Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

A na východě čekal zisk...

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • berlinska-zed
„Učiňte si rok 1989 rokem, kdy navštívíte NDR," vybízela brožurka cestovní kanceláře Berlina Travel. Tak jsme se s Robem, přítelem z university, rozhodli to udělat. Ani jeden z nás nebyl držitelem členské karty Ligy mladých komunistů, ale nebyli jsme ani protikomunističtí bojovníci studené války. Byli jsme jen dva mladí lidé dychtiví poznat, jak se doopravdy žije za takzvanou železnou oponou.

Moje vzpomínky na výlet do NDR jsou i po dvaceti létech stále živé. Jeli jsme do východního Německa vlakem přes Frankfurt. Rozdíl mezi Frankfurtem a Erfurtem, prvním městem, do kterého jsme vjeli po přechodu hranic, nemohly být překvapivější. Bylo tam málo neonů a potěšitelný nedostatek reklam. Všechno se zdálo méně hektické - chod života byl podstatně pomalejší.

NDR se chystala oslavit své 40. narozeniny. Země se po svém založení na troskách II. světové války vydala na dlouhou cestu, jak vylíčil nedávno v Morning Staru John Green.

Byli jsme připraveni na velmi chudou zemi, ale byli jsme překvapeni, když jsme viděli, jak je většina lidí lépe oblečená než u nás doma v Británii, a že obchody, daleky toho, že by byly prázdné, byly dobře zásobené. Bylo hezké vidět hlavní ulice, jež nejsou zaplněny obchodními řetězci - a bez McDonald´s v dohledu. Místo západních řetězců fast foodu, rychlého občerstvení, podávajících podřadné nezdravé jídlo, NDR, spolu s dalšími socialistickými zeměmi, byla plná samoobslužných restaurací ve veřejném vlastnictví, kde se normální lidé mohli vydatně najíst za přijatelné ceny a společenské atmosféře. Vzpomínám, jak jsme zašli do restaurace v Magdeburgu a popovídali si s mladým párem, sedícím s námi u stolu. Bylo to tak dobré povídání, že jsme si po společně strávené půlhodině vyměnili adresy.

Na rozdíl od na Západě obvyklého popisu NDR coby šedého, nepřívětivého místa jsem shledal, že NDR je jedním z nejpřátelštějších míst, jaké jsem kdy navštívil. Nejlepší ze všeho byli lidé - laskaví, přátelští, neobyčejně nápomocní. Zajímaví, sečtělí a vzdělaní lidé, kteří se na vás vždy dívali zpříma a nechtěli vás podvést.

Totéž jsem zaznamenal při mé druhé návštěvě v komunistické zemi, Jugoslávii, také v roce 1989. Přebýval jsem v malém hostinci kousek od jezera Bohini. Majitel byl oddaný komunista a rozhodný zastánce partyzánů. Každý večer pozval hosty, aby si přisedli, oni jedli a pili s ním a on vyprávěl historky o tom, jak partyzáni za II. světové války poráželi nacisty.

Říkal všem hostům, aby se cítili jako doma. Také pral špinavé prádlo svých hostů, a to bez zvláštního příplatku. Nejen že obhajoval socializmus, žil socialistickým životem - pomáhal druhým bez finanční odměny. Byl jedním z nejlaskavějších mužů, jaké jsem v životě potkal, a zapamatoval jsem si tamní tehdejší myšlení, že systém, jenž může produkovat tak srdečné a velkorysé lidi, musí zaručeně mít něco do sebe.

Zanedlouho po mé návštěvě NDR padla Berlínská zeď. Lidé, se kterými jsem předtím v NDR hovořil, říkali, že největší výtkou vládě je omezení cest do zahraničí. Ale, jak ukázala nedávná dokumentární série BBC Ztracený svět komunismu (The Lost World of Communism), netoužili, dokonce ani ti, kteří se na podzim roku 1989 účastnili pouličních demonstrací, po rozsáhlém odstranění socialistického systému. To, co chtěli, byla méně autoritářská forma socializmu - nikdo nevyzýval k masové privatizaci a zavedení thatcherismu.

V polovině 90. let jsem se vrátil do východní Evropy, žít a pracovat v Maďarsku. Po čtyřech rocích nelítostné ekonomické reformy Maďaři ve volbách dosadili k moci Maďarskou socialistickou stranu. Ale naděje voličů na vládu, která by ponechala nejlepší stránky komunistického systému, měly být rozbity. Kapitál neměl v úmyslu dovolit, aby sebemenší stopy po socializmu ve východní Evropě přežily.

Pod tlakem západních finančních institucí předseda Vlády Gula Horn, který předtím napadl myšlenku na privatizaci energetiky, změnil linii. Jmenoval fanaticky neoliberálního profesora ekonomie, aby představil úsporný balíček. Zatímco se komentátoři ve thatcherovských médiích v Británii rozplývali nad přechodem východoevropských zemí na „svobodnou tržní ekonomiku", já jsem byl z první ruky svědkem bolesti, jakou taková politika způsobila obyčejným lidem.

Důchodci, kterým se za starého režimu žilo poměrně dobře, najednou museli chodit z obchodu do obchodu ve snaze ušetřit pár důležitých forintů, neboť ceny základních potravin letěly raketově vzhůru. Lidé, kteří za vlády komunistů nikdy nezažili nezaměstnanost, neboť neexistovala, byli donuceni přehrabovat skládky odpadu, protože jejich továrny byly uzavřeny. V budapešťských ulicích se opět objevili žebráci, kteří v oné době téměř neexistovali.

Ale ať byly podmínky v Budapešti roku 1995 jakkoli kruté, dnes jsou ještě horší. S ekonomikou propadnuvší se za druhé letošní čtvrtletí o 7,5 % a nezaměstnaností dosahující 10 % je sotva překvapením, že, podle posledního průzkumu veřejného mínění, pouhý každý pátý Maďar věří, že se od roku 1989 jejich země změnila k lepšímu.

V celé oblasti je příběh ekonomických obtíží podobný, přesto neoliberální komentátoři na Západě se o nárůstu chudoby ve východní Evropě od roku 1989 zmiňují jen zřídka, když spisují stati oslavující výročí pádu Berlínské zdi a „osvobození" lidí od komunizmu.

Po dvaceti létech od historických událostí roku 1989 je jasné, že to, k čemu došlo, nebylo ani tolik osvobozením jako kolonizací. Neboť zatímco obyčejní lidé se dívají, jak jejich životní úroveň upadá, a ztrácejí mnohé věci, jež druhdy pokládali za dané, jako jistotu zaměstnání, přijatelné ceny plynu a elektřiny, levnou veřejnou dopravu a kvalitní vzdělávání a zdravotní péči, giganti západního kapitálu získali finanční zlatý důl.

Jen v Maďarsku byl v období let 1990-2007 vyprodán majetek ve veřejném vlastnictví za víc než 97 mld. liber sterlinků (cca 108 mld. EUR, nebo, chcete-li, 2 779,5 mld. korun; pozn.překl.), většinou západním nadnárodním společnostem. V roce 1989 v Budapešti neexistovala kancelář finanční firmy Goldman Sachs. Teď tam je. V roce 1989 v Maďarsku nebylo žádné Tesco. Teď je jich tam víc než 100. A když jsem navštívil NDR, neprodávali tam Coca-Colu. Teď Coca-Cola ovládá trh s nealkoholickými nápoji v celé oblasti.

Takže pokud jste na MTV sledovali večer 4. listopadu koncert popové hvězdy, multimilionáře Bona, v Berlíně, na památku pádu Berlínské zdi, mějte na paměti, že to je kapitál, a ne obyčejní lidé z východní Evropy, kdo shrábnul největší prebendy z politických změn před dvaceti roky. Nikdy ve světových dějinách se pád jediné zdi neukázal natolik ziskovým.

Autor Neil Clark je spoluzakladatelem Kampaně za veřejné vlastnictví (Campaign For Public Ownership). Překlad Vladimír Sedláček. Převzato z Res Publica

 

Facebook komentáře