Proti čemu se bojuje v Afghánistánu?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

24. listopad 2009|

N. M. Réza Pirbhai|

7018 x

V Afghánistánu je nyní asi 435 českých vojáků a do konce roku k nim má přibýt sto členů vrtulníkové jednotky. Zvažuje se rozšíření rekonstrukčního týmu v Logaru, kde působí 275 českých vojáků a plány na léta 2011 až 2012 s výhledem na rok 2013 má resort obrany předložit vládě do konce roku. A víme vůbec, proč se tam bojuje?

Velitelé NATO a USA v Afghánistánu žádají o další posily, a tak vlivní politici a jejich kritici z médií horlivě probírají otázku, jak zvítězit nad Tálibánem. V hlavním proudu amerického diskursu však zcela chybějí takové otázky, které při své návštěvě Pákistánu vznesla uznávaná indická spisovatelka a aktivistka Arundhati Royová: „Jsem zde, abych pochopila, co máte na mysli, když říkáte Tálibán... Myslíte tím nějaké bojovníky? Nebo tím myslíte ideologii? Proti čemu se to vlastně bojuje?"

Důvod, proč se takové otázky příliš nevyslovují, je celkem jasný. Odpovědi totiž vyžadují, aby si tazatel odmyslel události 11. září a spolu s nimi i takové ty jednoznačné představy jako je „hrozba", kterou pro „civilizovaný svět" představuje „bojovník" a „ideologie" Tálibánu a Al Kajdy, stejně jako porušování „lidských práv" a „zneužívání žen", kterých se muslimové ve svých zemích dopouštějí. Otázky Arundhati Royové po respondentu žádají, aby si ze všeho nejdřív připomenul předchůdce Tálibánu. Mám tím na mysli skupiny vyznávající podobné ideologie a metody jako Usáma bin Ládin, které v 80. letech s bezvýhradnou podporou Spojených států, Saúdské Arábie a Pákistánu bojovaly proti SSSR a jeho afghánskému spojenci, režimu prezidenta Nadžíbulláha. Samozřejmě není žádným překvapením přiznání, že když byl „bojovník" tálibánského typu spojencem, jeho „ideologie" byla logicky považována za kladnou, a tak nebylo třeba proti ní bojovat, nýbrž bylo vhodné o ni pečovat a podporovat ji. Dokonce i ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová přesně toto připustila letos koncem dubna v Kongresu:

„Na tomto místě si připomeňme... , že lidem, proti kterým nyní válčíme, jsme před dvaceti lety  poskytovali finanční podporu... a počínali jsme si tak proto, že jsme se nalézali uprostřed boje se Sovětským svazem. Ten napadl Afghánistán... my jsme však nechtěli, aby se Střední Asie dostala pod jeho kontrolu, a tak jsme v tomto směru začali konat... a byl to prezident Reagan ve spolupráci s demokraty vedeným Kongresem, kdo přišel s tím, co se jevilo jako poměrně dobrý nápad... pojďme se dohodnout s pákistánskou zpravodajskou službou (ISI) a pákistánskou armádou a tyto mudžáhidy naverbujme. Výborně, a ať přijdou i ze Saúdské Arábie a dalších zemí. A hádejte, co... oni (Sověti) se dali na ústup... přišli o miliardy dolarů, a to vedlo k pádu Sovětského svazu. Takže tu máme velmi pádný argument, který zní...,  že co se Sovětského svazu týká, nebyla to špatná investice, dávejme si ale pozor na to, co jsme zaseli...,  protože přijde čas sklizně."

Co však Hillary Clintonová zmínit opomněla a Kongres se na to záměrně neptal, byl celkový rozsah a trvání této podpory a doba, kdy a proč se z pohledu USA stal ze spojence nepřítel. Přetrvává totiž dojem, že USA svou podporu zastavily poté, co byl SSSR v roce 1989 poražen, a zpět se vrátily až po událostech 11. září.

Pokud jde o rozsah oné podpory, členové washingtonského Kongresu se nezmiňují, že by byl „hrubý útlak žen a ostatních" ze strany Tálibánu, kterým argumentovali všichni, od Madeleine Albrightové až po Hillary Clintonovou, dostatečným důvodem pro válečný konflikt. Nezajímá je ani budování vztahů s wahhábovskou Saúdskou Arábií, ani pro ně není důležité, že tehdejší nejbližší spojenec USA v regionu, pákistánský prezident (generál) Zijául Hak, ve své době vyhlásil „islámské právo". To má přitom shodné intelektuální kořeny s právním systémem uplatňovaným Saúdskou Arábií a Tálibánem a projevuje se vydáváním zákonů „diskriminujících ženy", jakým bylo například nařízení odstranit všechny obrazy žen z veřejných prostor (včetně televizního vysílání), či „porušováním lidských práv", například formou veřejného bičování. Hakův režim přitom zcela změnil povahu pákistánské společnosti, neboť vytvořil podmínky pro vznik nábožensko-politických stran, které později vyučovaly „islámu" Tálibán. Pro vnitřní vývoj v Pákistánu pak bylo podstatné, že tyto strany pevně ukotvil na politické scéně a nechal celou jednu generaci vyrůstat v dojmu, že přinejmenším sociální aspekty ideologie tálibánského střihu představují skutečnou tvář „islámského práva".

Americkou podporu těmto bojovníkům a jejich ideologii ve skutečnosti nezastavilo ani stažení SSSR z Afghánistánu v roce 1989. Odchod Sovětského svazu taky neznamenal konec jeho podpory Nadžíbulláhovu „komunistickému" režimu, jež tam po sobě zanechal.  Americká pomoc za saúdské asistence si dál razila cestu přes Pákistán ke koalici sedmi organizací tálibánského typu, kterým se říkalo „Afghánská prozatímní vláda". Válka v zastoupení skončila teprve v roce 1992, kdy USA a SSSR uzavřely dohodu, že přestanou poskytovat vojenskou a finanční podporu jak „Afghánské prozatímní vládě", tak Nadžíbulláhovi. Zhroucení SSSR pak dohodu zpečetilo a přivodilo zkázu Nadžíbulláhovu režimu; Nadžíbulláh sám padl na počátku roku 1992 a „Afghánská prozatímní vláda", kterou držela pohromadě jen nenávist ke společnému nepříteli, jej brzy následovala.

 

Fackovací Pákistán

Ani Nadžíbulláhův pád neznamenal konec pletek USA s afghánskými bojovníky tálibánského střihu. Jmenování Billa Clintona do úřadu prezidenta v roce 1992 bylo naopak signálem naznačujícím posílení amerických vazeb na „Severní alianci", koalici „tálibánských" skupin a místních polních velitelů, proslulých obchodem s drogami a porušováním lidských práv. Tyto vazby inicioval už Clintonův předchůdce George Bush v roce 1989 tím, že stvořil funkci amerického chargé d´affaires při Severní alianci - a současně odvolal chargé d´affaires pro celý Afghánistán a zavřel ambasádu v Kábulu. Výsledkem bylo zničení velkých afghánských měst včetně Kábulu, destrukce značné části infrastruktury země a samozřejmě pokračující vraždění, znásilňování a mučení tisíců civilistů. A oficiální postoj USA a jejich spojenců z NATO, kteří dnes vedou válku ve jménu „lidských práv" a „emancipace žen", trefně odmítly londýnské The Times, když konstatovaly, že „v  rozepřích tamních kmenů a v jejich krevních mstách nemá svět co pohledávat".

Poté, co krveprolití v Afghánistánu pokračovalo a šířilo se přes hranice do Pákistánu, generál Zijául Hak, nejdůležitější americký kanál pro poskytování pomoci a výcviku bojovníkům tálibánského střihu během sovětské okupace Afghánistánu, v roce 1988 zahynul při dosud nevyjasněném leteckém neštěstí a uvolnil tak cestu vládám Bénazir Bhuttové (1988-1990) a Naváze Šarífa (1990-1993). A zatímco mezi lety 1989 až 1992 finance a pomoc afghánským bojovníkům proudily dál, obě tyto vlády byly ponechány na holičkách, aby se s důsledky dekády na nejtvrdší frontě studené války vypořádaly samy.

Řeč není jen o bojovnících a jejich ideologiích, ale také o milionech afghánských uprchlíků, přebujelém zbrojení, které už stát nedokázal udržet pod kontrolou, a o přílivu drog řízeném afghánskými ozbrojenými skupinami a jejich stoupenci.

Další omezování způsobilosti těchto pákistánských vlád započalo už v roce 1990. Pákistán byl Kongresem USA označen za jadernou hrozbu a tehdejší Bushova administrativa na něj uvalila ekonomické a vojenské sankce. Zemi bylo upřeno vojenské vybavení za 1,2 miliardy dolarů, které měla smluvně zajištěno a zaplatila před rokem 1990. V letech 1992 až 1993 následovaly pohrůžky, že Pákistán bude označen za státního sponzora terorismu, a roku 1993 následovaly další sankce v rámci kontroly raketových technologií.

Z toho je zřejmé, že „nový světový řád", o který usiloval prezident Bush starší, sehrál zásadní roli také v nasměrování politiky Clintonovy administrativy. Klíčová je zvláště změna vztahu USA k Indii. Během studené války se Indie přiklonila k Sovětskému svazu, navzdory všem prohlášením o neutrálnosti. Do pádu Nadžíbulláhova režimu v Afghánistánu v roce 1992 byla Indie jednou z jeho největších opor - Nadžíbulláhova rodina kupříkladu nalezla útočiště právě v Dillí. Ještě před koncem studené války se však indická politika začala přiklánět na stranu pravice, a tak vytvořila prostor pro nový strategický a ekonomický svazek s USA. Odrazem tohoto vývoje bylo, že v občanské válce v Afghánistánu Indové spolu s USA podporovali Severní alianci. Jakmile však tento nový americko-indický vztah vyšel najevo, Pákistán poskytl pomoc alternativním afghánským bojovníkům, podpořil kašmírské separatisty v konfliktu s Indií a zrychlil práce na svém jaderném programu i v konvenčním zbrojení. Výrazné zhoršení pákistánsko-indických vztahů bylo tudíž zjevně chápáno jako nutné, pokud má dojít ke zlepšení vztahů americko-indických.

Pákistán si vysloužil nálepku „státu sponzorujícího terorismus" nejen svou politikou v Afghánistánu, ale také podporou tálibánských bojovníků v Kašmíru, spravovaném Indií. Nicméně ani indický státní teror, který se v Kašmíru rozpoutal, nevyvolal v USA žádné halasné protesty, natož pak změnu politiky vůči Indii. Stejně tak se obešly bez prostestů jaderné zbraně ve výzbroji Indie a její pomoc Severní alianci v Afghánistánu.

Za této situace se začínalo formovat hnutí Tálibán. Vyhlásilo, že jeho cílem je zbavit Afghánistán zločineckých vládců a zavést svou vlastní verzi „islámského práva". Jisté je, že o školení Tálibů se postarala stejná nábožensko-politická strana v Pákistánu, která naverbovala a indoktrinovala mnoho bojovníků válčících proti SSSR v Afghánistánu a pak před rokem 1990 proti Indii v Kašmíru. Tálibán pak roku 1994 obsadil Kandahár a razil si cestu na sever do Kábulu, aby sesadil prezidenta Severní aliance Burhanuddína Rabbáního.  Ironií celého scénáře je, že pomoc USA v Afghánistánu a jejich výtky na adresu Pákistánu se vzhledem k zásadním problémům spojeným s vytvářením „nového světového řádu" brzy ukázaly jako příliš unáhlené.

 

Proč hostit Tálibán ve Washingtonu

Pád SSSR v roce 1991 předznamenal nezávislost středoasijských ropných republik na sever od Afghánistánu. Centrum pro výzkum globalizace, nezávislá organizace badatelů, novinářů, spisovatelů a aktivistů sídlící v Montrealu, publikovala četné studie o sporech o využití ropných zásob ve Střední Asii. Jednou z prvních společností, která podle tohoto zdroje získala přístup na ropná pole Turkmenistánu, byla argentinská Bridas. Společnost krátce nato předložila návrh na plynovod vedoucí přes sousední Afghánistán, k němuž také vyjednala s kábulským režimem třicetiletou smlouvu. Její součástí byla výstavba a obsluha trati a dohoda s pákistánskou premiérkou Bhuttovou. Bridas však nebyl v regionu sám. Do roku 1992 už představovaly padesát procent všech investic v oblasti firmy jako Unocal, Amoco, Atlantic Richfield, Chevron, Exxon-Mobil, Pennzoil, Texaco, Enron, Phillips a British Petroleum. Ačkoli Bridas nabídl, že s některými z nich utvoří konsorcium, byl odmítnut, neboť nadnárodní koncerny měly své vlastní záměry. Jak vysvětluje mezinárodně uznávaný pákistánský novinář Ahmad Rashid:

Ke zděšení Bridasu  předložila společnost Unocal místním vůdcům okamžitě vlastní návrh. Unocal vytvořil vlastní konsorcium (CentGas) sponzorované Washingtonem, do něhož vstoupila saúdskoarabská společnost Delta Oil spojovaná se saúdským princem Abdulláhem a králem Fahdem. Dalším partnerem byl ruský Gazprom a turkmenský státní podnik Turkmenrozgas... John Imle, prezident společnosti Unocal (a člen Americko-ázerbajdžánské obchodní komory, stejně jako Richard Armitage, Dick Cheney,  Zbigniew Brzezinski a další všudypřítomné osobnosti), lobboval u turkmenského prezidenta Nijazova a premiérky Bhuttové v Pákistánu a nabízel plynovod Unocalu, který měl vést stejnou trasou jako plynovod Bridasu. Oslněn vyhlídkou na spojenectví se Spojenými státy Nijazov požádal Bridas, aby znovu projednal svou minulou smlouvu, a zablokoval export z jistých ropných polí v Turkménii.

Podobně si konsorcium CentGas mohlo postupně naklonit pákistánskou vládu smlouvou, která se zavazovala zakončit projekt na pákistánském pobřeží Arabského moře.

Zmínka o Richardu Armitageovi (během vlády Ronalda Reagana pracoval v Pentagonu, za Bushovy administrativy byl prvním náměstkem ministra zahraničí a kromě Unocalu měl vazby i na ropnou společnost ConocoPhillips), Dicku Cheneym (viceprezident administrativy George Bushe Jr. napojený na korporaci Halliburton) a Zbigniewu Brzezinském (poradce pro národní bezpečnost prezidenta Jimmyho Cartera, za vlády Reagana člen různých komisí, spolupředseda Poradní komise pro národní bezpečnost prezidenta Bushe a zároveň konzultant ropné společnosti Amoco) poukazuje pouze na ty členy vlády USA, kteří byli nějak propojeni s ropnými společnostmi a Americko-ázerbajdžánskou obchodní komorou. Pokud bychom kritérium rozšířili na všechny vládní úředníky s vazbami na ropné společnosti působící ve Střední Asii, byl by jejich seznam příliš obsáhlý. Proto asi nepřekvapí, že jakmile si CentGas zajistil práva na oba konce plánovaného plynovodu, dostalo se „přátelství s Pákistánem" okamžitě do pracovního itineráře Clintonovy administrativy. Pro ni i Centgas přitom hlavní obtíž představovala skutečnost, že Bridas stále vlastnil smlouvu s afghánským režimem Rabbáního. A tento problém měl být vyřešen prostřednictvím Pákistánem podporovaného Tálibánu.

Unocalem ovládaný CentGas a Bridas si začaly Taliban předcházet a americký Kongres a Clintonova administrativa mezitím mírnila svůj postoj k Pákistánu na oplátku za jeho podporu Tálibánu v Afghánistánu a za vypovězení smlouvy s Bridasem. Už v lednu 1995 ministr obrany USA William Perry navštívil Pákistán, aby zlepšil vztahy. Po návratu do Washingtonu prohlásil, že americké sankce svůj úkol nesplnily a Clinton se už v dubnu setkal s premiérkou Bhuttovou. Clinton pak za podpory obou stran v Kongresu slíbil, že vojenské sankce budou revidovány.

Na podzim 1996, po návštěvě Robina Raphaela, amerického náměstka ministra zahraničí pro jižní Asii, v afghánském Kandaháru, dostal Tálibán zelenou  k útoku na Kábul a sesazení Rabbáního vlády.  Tím Bridas přišel o partnera pro svůj plánovaný plynovod. Unocal  dál pokračoval v nabídkách „humanitární pomoci" afghánským lobbistům, pokud budou souhlasit s vytvořením rady pro dohled nad projektem plynovodu. Byla financována nová silnice mezi Kábulem a Kandahárem a nabídnuta pomoc při rekonstrukci Kandaháru. Americké ministerstvo zahraničí také zmocnilo Agenturu pro mezinárodní rozvoj USAID, aby do oblastí ovládaných Tálibánem poskytla významné finanční prostředky na vzdělání. Vyvrcholilo to dvěma cestami, které v roce 1997 podnikli představitelé Tálibánu do Dallasu a Washingtonu.

Změna postoje Clintonovy administrativy způsobila, že zájem projevily i další americké ropné společnosti. Téhož roku, kdy Unocal a vládní úředníci získávali představitele Tálibánu a hostili je v USA, nalezl Bridas partnera ve společnosti Amoco, a to za pomoci korporací Chase Mahnattan a Arthur Andersen, a také za přispění Zbigniewa Brzezinskeho, který byl konzultantem firmy Amoco. Když pak o rok později Amoco splynula s British Petroleum, fúzi pomáhala právní firma Baker & Botts, jejímž hlavním partnerem je James Baker, ministr zahraničí za Bushe seniora a člen jeho konglomerátu Carlyle Group.

 

„Náhle objevená" práva žen

Tálibánská nevěsta si zjevně nebyla jista, kterému z nápadníků říci své ano. Unocal zamýšlel plynovod byl pouze pro export, zatímco Bridas počítal, s tím, že bude sloužit také afghánskému trhu. Vedle toho napětí mezi USA a Ruskem přimělo Gazprom, aby z konsorcia CentGas vystoupil, a tak bylo ke konci roku 1997 stále jasnější, že političtí stratégové Tálibánu se přiklánějí na stranu Bridasu. Clintonova administrativa zareagovala tím, že si náhle povšimla skupin, které protestovaly proti porušování lidských práv a práv žen ze strany Tálibánu. V listopadu 1997, po několika letech relativního klidu, Clintonova ministryně zahraniční Madeleine Albrightová při návštěvě afghánského uprchlického tábora v Pákistánu veřejně odsoudila zacházení Tálibů se ženami a zničehonic prohlásila, že se vláda USA staví proti tálibánskému režimu: „Je naprosto jasné, proč stojíme proti Tálibánu. Nesouhlasíme s jeho přístupem k lidským právům, s jeho opovrženíhodným zacházením se ženami a dětmi, ani s jeho neúctou vůči lidské důstojnosti..."

V lednu 1998 tálibánský režim odpověděl smírně tím, že podepsal smlouvu s Unocalem o zvýšení finanční podpory plynovodu. Nijak se však nezavázal, že Unocal zapojí do jeho výstavby. A tak se viceprezident pro mezinárodní vztahy Unocalu objevil v únoru 1998 před Kongresem, kde v zásadě požádal o odstranění tálibánského režimu.

V srpnu 1998 došlo ve východní Africe k bombovému útoku na americkou ambasádu (připisovanému Usámu bin Ládinovi). To Clintona pobídlo k raketovým útokům proti Afghánistánu a Súdánu a k výzvě, aby Tálibán vyobcoval bin Ládina ze svých řad. Bin Ládin byl v Afghánistánu už od roku 1996, ale do té doby to plynové námluvy nijak neovlivňovalo. Přitom byl už tehdy zapletený do teroristických činů, kvůli kterým ho súdánská vláda vyhostila ze země, aby se vyhnula sankcím.

Den po amerických raketových útocích Unocal oznámil, že výstavbu plynovodu zastavil a v prosinci 1998 byl celý projekt ukončen i formálně. Nato nechala Cintonova administrativa zabavit veškerá aktiva Tálibánu v USA, zakázala s ním obchodovat a přerušila s ním i všechny diplomatické kontakty. Rada bezpečnosti OSN schválila sankce a vyzvala tálibánský režim, aby se obrátil proti teroristovi Usámu bin Ládinovi. Tálibán nabídl jednání o bin Ládinově vydání,  ale zůstalo to bez povšimnutí. Následovala další rezoluce OSN a další sankce po bombovém útoku (rovněž připisovaném Usámu bin Ládinovi) na americký torpédoborec USS Cole v roce 2000. Vztahy USA s Pákistánem znovu ochladly.

 

Vše ve jménu plynu

Vrátíme-li se k zásadní otázce, proti čemu se v Afghánistánu vlastně bojuje, z uvedené historie je zřejmé, že stejně jako v období studené války (1979-1989) a v éře války v zastoupení (1989-1992), tak i v rané fázi éry Tálibánu (1992-1998) se nebojovalo ani proti bojovníkům, ani proti jejich ideologii. USA spíš usilovaly o jejich přízeň a jejich ideologie byla využívána ve prospěch amerických strategických a ekonomických zájmů, zvlášť když se v roce 1995 slily do jediné plynové trouby. Prezident Bush junior zahájil jednání s tálibánským režimem hned po své inauguraci, v lednu a únoru 2001. Rozhovory se vedly ve Washingtonu, Berlíně a Islámábádu. Tálibán si najal do role zprostředkovatelky neteř bývalého ředitele CIA Lailu Helmsovou. Jednání podle různých zdrojů skončila v květnu 2001 americkým ultimátem, že buď bude plynovod Unocalu, nebo na Afghánistán dopadne déšť bomb. Od roku 1998 do roku 2001 se tudíž válčilo proti tálibánskému bojovníkovi pod záminkou boje proti jeho ideologii, avšak v zájmu plynu.

Ale co letadla z 11. září 2001, která se změnila v bomby vržené na New York a Washington? Nezměnila snad naprosto všechno? Podle Kevina Phillipse, autora knihy Americká theokracie, která se zabývá konvergencí amerického evangelikálně-křesťanského extremismu, geopolitické taktiky USA a globálních energetických zájmů, jedna věc se opravdu změnila. Ačkoli Taliban dál nabízel jednání o vydání Usámy bin Ládina, události z 11. září „poskytly washingtonské (plynové) taktice příhodné ospravedlnění: boj proti terorismu znamenal vše a vše znamenalo boj proti terorismu. Motivace související s plynem, ono zřídkakdy populární či snadné ospravedlnění zahraniční politiky, se teď může skrýt v reakci na podvědomou kombinaci strachu, nenávisti a rozhořčení. Energetická strategie se stala méně významnou složkou mobilizace proti terorismu."

Vezmeme-li v úvahu Bushovo náboženské vyznání, dodává Bruce Lincoln, profesor dějin náboženství na Chicagské univerzitě, mohlo by sledování strategických zájmů jít dokonce ještě dál než předchozí rétorika lidských a ženských práv a formulovat se jako věčný, nekompromisní boj mezi dobrem a zlem. To je forma rétoriky, která se paradoxně podobá rétorice samotného Usámy bin Ládina. A konečně, jak společně s dalšími badateli prohlašuje David Domke, profesor komunikace na Washingtonské univerzitě, dvojsmyslnost ve vyjadřování Bushovy administrativy měla naznačovat, že právě bojem s Tálibánem a Al Kajdou „americká vláda koná... Boží dílo."

Že se za tímto vyostřením rétoriky administrativy Bushe juniora skrývá zájem o světštěji zakotvené důvody americké energetické strategie, potvrzuje i řada dalších faktorů. Patří k nim jednohlasná podpora invaze do Iráku na základě nepodloženého obvinění ze spojitosti s 11. Zářím (o „zbraních hromadného ničení" ani nemluvě). Nadto vezměme v úvahu hlavní hráče událostí po 11. září. Vedle Dicka Cheneyho, Richarda Armitage a dalších prominentních republikánů, kteří jsou svázáni s ropnými společnostmi působícími ve Střední Asii, lze připomenout, že Condolezza Riceová (Bushova poradkyně pro národní bezpečnost v letech 2000-2004 a ministryně zahraničí v letech 2004-2009) byla před svým vstupem do vlády členkou správní rady Chevronu. Stejně tak byl i Zalman Khalilzad (zvláštní vyslanec USA v Afghánistánu v letech 2001-2003, velvyslanec v Afghánistánu v letech 2003-2005, v Iráku v letech 2005-2007 a v OSN v letech 2007-2009) v minulosti poradcem Unocalu a členem týmu, který pomáhal Tálibánu získávat sympatie v USA. V té době napsal: „Měli bychom (my, americká vláda)... být schopni nabídnout jim uznání a humanitární pomoc a prosadit mezinárodní ekonomickou obnovu." Dále ještě jmenujme současného afghánského prezidenta Hamída Karzáího, který býval také konzultantem Unocalu a podílel se na návštěvě Tálibánu v USA. Jedním z jeho prvních činů v čele Afghánistánu v roce 2002 byl podpis nové smlouvy s Turkménií a Pákistánem o výstavbě plynovodu...

Největší problém, který se v souvislosti s plány na stavbu plynovodu vyskytl během funkčního období George Bushe Jr., však spočíval v neschopnosti porazit Tálibán a nastolit v Afghánistánu stabilitu potřebnou k zahájení výstavby plynovodu. Toto selhání bylo ve skutečnosti tak zásadní, že Tálibán prorostl také do vládních špiček Pákistánu, což ohrozilo možnost o pákistánské části plynovodu vůbec uvažovat jako o bezpečné investici.

 

Plynovému řádu se neodporuje

A co zvolení prezidenta Baracka Obamy? Nezměnilo se tím úplně všechno? Jisté je, že opuštěním Bushovy náboženské rétoriky se Obamově administrativě podařilo napravit dojem, že vede „boj proti islámu." Obamovo házení Afghánistánu a Pákistánu do jednoho pytle zkráceně označovaného jako „Af-Pak", je také nové. V konečném důsledku však neodráží nic než reakci na selhání Bushovy administrativy vypořádat se s Tálibánem v Afghánistánu, což vedlo k destabilizaci jaderného Pákistánu. Válečná fronta je nyní větší a strategie „Af-Pak" znovu potvrzuje, že podstatný prvek „nového světového řádu" nemůže jít kupředu, dokud nebude Tálibán v Afghánistánu a Pákistánu poražen nebo kooptován. Různé manévry však nadále potvrzují, že v sázce je spíš jeho bojovnost než ideologie. Karzáího režim podporovaný Spojenými státy dnes totiž, stejně jako dřív, opět vychází vstříc bojovníkům a ideologii tálibánského typu. Hillary Clintonová dokonce Karzáího veřejně podpořila v jeho pokusech o otevřené rozhovory s „umírněnými" členy afghánského Tálibánu. Jediná definice umírněnosti, kterou přitom poskytla, zněla: „ochota opustit násilí, rozejít se s Al Kajdou a podpořit ústavní systém".

Stejně tak pákistánský režim prezidenta Zardarího, podporovaný Spojenými státy, stejně jako dřív vychází vstříc bojovníkům a ideologii tálibánského typu. Příkladem budiž třeba to, že se Obamův zvláštní vyslanec Richard Holbrooke letos v říjnu setkal s jedním z islámských vůdců. Nejvýmluvněji však působí zveřejnění návrhu kongresmanů Kerryho a Lugara, který stanovuje specifické podmínky pákistánské pomoci bojovníkům v okolních zemích, ale o žádné ideologii se nezmiňuje.

„Proti čemu přesně se dnes bojuje?" ptá se Arundhati Royová. Ve stručnosti se dá odpovědět, že ani dnes (tak jako už od roku 1979) se neválčí ani proti určitému bojovníkovi, ani proti jeho ideologii. Cílem operací, pro které se nyní hledají další vojáci v USA i v členských zemích NATO, je kdokoli, kdo vyslovuje pochyby nad zájmy plynem nasáklého „nového světového řádu."

 

Autor působí na katedře dějin jižní Asie Státní univerzity v Louisianě, USA. Text byl převzat ze serveru counterpunch.com

Převzato z Literárních novin

Komentáře