Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

ALAMUT

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • alamut-vladimir-bartol-leido
Kdesi hluboko v paměti mi utkvěl příběh o orientálním vládci, který si získal naprostou oddanost svých stoupenců tak, že je v bezvědomí přenášel do umělého ráje, kde se jim dostalo všeho: krásných panen, něhy, i všemožných lahůdek. Zakrátko procitli opět v původním prostředí a zůstaly jim nádherné vzpomínky, o nichž mohli vyprávět ostatním.

Byla to odměna za vykonaný hrdinský čin a příslib, že po dalších hrdinských skutcích tam budou znovu uvedeni, třeba i po smrti. Tím onen vládce získal spolehlivé bojovníky, ochotné položit život pro splnění jakéhokoli úkolu.

Tento motiv se vyskytuje už u Marca Pola. Protože tito ke všemu ochotní sebevrazi byli obluzeni hašišem, byli hašišany, vyvinulo se z toho slovo, pro označení vrahů, assasins, které se dodnes používá ve franštině i angličtině.

Když jsem v knihovně narazil na román Slovince Vladimíra BARTOLA Alamut a zjistil, že tento námět rozpracovává, zajásal jsem. Už mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jak by se dal na toto téma natočit film a litoval jsem, že nemám schopnosti, abych dokázal napsat k němu scénář. To by bylo něco pro pana režiséra Trošku!

V. Bartol téma zpracoval do románu o 450 stranách, který se čte jedním dechem. Je překvapivě aktuální, ačkoliv poprvé vyšel již v roce 1938, a je nesporně ovlivněn atmosférou předvečera 2. světové války. Autor si byl vědom závažnosti tématu, které vyznívá v obžalobu fanatismu a rafinovaného zneužívání moci a prohlásil, že se díky Alamutu stane nesmrtelným. Když v roce 1967 umřel, nevzbudilo to velkou pozornost. Teprve v dnešní době rozvoje islámského fundamentalismu, v němž stovky teroristů odcházejí splnit životní úkol, roztrhat výbušninou sebe a okolí, aby byli odměněni pobytem v ráji, nabývá román smutné aktuálnosti.

Román, situovaný do 11. století, líčí příchod krásných dívek nakoupených na orientálních bazarech na hrad, kdesi v Persii. Tam se učí koránu, dějinám i tajnostem lásky a žijí v prostředí přepychu uprostřed podivuhodné zahrady s ochočenými zvířaty. Hradu vládne tajemný neviditelný a neslyšitelný vládce Sejduna, jehož všichni poslouchají a uctívají. Je zde i vojenská škola mladíků zvaných fedajové, kteří jsou perfektně vycvičeni. Spojovacím článkem je náboženství zvané izmaelské, jehož ústředním výrokem je: nic není pravdivé, vše je dovoleno. Když se okolní panovníci pokusí kacířskou sektu vymýtit a Alamut dobýt, je jejich vojsko poraženo a někteří jsou sebevrahy, kteří zakusili pobyt v ráji, zavražděni. Jeden z nich po vraždě sultána pochopí, že byl oklamán, že v ráji nebyl, dostane milost, aby se vrátil na hrad a Sejdunu zabil.

Dál už líčit děj nebudu, to bych čtenáře připravil o radost z odkrytí neznámého.

Snad jen citát, v němž Sejduna vysvětluje, proč se vydal svou cestou:

„Pochopil jsem, že lidé jsou tupí a líní, že se nevyplácí, aby ses pro ně obětoval. Myslíš, že se naprostá většina lidí zajímá o pravdu? Ani náhodou! Chtějí svůj klid a povídačky pro svou lačnou představivost. A co spravedlnost? Ta je zajímá jen potud, pokud vyhovuje jejich osobním zájmům. Nechtěl jsem už žít v sebeklamu. Řekl jsem si: jsou-li lidé takoví, využiji jejich slabostí, abych dosáhl svých vysokých cílů, které budou ku prospěchu i jim, když to nedovedou pochopit. Spoléhal jsem na lidskou hloupost a důvěřivost. Na jejich touhu po požitcích, na jejich sobecké zájmy. Dveře jsem měl otevřeny dokořán. Stal jsem se prorokem lidí. Jdou za mnou davy..."

Lenin, Mussolini, Hitler, Stalin – ti všichni byli obrazy i dědici Sejdunovi. A co my? Nejsme právě tací, jak vidí lidi Sejduna?

Facebook komentáře