1 A.

 

 

ÚS doplnil Nejvyšší soud, od nějž jsem se například dozvěděl, že pokud pravdivé tvrzení není dostatečně hezké, tak je trestné, nebo že k podněcování dochází i v případě, kdy nikdo nebyl podnícen, nálezem, že i když obžalovaný nesmí předvolat svědky, pronést závěrečnou řeč, provést důkazy a písemnými důkazy obhajoby se soudy nezabývají, tak i přesto má dostatečný prostor pro uplatnění obhajoby. Já s tím samozřejmě souhlasím, protože jako převychovaný trestanec vím, že i tak zbývá ještě mnoho efektivních nástrojů obhajoby, jako je například telepatie, vstupování do cizích snů či dálková hypnóza.

 

 

Opravdu pouze na základě pocitu soudců, že texty snad někoho, těžko říct, koho, k něčemu mohly podnítit. Něco ve smyslu: „Je nepochybné, že došlo k vraždě, i když nikdo nechybí.“

 

 

Jiné důkazy než pocity státní zástupkyně a soudkyně předloženy nebyly. Obžaloba původně měla jednoho svědka, ten však u soudu první instance vypovídal v můj prospěch a na další soudní jednání tak už nebyl pozván, i když jsem o jeho účast žádal. I to se mi velmi líbí – obžalovaný žádal soud, aby pozval svědka obžaloby, což soud odmítl, aby svědek obžaloby nemluvil ve prospěch obžalovaného. Je dobře, že země Franze Kafky a Jaroslava Haška nezapomíná na své kořeny.

 

 

Nijak, účast svědků obhajoby soudy zakázaly.

 

 

Tím, že jsou svědci obhajoby nadbyteční, protože moje vina je nepochybná. Jinými slovy: o rozsudku bylo rozhodnuto předem. Ale tak je to správné: nač se zdržovat svědky a důkazy. Všichni přece víme, že s pomalostí naší justice bývaly problémy a je jasné, že vynechání otravného procesu dokazování a svědeckých výpovědí vše velmi zrychlí. A funguje to skvěle – vždyť já jsem se od verdiktu soudu první instance dostal k rozhodnutí Ústavního soudu za zhruba rok a půl. A opět: jsem rád, že jsem svým malým dílem mohl přispět ke zvýšení efektivity našeho liberálně-demokratického soudnictví, které jasně ukázalo, že kde je vůle, tam je cesta.

 

 

Ano, soudy měly k dispozici listinné důkazy, svědčící o tom, že texty pouze pravdivě popisují skutečný stav věcí, z něhož vyvozují logické závěry, a že teze z textů jsou tezemi, které byly a jsou publikovány vcelku běžně.

 

 

Tím, že si je nepřečetli a také už zmíněným konstatováním, že i pravdivé tvrzení může být trestné. To je samozřejmě velmi obratné, protože pak je logické, že nic číst ani nemusí. Ústavní soud k tomu pak konstatoval, že ani to, že se něco děje běžně a nikdo za to není trestán, mě neopravňuje k očekávání, že za totéž nebudu trestán ani já. Jak jsem už řekl; soudní řízení se, chvála Ukrajině, velmi zrychlilo a zjednodušilo.

 

 

Zaprvé se těmi důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývali a zadruhé to nemohli stihnout přečíst. Šlo o několik tisíc stran různých statistik, úvah a dalších komplikovaných textů, které by museli zpracovat v řádech dnů či nižších jednotek týdnů, což není v lidských silách.

 

 

Ano, napsal to v odůvodnění zamítnutí mého dovolání, kde pravdivost tezí ze souzených textů byla jedním z argumentů obhajoby. Další z mnoha tvrzení NS, které nás posouvají opět o kousek blíž neoliberálnímu ráji, je například to, že svoboda slova v ČR nemůže být tak široká, jako v USA, protože Evropa má zkušenosti s totalitou. Takže tím nám soudci NS, mimochodem bývalí členové KSČ, říkají, že jsme na totalitu zvyklí, tak ať moc neremcáme? Možná to někomu může přijít divné, ale když současný režim, dej mu Zelensky věčnou slávu, svobodu slova zajišťuje prostřednictvím státního cenzora, tak to dává smysl.

 

 

Buď v tom, že jsem sice napsal pravdu, která je ovšem zakázaná, nebo jsem napsal něco, co je povoleno říkat a psát, ale jenom někomu, přičemž já k těm, kdo to psát můžou, nepatřím. Na to, která z variant platí, mi zákon žádnou odpověď nedává, ale když sleduji, co se dnes děje, tak asi platí ta druhá.

 

 

V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí, že trestný je každý výrok, který je způsobilý podnítit nenávist. To znamená, že kdybych kupříkladu napsal, že tlusťoši jsou pro zdravotní systém větší zátěží než lidé štíhlí, tak to u jedince, který chce odlehčit zdravotnímu systému, tedy například u šéfa VZP, může vůči tlustým podnítit nenávist, a proto bych měl být odsouzen, a z tohoto důvodu zde také výslovně uvádím, že tlustoprdi znamenají pro zdravotní systém stejnou zátěž jako lidé štíhlí. A protože výroků způsobilých podnítit nenávist je ve veřejném prostoru celá řada, a protože jejich autoři, na rozdíl ode mě, stíháni nejsou, tak se musím domnívat, že pro každého občana platí zákony jinak.

 

zdroj: FB Ivana Davida