Vpřed!

Na ty, co si prošli životním „peklem“, které je poznamenalo tak zásadně, že již „odmítají“ mít s touto „demokratickou“ společností cokoliv společného. Jejich hodnotový žebříček se rapidně liší od těch žebříčků, které vyznává převážná většina této hmotně zaměřené společnosti.

A stalo-li se něco s V.P. a on přišel k informacím a zážitkům, které z něj udělali lepšího a možná i duchovnějšího člověka, pak by tato skutečnost měla být hodnocena kladně a nemělo by být na tuto změnu poukazováno, jako na něco naprosto zdraví škodlivého a zvrhlého.

Podíváme-li se hlouběji na naší společnost, pak zjistíme, že nikdo v této společnosti nepodporuje a nechválí změnu. Sám systém, ve kterém žijeme, je založen na trestu. Ne na pochvale a odměně za něco dobře vytvořeného a vykonaného.

Vždyť si uvědomme jak to chodí. V práci, doma, děti, muž, žena, prostě kdokoliv, udělá 99 naprosto dobrých věcí. A odezva? Je jedna veliká nula. Všichni jsou na tuto křičící „dobrotu“ hluší.

A pokud někdo udělá jen jednu jedinou chybu, pak se jdou všichni kolem zbláznit. Ťukají si na čelo a za zády - většinou nikdy ne přímo - o chybujícím mluví jako o někom, kdo je k ničemu. Byť je toto tvrzení lživé, je o nich následně mluveno jako o těch, co dělají chybu den co den, minutu za minutou a nakonec, jsou okolím považováni za hlupáky.

Ti, co trestají a chtějí trestat - tak je to totiž jednodušší -, aby ukojili své pošramocené ego, nepřiznají poškozenému oněch 99 dobrých a plně funkčních věcí, které byly chybujícím umně a dobře provedeny.
Ale...

Co tedy těch 99 dobrých věcí, které předcházely oné jedné občas i zveličené chybě, která se udála např. pod stále rostoucím tlakem? Kde se poděly? Existují? A pokud existují, jak to že nevyváží – ani co by se za nehet vlezlo - tu jednu jedinou „zpropadenou“ chybu. Ten jeden jediný mylný úsudek.
Proč tato společnost preferuje neadekvátní trest na místo odměny a pochvaly?

Pokusme se na svět dívat jinýma očima. Dívejme se na něj v kontextu toho dobře vykonaného a prospěšného pro jednotlivce a zároveň, co onen jednotlivec svým činem vykonal pro co možná nejvíce lidí. A u věcí, co se nepovedly, hledejme příčinu, rozeberme ji a zjednejme nápravu.
Ne trestem, ale pochopením oné příčiny proč k selhání a chybě došlo.

Pokud se, jak to dnes vidíme zažíváme, děje jinak, jsme demotivovaní a frustrovaní. Ztrácíme zájem o to, co má hodnotu a tvořivou cenu. Naše pozornost je plně zaměřena, abychom neudělali chybu. Nakonec kupíme jednu chybu za druhou.

Pochopíme-li, že trestem se nikdy nic nevyřeší a to ani válkou, pak toto pochopení může vést ke kompletní změně tohoto skrytě Ne-funkčního a lživého sytému.

Vraťme se ale zpět a pokračujme dál o V. P. a lidech, co za sebou mají vnitřní změny, které jim převrátili jejich dosavadní náhled na svět a na dění kolem nich. Jejich postupná a u mnohých i radikální a etická změna, jim do budoucna „zakazuje“ - VĚDOMĚ TO ODMÍTAJÍ – dělat věci stejným způsobem, jako všichni ostatní.

V očích těch, co podobnou změnou neprošli, se tito změnění lidé stávají „zločinci a vrahy“. Jsou prostě jiní. Ukazují, že svět funguje na jiných principech. A to se nevyplácí. Je to pro ně nová zkušenost, jakožto nově napravených „hříšníků“, protože tito lidé jsou „nově“ trestáni za to, že se sami od sebe změnili, aniž by je k této změně jakkoliv donutil „demokratický“ systém svými zákonnými prostředky.
Možná i zde potom můžeme vidět zakopaného psa i to, proč je V.P. trnem v oku kritiků, když zakázal mnoho nevhodných věcí, které likvidují mládež dnešní doby. Zakázal násilí na internetu a i v televizi. A trn v oku byl na světě.

Ale proč? Co vede kritiky k tomu, aby kritizovali něco, je z dlouhodobého hlediska ku prospěchu všech, resp. celé společnosti?

Myslím, že skoro již na závěr, mohu napsat, že pokud se V.P. změnil k lepšímu, pak je to jen dobře a hodnoťme tuto jeho změnu kladně. Sám za sebe mu držím palce. Protože být terčem mediálních útoků vedených cíleně na jeho hlavu, je asi jen velmi těžké vydržet a ustát. Špitálů psychicky postižených lidí, kteří nevydrželi tlak okolí a této „demokratické“ společnosti je dnes dost a dost. I oni podlehli. Jejich vnitřní obranný systém selhal. Mnohým, i těm nehospitalizovaným, se prostě jen zatmělo. Udělali něco, na co nejsou zrovna dvakrát pyšní poté, co opět procitli. A nikdo z nás nemá ani za mák právo je jakkoliv soudit a odsoudit!!!

I V.P. se pod tlakem může zatmět před očima a rozkaz: „Vpřed!“ je na světě. Dnes jsme opravdu svědky neuvěřitelné změny a mám pocit, že i přerodu. Staré a nefunkční jde ke dnu. Nové, sotva narozené, se nyní musí postavit na ještě vratké nohy a ustát tlak odcházejícího a přežitého starého a vetchého děduly, co má sukovici v ruce a za každou cenu, ceníce zuby, chce mít pravdu a to i přesto, že někde uvnitř sebe ví, že ta jeho pravda, je pouhopouhá lež.

Já ovšem stále věřím a mám naději v to, že V.P. si udrží čistou hlavu a nepodlehne. A to ani těm jeho blízkým, co by jej mohli tlačit k tomu, aby byl jeho ústy vydán onen rozkaz: „Vpřed!“
V.S.