Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Cameronův blázen

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

  • blond-filip
Podle jedněch je dvorní filosof Davida Camerona a samozvaný prorok „rudého konzervativismu" zvěstovatelem nové, impozantní éry britských dějin. Jiní jej pokládají za šarlatána a Cameronova dvorního šaška. Pohled do historie však odhaluje, že sen o obnově tradičních anglických ctností je jen oprášením staré ultrakonzervativní chiméry o „lidovém kapitalismu".

Když jsem si před pár dny naladil BBC - Radio 4, z reproduktorů se ozvala závěrečná znělka rozhlasového seriálu Archerovi a spolu s ní se mi vrátily nostalgické vzpomínky na jeho bodré protagonisty. Musím se přiznat, že od té doby mi ta nezapomenutelná melodie zní v uších a podivně mi rezonuje s knihou Davida Blonda Rudý konzervativec s podtitulem Jak levice a pravice zničily Británii a jak ji zase můžeme postavit na nohy (Red Tory: How Left and Right Have Broken Britain and How We Can Fix It, Faber & Faber, 2010) a s projevy Davida Camerona o „velké společnosti a malé vládě". Když Cameron řeční o britské „atomizované" a „rozdrobené" společnosti a volá po návratu k „všeobjímající kultuře zodpovědnosti, vzájemnosti a družnosti" nebo když Blond píše o „vzkříšení tradiční společnosti", ve které bude „veřejné blaho" produktem „organické společenské sounáležitosti", mají podle všeho před očima idylický svět Archerových. Rétorika obou mužů je prodchnuta nostalgií po tradičním životě anglického venkova, po světě, jehož obyvatelé jsou zásobováni „lokálními dodavateli", o jejichž veškeré ostatní potřeby pečuje církev, ženské spolky a kluby seniorů, kde nikdo neumírá, aniž by si toho jeho sousedé nepovšimli, kde hospoda funguje jako stínové zastupitelstvo, jehož „kolektivní étos" je utužován během nedělních bohoslužeb a „vzájemnost" je posilována drby v místním obchůdku se smíšeným zbožím. Loni v listopadu Cameron prohlásil: „Zůstaneme-li věrní našemu programu a podaří-li se nám změnit tuto zemi, bude náš národní život vzorem zodpovědnosti a vzájemné sounáležitosti. Budeme se těšit z plodů naší vzájemnosti, zdvořilosti a ohleduplnosti, které projevujeme jeden k druhému... A opětovně se budeme těšit také z tradičního ducha naší kultury, z obnoveného ducha národní svornosti, který Britům opětovně vrátí ztracené sebevědomí. Tohle není úkol na jedno dvě volební období. To je práce pro celou jednu generaci." A tak někdy kolem roku 2035 prý bude Británie se 70 miliony obyvateli spíše než anonymní džunglí multietnických předměstských aglomerací připomínat městečko Ambridge, fiktivní dějiště seriálu Archerovi. Škoda, že se toho nedožiju.

 

Nedělní kázání venkovského faráře

Vzhledem k tomu, že bezprostředním inspirátorem této utopické vize je Phillip Blond, mám za to, že bychom měli nahlédnout do jeho nedávno uveřejněného politického manifestu. Blond v něm příznačně používá eklektický styl, v němž se mísí filosofie, sociologie, ekonomika a teologie jako v míchačce na beton. Jeho argumentační metoda tkví v propojování vzájemně nesouvisejících tvrzení slůvky jako „tedy", „tudíž" a „pročež". Jakožto člověk, který truchlí nad vymizením „zdvořilosti" z moderního britského života, je Blond ke svým čtenářům extrémně nezdvořilý, když je nutí prokousávat se větami jako „liberalismus tudíž paradoxně tíhne k obhajobě totalizující jednoty na pozadí převládajícího kolektivistického rámce, jenž paralyzuje opozici ve jménu samotné negativní svobody". A na následující stránce čteme: „Takto je stát nucen homogenizovat individualitu ve jménu samotné individuální rozmanitosti. Z individuální svobody se nevyhnutelně stává ‚všeobecná vůle' celého společenství a jediná skutečná svoboda náleží onomu individuu s velkým začátečním písmenem neboli státu." Když tyto dvě věty očistíme od nánosu pompézního intelektuálského balastu, dostaneme intelektuální jádro jeho výhrad vůči modernímu státu (který Blond ztotožňuje s vládou nových labouristů) jakožto „triumfu zvráceného a nekonečně korumpujícího liberalismu". S pokračující argumentací si Blond stále více protiřečí, když se pokouší dokázat, že liberální stát je odsouzen  k tomu, aby se stal tyranií, protože klade přehnaně vysoký důraz na práva jednotlivce. Ať už jsou jeho původní pohnutky sebeušlechtilejší, jsou nenávratně ztraceny v nabubřelé dikci, extravagantních nadsázkách a zoufale špatném stylu.

Za kouřovou clonou obskurního žargonu a pokulhávající logiky se skrývá zároveň naivně přímočaré a depresivně otřepané poselství. Rudý konzervativec zní jako třísetstránkové nedělní kázání venkovského faráře samouka, v jehož přihrádkách na knihy jsou naskládané populárně naučné tituly pojednávající o tak rozmanitých tématech, jako jsou psychologie, literatura, sociologie, státní správa a ekonomika, v nichž podle pana vikáře (Blond býval univerzitním lektorem teologie) musí být ukrytý klíč k nápravě odcizeného a zkaženého světa, s nímž je konfrontován na pochůzkách po své farnosti. Propadli jsme, hřímá ve svém kázání pastor Blond, „bezbřehému kulturnímu relativismu", bezbožnosti a cynismu, které jsou provázeny „naprostou neschopností těšit se z radostí obyčejného života". Vinu na tomto neutěšeném stavu údajně nesou avantgardní spisovatelé soustředění kolem skupiny intelektuálů scházejících se před válkou v londýnské čtvrti Bloomsbury, a zejména pak jejich duchovní guru, homosexuální literární kritik Lytton Strachey, „sebenenávistná kulturní elita" představovaná jmény Johna Osborna, Kingsleyho Amise nebo Philipa Larkina, libertariánský narcisismus 60. let, televizní seriál Paula Watsona The Family z toku 1974, který nahlížel do soukromí několika členů obyčejné anglické rodiny Wilkinsových a předjímal tak postupy dnešních realitních show, realitní televize obecně a Big Brother jmenovitě, progresivní ekonom J. M. Keynes, který byl blízký skupině z Bloomsbury a shodou okolností také gay (a jehož jméno Blond v televizní debatě vyslovoval jako „kínz", nejspíš v zlomyslné narážce na takto vyslovované jihoanglické město Milton Keynes, které je některými konzervativními tradicionalisty pokládáno za praktické uskutečnění utopické vize plně soběstačného „zahradního velkoměsta"), jakož i zhoubné neoliberální doktríny Miltona Friedmana a chicagské školy ekonomie.

 

Za obnovu tradičních občanských ctností

Kdysi dávno, před vypuknutím průmyslové revoluce, bylo všechno jinak: to měla Británie ještě „organickou kulturu", „živoucí agrární kulturu" s „prosperujícím a relativně soběstačným britským rolnictvem". Za oněch starých dobrých časů samozřejmě všichni chodili do kostela a náboženství bylo nositelem „transcendentální ideje dobra", jejíž absence je v naší bezprizorní, sekulární společnosti příčinou celonárodní zkázy. Naléhavým úkolem dneška je vzkřísit „typicky britskou kulturu občanských ctností"; potřebujeme „občanskou společnost zaměřenou na kultivaci veřejné mravnosti a praktikování všeobecného dobra". Školy musí své žáky začít „vzdělávat v mravnosti", nemůžeme ale vybudovat „morální společnost bez morální ekonomiky" a právě téma morální ekonomiky a „morálního trhu" včetně receptů, jak se k nim dopracovat, představují utopický hřeb Blondova kázání.

Mimovolně, byť nanejvýš pochvalně se zmiňuje o spisovatelích G. K. Chestertonovi a Hilaire Bellocovi, jakož i o jejich Katolické distribucionistické lize. Ta sdružovala katolické intelektuály, kteří si v meziválečném období vytkli za cíl prakticky uskutečnit jakousi třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, v níž by veškeré potřeby společnosti obhospodařovaly malé, dokonale soběstačné ekonomické jednotky. Kromě jednoho citátu z Chestertona („Příliš mnoho kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale naopak příliš málo kapitalistů.") a jednoho citátu z Belloca („Pokud nevzkřísíme instituci vlastnictví, nezbude nám než vzkřísit instituci otroctví.") se Blond o distribucionistickém projektu - k němuž se ještě vrátím o něco níže - nezmiňuje, ačkoliv téměř všechno, co říká o morální ekonomice, z něj vychází.

V nové, mravně zregenerované Británii budou banky malé, zato však četné, s kořeny ve svém rodném městě a regionu. Podniky budou „sociálními podniky" a jejich zaměstnanci budou zároveň jejich spoluvlastníky. Bohatství bude redistribuováno a chudí opětovně „rekapitalizováni". Řemeslnické cechy, dohlížející na dodržování zásad etického podnikání, a lokální sdružení všeho druhu budou přibývat jako houby po dešti. Firmy už se nebudou snažit zničit své konkurenty, a monopoly se tak stanou přežitkem. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků a moc, která se k němu váže, budou proporcionálně distribuovány shora dolů a z centra země až do jejích nejodlehlejších provincií. Někdejší tyranský stát se citelně scvrkne, když většinu svých funkcí přenese na charity a kooperativní sdružení, v nichž bude mít každý jejich člen finanční podíl. Duch obnovené vzájemnosti ovládne celou zemi.

 

Utopická vize morálního kapitalismu

Tu a tam se nám dostane několik názornějších ilustrací této světlé budoucnosti, jako například když Blond nastiňuje svůj návrh reformy poštovních služeb, jejichž „přebujelá infrastruktura" bude nahrazena bezpočtem lokálních družstev ve vlastnictví místních komunit, fungujících na principu franšízy a „čerpajících ze dvou mocných zdrojů: z profesionálních zkušeností a zápalu pracovníků pošty pro svou práci a z nostalgického vztahu britské veřejnosti k poštovním službám jako takovým". Britský automobilový průmysl bude profitovat z objednávek na výrobu početného vozového parku složeného z nových úsporných speciálně upravených červených hybridních dodávek, které budou křižovat zemi, když budou spolu s poštou přepravovat také pasažéry a zboží. Lokální producenti potravin a drobní obchodníci budou zakládat soběstačná spotřební družstva, takže na nějaké odlehlé venkovské samotě, kde dávají lišky dobrou noc, zaklepe na dveře pošťák, aby vám přímo do vaší malebné roubenky doručil nejen obvyklou nadílku účtů a složenek, ale také váš víkendový nákup spolu s čerstvým a voňavým chřestem ze zahrádky pana Gummidge, natrhaným osobně jeho hašteřivou, leč dobráckou tetičkou Bee.

Domnívám se, že Blond záměrně o Bellocovi, Chestortonovi i Katolické distribucionistické lize mlčí, protože se bojí, že by tak mohl odhalit slabiny své argumentace. Liga byla takřka současnicí Hnutí umění a řemesel, k jehož ruralistické, protiměstské a aniindustriální předpojatosti se nadšeně hlásila. Podle samotného Bellocka se celý její politický a ekonomický program smrskával na „kontrolu výrobních prostředků elementární rodinnou jednotkou". Vzorovým příkladem rodinné jednotky byl podle Belloca Josef, „svobodný a spravedlivý muž", který „žil z plodů své vlastní práce" (podobně jako Belloc, jenž se živil jako spisovatel na volné noze), podporovaný svou oddanou manželkou Marií, a který si vzal do učení Ježíše, svého syna, aby pokračoval v rodinné tesařské tradici.

Mravně obrozená společnost, jak o ní snili distribucionisté, byl všemi odstíny zelené hýřící  kaleidoskop malých rodinných farem, chatek obrostlých popínavými růžemi, obývaných umělci a básníky, obchůdků se smíšeným zbožím, řemeslnických dílen a hostinců. Každý by byl vlastníkem svého domu, aniž by byl na dlouhá léta paralyzován hypotékou. V takovém světě by se skvěle vyjímala starobylá města pořádající tradiční výroční trhy ve stínu pyšných věží gotických katedrál, ale současný Londýn, Birmingham nebo Sheffield by do tohoto pitoreskního skanzenu zidealizovaných staroanglických ctností zapadly jen stěží.

V roce 1929 zveřejnil Chesterton manifest distribucionistů: „Všichni, kteří věří, že vlastnictví prostředků obživy je člověku přirozené a že je předpokladem svobody, a všichni, jimž se protiví koncentrace moci obhajovaná socialisty a praktikovaná monopolisty, nechť neváhají a připojí se k naší Lize...

Liga nabízí jedinou praktickou alternativu vůči dvojímu prokletí kapitalismu a socialismu. Je v opozici vůči oběma; jak jeden, tak druhý systém vede ke koncentraci vlastnictví a moci v několika málu rukou a k zotročení většiny.

Liga vystupuje na obranu jednotlivce a jeho rodiny před jakýmikoliv intervencemi ze strany jednotlivců, monopolů i státu.

Osobní svobody budou obnoveny zejména kvůli lepší distribuci soukromého vlastnictví (tj. kvůli vlastnictví půdy, domů, dílen, zahrad, výrobních prostředků atd.).

Lepší distribuce soukromého vlastnictví bude dosaženo ochranou a podporou vlastnictví samostatných zemědělských podniků, dílen a továren.

Liga tudíž hájí malé obchůdky a drobné obchodníky proti obchodním řetězcům a trustům, samostatné řemeslníky a kooperace v průmyslových závodech (každý dělník by měl mít podíl ve firmě, v níž je zaměstnán, a měl by se účastnit na jejím řízení), drobného pěstitele a samostatně hospodařícího farmáře proti monopolům špatně obhospodařujícím velké rozlohy půdy a maximalizaci spíše než minimalizaci iniciativy ze strany občana."

Stěží bychom narazili na lepší shrnutí Rudého konzervativce, protože citovaná pasáž je podle všeho zdrojem, z něhož Blond vesměs čerpal při sepisování svého manifestu za obnovení tradičních britských občanských ctností. Chestertonovy teze by se v hostinci The Bull, kde se pravidelně scházeli hrdinové seriálu Archerovi a jejich fiktivní spoluobčané nepochybně setkaly s nadšeným přijetím: městečko Ambridge svého času hrálo roli duchovního středobodu každodenního života drobného, soběstačného podnikatele, řemeslníka a farmáře, „žijícího z plodů své vlastní práce" uprostřed zelené a laskavé přírody; co mohou ale říct lidem z jednotvárných panelákových ghett nebo z neosobních, multietnických aglomerací někde ve střední nebo severní Anglii je pro mne záhadou. Podobně jako jeho duchovní vzory se také Blond obrací primárně k anglickému venkovu, jehož malebnou siluetu neodmyslitelně dokreslují věžičky venkovských kostelíků.

 

Od konzervativní nostalgie k otevřené oslavě fašismu

V poslední kapitole Blond skládá hold Cameronově „vizi", když obdivně cituje myšlenku, kterou si Cameron vypůjčil od něj a kterou si samotný Blond vypůjčil od Chestertona a Belloca. „Jak říká David Cameron, ‚Největším paradoxem velké vlády je to, že když jednotlivce připravuje o moc a zodpovědnost, dosahuje tím jen toho, že je individualizuje.'" To je Phillip Blond v celé své obskurantistické kráse. Odkazuje zájmeno je pouze k jedné osobě, nebo jich má autor na mysli víc? Znamená zde slovo „individualizovat" něco jako činit „individualističtějším", a tudíž „sobeckým"? Těžko říct. Blond tvrdí, že Cameron nabízí vizi „asociativní společnosti založené na lidských vztazích", a svému žákovi skládá tento hold: „Cameron se pokouší zformulovat politiku smyslu, jejímž cílem je dosažení něčeho žádanějšího a potřebnějšího, než je ideologie sociálního státu nebo princip spekulativního obohacení: je to kolektivní projekt, který stát zničil - nic menšího než obnova společnosti, kterou jsme ztratili, a vybudování společnosti, kterou chceme." Cameronově intelektu ani soudnosti nedělá příliš velkou reklamu, že se stal ochotnou hlásnou troubou pro Blondovy přežvýkané chiméry. „Modernizátor" Konzervativní strany našel svou „životní filosofii" v něčem, co bylo původně jen Chestertonovou a Bellocovou nostalgií po venkovském a maloměstském životě, který existoval nanejvýš tak v jejich v bukolických snech o „staré dobré Anglii".

V jednom svém projevu Cameron prohlásil: „Někteří lidé se domnívají, že v dnešní politice už není místo pro velké ideály. Já s tím nesouhlasím. Budeme mít přesně takové ideály, na jaké se sami zmůžeme. Tím, co vyřeší naše problémy a zvýší náš blahobyt, nebude velký stát. Bude to velká společnost. A my víme, že musíme stát použít k tomu, abychom zreformovali naši společnost."

Kdyby se Cameron zajímal o genealogii svého velkého ideálu, možná by s překvapením zjistil, že jeho původcem byli dva velcí obdivovatelé Mussoliniho Itálie. Belloc, který pohrdal parlamentní demokracií ve všech jejích podobách, pokud „v nich prim nehrála aristokracie", v cestopisné knize Okružní plavba „Nony" napsal: „Jaký to působivý kritický instinkt prokázala Itálie! Jakou inteligenci, když zavrhla sofistiku, a jakou mužnost v prosazování svých cílů! Ať jí to vydrží co možná nejdéle!" Cameron očividně nehodlá nastolit fašismus, nicméně jeho příklon k Blondově extravagantní politické filosofii oprávněně vzbuzuje otázky, co má vlastně za lubem.

Cameron nade vše toužil vyhrát volby a velká idea, jakkoliv pochybného původu, jakkoliv neprověřená a špatně promyšlená, se mu hodila, aby zapůsobil na voliče, zejména když propůjčuje zdání „étosu" a vznešených pohnutek staré konzervativní aspiraci vrazit klín mezi slova „sociální" a „stát". Když si od Blondovy knihy odmyslíme obskurantistickou rétoriku a nabubřelé moralizování, dostává se na jejích stránkách stávajícímu politickému establishmentu morální posvěcení, aby se vyvlékl z nákladného přerozdělování sociálních služeb a přenesl je na „třetí sektor" rozličných charitativních, dobrovolnických a neziskových organizací. Británie se tak nestane ctnostnější, civilizovanější, zdvořilejší ani mravnější společností. A už vůbec nás to nevrátí do onoho blaženého stavu dokonalé nevinnosti a vzájemného porozumění, jemuž jsme se podle všeho těšili ve středověku. To jistě nepotěší Phillipa Blonda, který v článku pro časopis Prospect uveřejněném pár týdnů před volbami odrazoval konzervativce, aby v důsledku klesajících preferencí nepodlehli svým „tradičním thatcherovským atavismům" a nerezignovali na svou snahu „rekapitalizovat" chudé a vybudovat „lidový kapitalismus pro každého". A velké nadšení by to nejspíš nevzbudilo ani v Ambridge. Na vrásčité tváři lorda Tebbita, nejhlasitějšího vnitrostranického kritika Cameronovy vize „velké společnosti", by to ale asi vyloudilo široký úsměv.

 

Převzato z London Review of Books. Uveřejněno s výslovným svolením autora. Přeložil Radovan Baroš. Publikováno v Literárních novinách

Facebook komentáře