Martin Stín: Chartisté a podchartisté

Podrobnosti

Z domova / Vaše free zóna|

28. leden 2012|

Martin Stín|

9031 x

V posledních dnech došlo k zvláštní shodě náhod: téměř současně oslovili veřejnost oba zakladatelé občanského sdružení Šalamoun, spisovatelka Lenka Procházková, která již více než deset let ve spolku nepůsobí, a John Bok, jeho dlouholetý předseda. Oba jsou signatáři Charty 77, oba patřili k výrazným osobnostem disentu z kruhu přátel, soustředěného kolem Václava Havla.

Lenka Procházková vzbudila zájem trestním oznámením na členy vlády Petra Nečase kvůli schválení návrhu zákona o vypořádání s církvemi, jehož vydání pohotově zaznamenala i Wikipedia . Základním rysem jejího myšlení je kritický poměr k vládě i k církvím, především ke katolické. S vystoupením Johna Boka ji spojuje důraz na současnou špatnou a stále se zhoršující sociální situaci nejširších vrstev národa. Právě na jejím pozadí se jí vládní záměr jeví jako rozmařilost.

John Bok poskytl poněkud neuspořádaný rozhovor pro internetové vydání Parlamentních listů ze dne 24. ledna. Někdejší majordomus a strážce osobní bezpečnosti Václava Havla, dnes „holoprdelný" (jeho vlastní výraz) důchodce, si pod titulkem „Za bolševika jsem měl jistotu, že uživím rodinu", stěžuje na prohlubující se zbídačování širokých vrstev národa, vyvažované rozmařilostí „horních deseti tisíc". Rozhořčení shrnul do výroku sobě vlastní údernosti:„ Platíme i za vytření zadku, jediné, co máme ještě zadarmo, je spánek a dýchání" a k tomu dodal, že „komunisté, kdyby byli u moci, by nebyli takoví vyžírkové a nesmáli by se lidem do ksichtu" jako současná vládnoucí vrstva.

Kdyby se stejným způsobem projevila poslankyně za KSČM Marta Semelová, dalo by se to brát jako všední záležitost s příchutí folkloru. Avšak chartisty Lenku Procházkovou a Johna Boka nelze podezírat ze sympatií k socialismu či ke komunistické straně. Disidentské názory neopustili a stále se jimi řídí ve své společenské praxi. Když se měl John Bok jako kandidát na funkci veřejného ochránce práv představit v poslaneckém klubu KSČM, prodělal velký morální boj sám se sebou. Na rozdíl od svého konkurenta, někdejšího advokáta disidentů Oty Motejla, nakonec hlasy komunistických poslanců raději odepsal. Možná tím přispěl ke svému neúspěchu, ale sám před sebou obstál.

Hovoří-li dnes tito lidé téměř stejně jako komunisté, je to jedno z mnoha neklamných znamení, že se tento stát značně vzdálil od ideálů, kvůli nimž chartisté snášeli útisk ze strany protiprávního režimu. Jejich cílem určitě nebylo nahrazení komunistické diktatury, poskytující naprosté většině občanů rovnost života v snesitelné chudobě, pseudodemokracií se stále se prohlubujícím rozdělením společnosti na nezřízeně a zčásti i nepoctivě bohatnoucích „horních deset tisíc" a většinu národa, postupně se propadající do chudoby.

Obraz společnosti, který v rozhovoru nabídl John Bok, je ale poněkud jednostranný. Soustřeďuje pozornost čtenářů především na materiální stránku jejího života. Ve skutečnosti se její rozštěpení promítá i do oblasti mezilidských vztahů. Už není důležitá jen výše bankovního konta, ale také „kdo s kým mluví". Zbohatlíci si vytvářejí elitní společenství, všelijaké Lions Cluby či Lata Brandis ladies cluby, v nichž mezi sebe velkoryse vpouštějí i lidi s méně nabitými peněženkami, zato přinášejícími jiné hodnoty, zejména znalosti a vliv, vyplývající ze služebního postavení: politiky, intelektuály, právníky všech profesních kategorií...

Třídění na „lidi ze správné společnosti" a vyděděnce se bohužel přenáší i do společenství disidentů, které by měly spojovat sdílené ideály a vzpomínky na vytrpěné útrapy. Společenství, v nichž třídní rozdíly stíraly společné ideály, tento národ měl až do jejich zničení komunisty po puči z února r.1948. Např. sokolové, členové legionářské obce či skauti si byli při společných akcích aspoň vnějškově rovni. Dnes jsme svědky možná samovolného ale spíše řízeného třídění společenství bývalých disidentů na ty, kteří „patří do klubu" a na ty ostatní, na jejichž účast na odporu proti protiprávnímu režimu a na jejich blízkost Václavu Havlovi je třeba jednou pro vždy zapomenout. Ti se pak v mnoha případech stávají znova disidenty ve zvráceném režimu, kterému neúmyslně pomáhali na svět.

Projevilo se to velmi výrazně již při pohřbu Václava Havla, kdy na oficiální akce nebyli pozváni někteří lidé, kteří patřili k jeho nejbližším v dobách, kdy byl pronásledován. Jejich viditelnými představiteli byli členové kapely The Plastic People of the Universe, k nimž se Václav Havel hlásil jako „nehrající člen": na monstrózní obřad do katedrály nebyli pozváni (ale je možné, že by pozvání odmítli jako názorově důsledný Petr Uhl) a jejich koncertní vystoupení k uctění památky Václava Havla směli ve vysílání veřejnoprávní televize sledovat jen uživatelé internetového přenosu. Zato se ve sdělovacích prostředcích hojně „zviditelňovali" lidé, kteří v dobách, kdy mluvit s Václavem Havlem bylo nebezpečné, s ním neměli nic společného.

Nejzřetelněji se rozdělení bývalých disidentů na „bývalé" a „pokračující" projevilo na vzpomínkovém večeru k 35. výročí vydání Charty 77 v divadle Archa dne 6.ledna 2012. Řada chartistů, kteří by pro svou aktivní účast na protirežimních akcích a pro blízkost Václavu Havlovi měli nezpochybnitelné právo, sem nebyla pozvána. Z nich „nejviditelnější" a tedy pro organizátory nejméně přehlédnutelný byl bývalý předseda české vlády, nyní místopředseda Senátu Petr Pithart. Ti ostatní nedosáhli ve strukturách polistopadového režimu tak významného postavení, ale to nezmenšuje významnost jejich podílu na činnosti Charty 77. Nebyla například pozvána Hana Marvanová, která byla za protirežimní činnost vězněna. „Zapomnělo se" na režimem pronásledovanou Lenku Procházkovou, Luboše Vydru, který rozmnožoval Infoch a vozil jej na Slovensko. Pozvání nedostal vězněný Jiří Pavlíček, samozřejmě John Bok a mnozí další, o nichž není přehled. Zato si na shromáždění natřásali peří lidé, kteří s Chartou 77 neměli nic společného a naopak byli horlivými funkcionáří Socialistického svazu mládeže, tehdejší líhně mladých komunistů. Jak je u studentů obvyklé, jejich činnost pod hlavičkou SSM měla do jisté míry opoziční ráz, ale byla to „opozice v rámci zákona a mírného pokroku", o které není jisté, zda by se v budoucnu nevyvinula ve ztotožnění s režimem, kdyby ovšem nedošlo k listopadovému převratu. Mají samozřejmě historickou zásluhu na tom, že listopadový masový odpor proti režimu dostal jeden směr a zradikalizoval se, nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že do vlaku otevřeného protirežimního odporu naskočili až v listopadu 1989 na „hraničním přechodu" mezi „starým" a „novým" režimem. Takže do Archy například přišla Monika MacDonagh-Pajerová, která sice zahajovala projevem historické studentské shromáždění na Albertově, ale to ještě jako funkcionářka SSM a se souhlasem orgánů státostrany. Podobně její sestra Kateřina „Jau Jau" Jaques, přezdívaná též „Biomasa", rovněž přítomná v Arše, neměla s Chartou 77 nic společného stejně jako její doprovod, exministr Martin Bursík. Další viditelný návštěvník Šimon Pánek, studentský vůdce z doby těsně popřevratové, nebyl účastníkem disentu a v kritických dnech lyžoval někde na horách. Ani on nikdy nepodepsal Chartu 77.

Mezi pozvanými byli naopak někteří, kteří Chartu 77 sice nepodepsali, protože žili v emigraci, ale na protirežimních aktivitách se nějakým způsobem přímo podíleli, jako František Janouch nebo Karel Hvížďala. Vzhledem k jejich přítomnosti není jasné, proč organizátoři opomněli advokáta Milana Hulíka, který sice Chartu 77 rovněž nepodepsal, ale jako statečný obhájce disidentů ve věcech trestních a tajný spolupracovník Rádia Svobodná Evropa byl na rozdíl od výše jmenovaných stále „jednou nohou v kriminále" a i dnes obhajuje obžalované, jejichž procesy mají aspoň v náznaku politické souvislosti. Připomínám, že mimo jiných obhajoval dalšího významného disidenta, bývalého důstojníka BIS Vladimíra Hučína.

Opomenutí pozvání významných disidentů a přítomnost příslušníků společenské smetánky, kteří s hnutím Charty 77 neměli nic společného, dokazuje, že společenské ocenění zásluh aktivních příslušníků předlistopadového protirežimního odporu klesá k nule a naopak odlesk záře Charty 77 pozlacuje tváře osobností, jež se s vlakem konečného útoku na komunistickou diktaturu pouze svezli v době, kdy již nehrozil vážný postih.

Takže bývalí disidenti se roztřídili na společensky únosné „opravdové" chartisty, kteří vytvářejí jednotné společenství se společenskou smetánkou současného režimu rozpočtové neodpovědnosti a sociální necitlivosti, a podchartisty, s kterými režimní „slušní lidé" nemluví buď vůbec, nebo když, tak spatra, kteří jako by žádné zásluhy o pád režimu neměli, i když je měli, a pro společenskou neúnosnost mají být zapomenuti. Asi proto, aby nemohli parazitní části vládnoucích kruhů připomínat, že v dobách jejich pronásledování, ani v listopadu 1989 přece nikdo nechtěl dosáhnout toho, co se teď u nás děje.

zdroj:http://virtually.cz/journal/?q=node/4977

Komentáře