Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Operace CIA Splinter Factor (tříštivý faktor) – Noel Field, tragická a naivní oběť špinavé hry – část II.

Motto:

Noel Field v době svého pětiletého věznění a výslechů v maďarském žaláři:

„ Moji žalobci mají v podstatě stejné přesvědčení jako já, nenávidí stejné věci a tytéž lidi, které nenávidím já – vědomé nepřátele socialismu, fašisty, odpadlíky, zrádce. Vzhledem k jejich víře v mou vinu je nemohu vinit. Nemohu, než schválit jejich odpor. To je skutečná hrůza toho všeho...“

Noel Haviland Field se narodil 23. ledna 1904 v jižním Londýně. Jeho otcem byl Američan, známý biolog Dr. Herbert Haviland Field, který mimo jiné řídil mezinárodní, bibliografický institut v Curychu. Matkou byla Angličanka. Ta se později, po smrti manžela, odstěhovala se svými dvěma syny – Noelem a Hermannem a jejich dvěmi sestrami do USA. Zde oba bratři začali studovat na Harvardské univerzitě. Noel Field poté, co úspěšně zakončil studia na Harvardu, se oženil se svou dětskou láskou, se kterou se seznámil během pobytu rodiny ve Švýcarsku – Hertou Katharinou Vieserovou.

Operace CIA Splinter Factor (tříštivý faktor) - I. 

  • operace-cia-splinter-factor-tristivy-faktor-noel-field-tragicka-a-naivni-obet-spinave-hry-cast-ii

Fieldová přirozená inteligence, vzdělání a otcova publicita a široký okruh přátel byly dobrým předpokladem pro Fieldovu budoucí kariéru v amerických státních službách. A tak již 1. září 1926, tedy ve svých 22 letech, byl přijat jako úředník amerického ministerstva zahraničí. Zde se v roce 1929, při podkladech pro londýnskou námořní konferenci, setkal s Allenem Dullesem, členem tehdejší americké delegace, pozdějším ředitelem americké zpravodajské služby OSS a v letech 1953 až 1961 ředitelem její nástupkyně, americké CIA. (Jiné prameny, než tato kniha, hovoří o tom, že k prvému setkání mezi Fieldem a Dullesem došlo již během jejich dětství v roce 1918, tedy v době, kdy bylo Fieldovi 14 let, v domě Fieldova otce ve švýcarském Curychu.)

Vždy, když o někom píši, byť je to z větší části jen faktografie, snažím se do toho člověka vcítit, pochopit ho, vžít se do jeho životní role. A nejinak jsem to měl i v případě Noela Fielda. Holá data a faktografie vám celou pravdu nikdy neodkryjí, byť jsou stále mnozí přesvědčeni, že je to jediný způsob našeho poznávání. A z tohoto mého pohledu je pro mne osobně Noel Field v prvé řadě a především člověkem s velkým ´´Č´´. Člověkem, který se již narodil s genem soucitu s bližním, který strádá, člověkem, který vždy věřil tomu, že lze tento náš brutální svět přetvořit k lidskosti! Přestože sám vyrůstal v relativně blahobytných poměrech, na tuto svou vnitřní touhu nikdy nezapomněl. Ale zároveň byl i člověkem nesmírně idealistickým a naivním! Touha a z ní pramenící přesvědčení jsou základními hybateli jakékoliv pozitivní změny, pokud však nejsou v souladu a korigovány reálným stavem dění a našeho světa, ve snaze cosi uspíšit, přeskočit, velmi snadno později sklouzávají k fanatismu, jehož plody bývají přesně opačné, než byl původní záměr.

Field pocházel z humanisticky zaměřené rodiny, byl to člověk se silným sociálním cítěním, což se veřejně projevilo již v roce 1927 ve známém případu Sacca a Vanzettiho, dvou chudých, levicově orientovaných Italů, kteří byli neprávem obviněni z loupežného přepadení a vraždy a odsouzeni k trestu smrti. Field se obou jmenovaných důrazně zastal a poprvé se tak veřejně přihlásil k americké levici a komunistické straně. Zásadně se pak tento Fieldův povahový rys projevil o desetiletí později a během druhé, světové války, kdy byly, díky jeho nasazení a obětování se, zachráněny stovky životů levicově smýšlejících osob, ale i Židů a dalších strádajících a stovkám dalších bylo pomoženo v jejich nouzi. A paradoxně, několik let po skončení druhé světové války, pro některé z nich znamenala tato Fieldova pomoc rozsudek smrti nebo vstupenku do mnohaletého žaláře…

Pokud jde o vztah Dullese a Fielda, přestože byli oba z odlišných politických táborů, Dulles byl republikán, zatímco Field tíhnul k levici a v tomto směru se později radikalizoval, měli v mnohém, především v pohledu na celosvětové dění, podobné názory a mínění. Krom toho, v tehdejší, poměrně uvolněné atmosféře, nebyly v USA ještě levicové názory důvodem k pronásledování a nebránily práci ve státním aparátu a tak Field kariérně rychle postoupil a v roce 1930 byl jmenován vedoucím hospodářským poradcem v oddělení pro západoevropské záležitosti.

Vzhledem k Fieldově názorové orientaci a jeho postavení v americké státní správě se o Fielda pochopitelně začala zajímat i sovětská NKVD. První pokus o získání Fielda ke spolupráci proběhl v letech 1934 a 1935. V americkém levicovém časopisu New Masses bylo tehdy publikováno svědectví německého komunisty Paula Massinga o mučení a brutalitě v nacistickém Německu. Fielda a jeho manželku tato zpráva pobouřila a zároveň utvrdila, neboť potvrzovala to, co tehdy již dlouhodobě o poměrech v nacistickém Německu tvrdila americká levice. Neváhal tedy, a když zjistil, že manželka mučeného Massinga Hede Massingová je v New Yorku, kontaktoval ji. Nevěděl, že Massingová je agentkou sovětské tajné služby. Masingova, a později i její manžel Paul, po svém útěku z Německa do USA, se Fielda snažili přesvědčit, aby začal pracovat pro sovětskou zpravodajskou službu. Dělo se tak v době, kdy americká levice byla přesvědčena, že fašismus a nacismus je zlo, se kterým je oprávněno bojovat všemi dostupnými prostředky, navíc na levici panovalo přesvědčení, že Hitler dříve či později zaútočí na Sovětský svaz. Filed se ocitl uvnitř složitého vnitřního dilematu. Na jednu stranu se jednalo o loajálního amerického úředníka, na straně druhé pak bylo jeho přesvědčení, že je zapotřebí udělat vše pro světový mír a záchranu naší civilizace. Byť se zde různé prameny rozcházejí, dle všeho panuje shoda, že se Field nikdy regulérním sovětským agentem nestal. Což nakonec v dubnu 1936 nepřímo potvrdil svým rozhodnutím přijmout místo v americké misi při Společnosti národů, což bylo tehdy pro sovětskou zpravodajskou službu místo ze zpravodajského hlediska a z různých důvodů bezcenné. Field tak učinil v době, kdy měl ještě jednu nabídku, a to stát se vedoucím německého oddělení státního departmentu, kde by byl pro sověty neocenitelným zdrojem informací. I toto rozhodnutí bylo později, při procesech v 50-tých letech, přičteno ve Fieldův neprospěch.

V roce 1938 byl Field jmenován tajemníkem komise Společnosti národů. Jeho úkolem bylo dohlížet na repatriaci mladých cizinců, kteří přicházeli, aby bojovali ve španělské občanské válce na straně republikánů. Field byl nadšen, konečně mohl dělat to, k čemu se cítil být předurčen. Blížil se začátek druhé, světové války a před Fieldem stál úkol pomáhat tisícům běženců, pomáhat odboji v okupovaných zemích a především komunistům. Po celou dobu války byli komunisté jedinou, odbojovou a skutečně fungující organizací v nacistickém Německu a nejenom tam. V roce 1941 se Field stal vedoucím marseilleské kanceláře Unitarian Services Committee, kde poskytoval pomoc ohroženým, židovským uprchlíkům, včetně antifašistů a levicových aktivistů, řadě z nich pomohl k přesídlení do Švýcarska. Zároveň zahájil spolupráci s Organizací pro záchranu dětí (OSE) – francouzskou, židovskou, humanitární organizací, v rámci této spolupráce a za pomoci své ženy Herty zřídil dětské školky v Camp de Rivesaltes. Zároveň spolupracoval na osvobození židovských dětí z francouzských internačních táborů. Počátkem roku 1941 zavedl rozsáhlý lékařský program na poskytování pomoci židovským uprchlíkům, z nichž vytvořil tým asi 20-ti lékařů, zubařů a zdravotních sester. Na základě svých kontaktů ve Śvýcarsku získával léky a doplňky stravy pro uprchlíky, nechal provést nutriční výzkum v internačních táborech a těm nejvíce ohroženým poskytoval stravu. Během tohoto období navázal spolupráci s Nimes Committee, sítí 30-ti humanitárních organizací ve vichistické Francii. Udržoval vztahy s dalšími humanitárními pracovníky, kteří o něm tehdy hovořili jako o člověku na pokraji fyzického a nervového vyčerpání. V listopadu 1942, během okupace zbytku Francie, za dramatických okolností a posledním vlakem uprchl Field se svou manželkou z Francie do Švýcarska. Zde, v Ženevě, byl poté jmenován vedoucím Unitarian Services pro Evropu, kde pokračoval ve své předchozí činnosti.

O první setkáni Fielda s Dullesem, od dob jejich kontaktů v USA, se ve Švýcarsku v roce 1942 postaral Robert Dexter, ředitel Unitarian Services Committee se sídlem v Lisabonu a zároveň agent americké zpravodajské služby OSS. Allan Dulles působil od roku 1942 ve Švýcarském Bernu, údajně jako člen americké delegace, ve skutečnosti ředitel švýcarské sekce OSS. Cílem bylo, buď Noela naverbovat pro OSS anebo alespoň využít jeho informačních zdrojů. Fieldovými tábory procházeli lidé z celé Evropy, mnohdy lidé z odboje a dobře informovaní o situaci v okupovaných zemích. Zájem byl především o Německo. Field tehdy, z důvodu obav, aby neupadl do podezření, kontaktoval ve Švýcarsku předáka německých komunistů Leo Bauera. Bauer se následně dohodl přímo s Dullesem na následujícím: Němečtí komunisté budou americké OSS poskytovat aktuální informace o dění v Německu a na oplátku za to budou od americké OSS dostávat finanční prostředky k financování odboje. Dulles byl nadšen, jeho hvězda zazářila, dostal k nepřebernému množství kvalitních zpravodajských informací, které by byly jiným způsobem nedostupné. Celý projekt však ještě vygradoval ke konci války. Po osvobození Paříže byla ve Švýcarsku a Francii založena organizace CALPO (Comité de I´Allemagne Libre Pour I´Quest). Byla to organizace komunistické fronty, řízená z Moskvy. Cílem bylo připravit na osvobozených územích půdu pro hladký vznik poválečných samospráv, spolupracovat se spojeneckými oddíly při osvobozování a dohadovat kapitulaci zbylých německých vojsk tam, kde k tomu byly vhodné podmínky. Field tehdy navrhl Dullesovi, aby OSS začal finančně podporovat CALPO. Dulles souhlasil a pověřil Fielda vyjednávat s vedením OSS v Paříži. Pařížská sekce OSS však tento plán zamítla. Navzdory tomu však Dulles svoji představu stejně prosadil. Nikoliv s lidmi z CALPO, ale s lidmi, které doporučil Field, byť to v konečné fázi vyšlo nastejno. Došlo tak k paradoxní situaci. Komunistické strany v Německu, Československu, Maďarsku, ale i Jugoslávii dostaly do přicházejících nových poměrů výrazné finanční prostředky přímo od americké zpravodajské služby OSS. Celá věc dostala ovšem po skončení války ještě absurdnější podobu, když se začalo mluvit o tom, že Dulles naletěl jakémusi levičákovi a z amerických peněz financoval komunistické strany ve střední a východní Evropě. (Například v Německu financovala OSS podzemní noviny Neues Deutschland, které se později staly hlavním tiskovým orgánem německé, komunistické strany…) V uzavřeném světě západních zpravodajských služeb se tak Dulles stal předmětem všeobecného posměchu, při čemž se zapomnělo na jeho předchozí informační zásluhy. Dulles zase obviňoval Fielda, že ho podvedl a nikdy na to nezapomněl a neodpustil. Na co ovšem zapomněl, bylo, že právě Field mu během války dopomohl k cenným zpravodajským informacím. Ostatně, později se Fieldovi, a nejenom jemu, pomstil více než děsivým způsobem. ( Když byl později žádán Fieldovou rodinou, v době věznění, aby pomohl, odmítl se k věci vůbec vyjádřit.)

Ani Field, přes veškerou svou válečnou obětavost, na tom však nebyl dobře. Na západě se na něj pohlíželo se všeobecnou nedůvěrou. Jeho blízký přítel, předseda KSS USA, Larry Duggan, záhadně vypadl z okna své kanceláře a zemřel, další jeho levicový přítel Alger Hiss byl vyslýchán vyšetřovacím výborem Kongresu. V USA právě začínal hon na komunisty. Ale ani na socialistickém východě na tom Field nebyl dobře, byl přijímán se značnou nedůvěrou a podezíravostí. A aby ne!

Mnohaletý přítel a nepřímo spolupracovník jednoho z vůbec nevětších nepřátel tehdejšího socialistického tábora – Allana Welshe Dullese, ředitele americké OSS ve Švýcarsku a pozdějšího ředitele CIA, člověk, který byl během války ve styku s americkou OSS, člověk, který v rozhodující chvíli odmítl spolupráci se sovětskou NKVD a přijal funkci, která pro ni, ze zpravodajského pohledu, byla bezcennou a zároveň člověk, který, dík své obětavé, válečné, humanitární činnosti osobně znal většinu čelních funkcionářů komunistických stran a vládních představitelů zemí Východní a Střední Evropy!

K rozehrání hrůzostrašné hry zbývalo už jen poslední: Ďábelská intrika a důvěryhodný prostředník, zrádce, který by ji doručil Berijovi a Stalinovi. Tu intriku vymyslel sám Dulles, který se tak pomstil nejenom Fieldovi a získal ostruhy, které ho v čele CIA udržely až do roku 1961. Jako prostředník se pak ze tmy vynořil zrádce, podplukovník Josef Swiatlo, nejvyšší představitelem 10. oddělení polské Bezpieky.

Mimochodem, Swiatlo se ke svému „mistrovskému kusu“ nepřímo přiznal na tiskové konferenci 28.září 1954 ve Washingtonu, což později vedlo polskou vyšetřovací komisi k přezkoumání spisu, kdy bylo velmi záhy zjištěno, že se Fieldovi stali nevinnou obětí strašlivého komplotu špionážní služby USA.

Upřímně řečeno, těžko se při tomto pohledu divit paranoi tehdejšího sovětského vedení, že celá jeho poválečné vlivová sféra je na nejvyšších místech zaplněna zrádci, řízenými přímo americkou CIA a kolosální exploze převratů a revolucí číhá hned za dveřmi a rozmetá tento tábor na kusy…

A Noel Field? Zatčením a výslechy postupně prošla celá jeho rodina, když se postupně vydávala Fielda hledat do východního bloku – jeho manželka Herta, jejich adoptivní dcera Erica Wallachová a bratr Hermann Field. Jejich adoptivní dcera Erica Wallachová byla v SSSR odsouzena k trestu smrti, který jí byl později změněn na těžké práce, v říjnu 1955 odletěla z Moskvy, byla finančně odškodněna. Fieldův bratr Hermann byl propuštěn 25.října 1955, z Polska odletěl se 40 000 dolary odškodného. Noel Field byl v Maďarsku mučen a držen v samovazbě po dobu pěti let, často na pokraji smrti. Byl propuštěn společně se svojí ženou Hertou 17. listopadu 1954, prošlým utrpením oběma zbělely vlasy. Field k tomu později napsal:

Vstoupily mi slzy do očí. Vím, že to byl nejšťastnější okamžik mého života, větší než všechno štěstí, větší než všechno utrpení. Po letech odloučení jsme byli znovu spolu…“

Oba manželé dostali každý odškodné ve výši 40 000 dolarů. Přes všechna očekávání oba dožili v Maďarsku. Field zemřel v roce 1970, jeho manželka v roce 1980.

(Poznámka: Vyjma jednoho výslechu, kdy své "přiznání" vzápětí, hned další den, odvolal, Noel Field svou vinu během let výslechů nikdy nedoznal. Byl tak
jedním z mála, kteří dokázali ustát brutální mechanismus vynucování doznání.)
 
-----------------------------------------------------------------------------------
 
 
Odkaz na film, který o Noelu Fieldovi natočil švýcarský režisér Werner Schweizer (film je bohužel jen v němčině):

 

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře