STRATFOR: Kyrgyzská krize a ruské dilema

Podrobnosti

ze světa / Rusko|

7. červenec 2010|

Stratfor|

7279 x

Rusko znovu získává vliv v těch částech, které dříve neodmyslitelně patřily do sféry Sovětského svazu. Tento proces započal v roce 2005, od té doby se Rusko prosadilo jako klíčový hráč v Arménii, Bělorusku, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a na Ukrajině. S trpkým souhlasem toto nové rozložení sil akceptují vystrašená Gruzie a Turkmenistán.

Je nesporné, že Rusko je velmoc, na druhou stranu některé trendy jsou v geopolitice neměnné a Rusko nepředstavuje výjimku.

Strategicky důležitá zeměpisná a demografická fakta o Rusku

Ruská geografie je extrémně otevřená, s několika málo přirozenými bariérami, za které se dá „schovat". Nejsou zde žádné oceány, pohoří, nebo pouště, které by zemi chránily před vnějším vlivem (armádami). Ruské lesy, které by mohly představovat přirozenou hráz pro nepřítele, jsou na nevhodné straně země. Ruská tajga je na severu země a jako taková může pouze poskytnout prostor pro obyvatele, kteří utekli z ekonomicky důležitějších částí země v důsledku invaze cizích vojsk (například během mongolské okupace).

Navzdory zeměpisným nedostatkům ustavilo Rusko historicky svou hegemonii na základě následující strategie:

1) Nárokovat si tak velkou část země, jak je možné.

2) „Zaplavit" dané území etnickými Rusy, kteří jsou loajální vůči Moskvě.

3) Vybudovat silné zpravodajské služby, které nejenže monitorují nálady v dané lokalitě, ale v případě potřeby jsou schopny potlačit původní obyvatelstvo.

Tato strategie se v ruských dějinách opakuje vždy až do doby, kdy Rusko dosáhne svých limitů v podobě oceánu, pohoří, pouště nebo nepřítele, jehož odpor je příliš houževnatý. V mnoha ohledech je strategie Kremlu v roce 2010 velmi podobná té, které se držely takové postavy historie jako Kateřina Veliká, Ivan Hrozný, nebo Josif Stalin.

Na druhou stranu je 17. století minulostí a výše uvedená strategie neodpovídá ruským možnostem současnosti. Například druhý bod není nadále aplikovatelný vzhledem k negativnímu demografickému profilu současného Ruska. Po celé minulé století byla ruská porodnost v úpadku, v éře následující rozpad sovětského svazu došlo de facto ke kolapsu demografické křivky. Situace se v důsledku toho posunula z akademické debaty o budoucnosti Ruska k politické debatě o ruské současnosti.

Propad porodnosti v 90. letech minulého století a v nultých letech století současného stojí za nejhorší populační statistikou v dějinách. Během několika málo let navíc post-sovětská generace dosáhne věku, kdyby sama měla mít děti. Demografický trend je ale nezvratitelný: úzká demografická struktura produkuje ještě menší. Ruské demografické problémy by se mohly brzy zvrhnout z drtících na nenapravitelné.

I kdyby se tato demografická skupina reprodukovala tempem sub-saharské Afriky a údaje o HIV a tuberkulóze v populaci byly vadné, i kdyby byl stát schopen zajistit této skupině veřejné služby odpovídající největší slávě Sovětského svazu, neodrazí se statistiky od svého dna až do roku 2050. Pro úspěšné zvrácení demografického trendu je nutné, aby děti současné generace měly své děti. Do té doby se bude muset Rusko naučit „vyjít" s méně lidmi. A výše načrtnuté přitom počítá pro příští generaci s tím nejlepším scénářem.

Rusko jednoduše nemá obyvatelstvo nutné pro udržení země v současných hranicích. S postupujícím časem bude ruská schopnost tomuto negativnímu trendu dramaticky upadat. Moskva tomu všemu však rozumí více než dobře. Pochopení tohoto problému nabízí klíč k pochopení současné ruské zahraniční politiky: je to paradoxní, ale ruská demografie nebude už nikdy tak „pozitivní", jako je tomu teď, a zároveň není pravděpodobné, že by Američané byli v regionu do budoucna více „roztříštěni", než je tomu dnes. V tomto ohledu reaguje Rusko rychle a inteligentně.

Rusko se snaží dosáhnout přirozených (přírodních) bariér, která by byly schopny ochránit zemi před vnějšími silami (mocnostmi). Rusové totiž věří, že budou schopni skrze tyto bariéry uchovat svou moc do budoucna. Moskva v minulosti raději upřednostňovala ztrátu území, které ale přineslo důležitý čas v kritických chvílích. Pokud se Rusům dnes podaří dosáhnout geografických „kotev" v okolí, věří, že naopak získají více času i prostoru do budoucna.

Bohužel pro Moskvu, v sousedství Ruské federace se nenachází mnoho takto důležitých strategických bodů. Jedním z těch málo je Baltské moře, což také náležitě děsí pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Dalším místem jsou Karpaty. Jejich uchvácení by ale de facto znamenalo pohlcení Ukrajiny a Moldávie, což přidělává starosti hlavně Rumunsku. A pak je tu také pohoří Tien Šan ve Střední Asii, což nás také přivádí k současné krizi a zároveň smyslu tohoto článku.

Kyrgyzstán leží v hornatém regionu, který navzdory své vzdálenosti od ruského „heartlandu (přes 3000 km), zůstává výhodným pro ruské "ukotvení" moci v regionu. Z našeho pohledu je zajímavá samotná historie kyrgyzských hranic. Jde o umělý konstrukt narýsovaný Stalinem. Ten překreslil vnitřní hranice sovětského impéria s cílem vytvořit nepřátelské podmínky mezi různými etniky pro případ, že by usilovaly o nezávislost.

Z tohoto pohledu načrtl Stalin hranice dobře: ve Střední Asii leží jediné významnější populační centrum, Fergánské údolí. Kyrgyzstán zde získal podhůří a pohoří, které zajišťují vodu pro obyvatelstvo, zatímco Uzbekistán úrodné nížiny. Tádžikistán zůstal stranou a byl mu z geografického hlediska umožněn pouze slušný přístup do oblasti. Ve výsledku se všechny tyto státy dohadují ohledně kontroly a vymezení hranic této jediné úrodné oblasti v regionu.

Je pravděpodobné, že Kyrgyzstán nemá vůli ke spolupráci s ostatními zeměmi regionu. Prakticky většina jeho povrchu je hornatá, místa vhodná k výstavbě měst jsou nevhodně roztroušena po mapě. V důsledku toho nelze v případě Kyrgyzstánu hovořit o centru země. Následkem toho trpí Kyrgyzstán ostrými vnitřními rozpory. Jednotlivé klany ovládají menší úrodná území oddělená od ostatních členitými horami. V prakticky všech případech udržují tyto klany vřelejší vztahy s cizinci než mezi sebou.

Před pěti lety spojily pro-západně orientované nevládní organizace (a nechybně několik zpravodajských služeb) síly, aby v Kyrgyzstánu zinscenovaly to, pro co se později ustálil pojem „barevná revoluce": skrz masivní podporu opozice docílily svržení pro-ruských elit. To se Moskvě samozřejmě nemohlo líbit, což několikrát také otevřeně deklarovala. V dubnu letošního roku však mohla Moskva slavit, k moci se v Kyrgyzstánu dostaly zpět kruhy s vazbou na Kreml. Od té doby cloumají jižními regiony (Jalal-Abad, Batken, Oš) nepokoje, neboť tyto patřily k oporám předchozí vlády. V posledních dnech a týdnech uteklo skoro 100 000 Kyrgyzů do sousedního Uzbekistánu.

Prozatímní vláda premiéra Roza Otunbajeva zůstává vyšachována ze hry. Není to tak, že by vláda byla v nebezpečí pádu: ty samé hory, které prakticky znemožňují Bištěku kontrolovat Oš, zaručují, že Oš není schopen převzít kontrolu nad Bistěkem. Spíše se zdá, že se země rozdělila na dva tábory (přinejmenším).  Nepřekvapí, že Otunbajev, jehož vláda se sjednotila díky ruské intervenci, žádá Rusy o vojenskou pomoc ve snaze udržet zemi pohromadě.

Navzdory nepopiratelnému úpadku ruských zpravodajských služeb v post-sovětském období zůstávají tyto prakticky bez konkurence. Ve skutečnosti disponují (vzhledem k faktu, že jsou pod přímou patronací ruského premiéra) ještě silnějším vlivem a zdroji, než kdykoli jindy. Prokázaly, že jsou schopny vymazat americký vliv z Ukrajiny, manipulovat s událostmi na Kavkaze, způsobovat nepokoje na Balkáně s cílem destabilizovat členy NATO, stejně jako převrátit „barevné revoluce", např. právě v Kyrgyzstánu.

Problém je jinde, Rusko nemá své tradiční „krytí", nastíněné v úvodu. Kdyby bylo 19. století, sledovali bychom zástupy ruských osadníků na cestě do Ferganského údolí (ačkoli by nejspíše dorazily až po ruské armádě) s cílem vybudovat lokální ekonomiku závislou na importované práci. Tato ekonomika by byla samozřejmě pevně spjata s Moskvou a novou lokální vládou, která by tyto nové vztahy potvrdila. Na místo této strategie má malý počet ruských mladých rodin problémy s udržením demografické křivky ve své vlastní zemi. Poprvé v ruské historii tak země nedisponuje nadbytkem občanů, které bylo dříve možné přemisťovat z centra na periferii. Kvůli tomu se ruský pohled na Ferganské údolí, nemluvě o samotném Kyrgyzstánu, dramaticky mění. Oblast je vzdálená, s vysokou hustotou zalidnění. Navíc pro její dosažení je třeba proniknout skrze tři země. Jeden z těchto států, Uzbekistán, k tomu má hodně co říci.

Uzbecký obr

Po Rusech a Ukrajincích představují Uzbeci největší etnikum v bývalém Sovětském svazu.  Uzbekistánu vládne tvrdou rukou president Karimov se svou rodinou. Tento mocenský klan je nenáviděn jak uvnitř, tak zahraničím. Střední Asie se „pyšní" jedním z nejrepresivnějších režimů v novodobých dějinách.

Uzbekistán je velmi silným hráčem v regionu. Ve Střední Asii je více Uzbeků, než Kyrgyzů, Turkmenů, Tádžiků a Rusů dohromady. Uzbecké tajné služby jsou postaveny na stejném principu jako jejich ruský protějšek, s důrazem na promoření společnosti tajnými agent a tedy důsledným vykořeněním disidentských směrů. Jde také o jedinou z pěti zemí v regionu disponující akceschopnou armádou, připravenou zapojit se do vojenského konfliktu. Uzbekistán má většinu měst v logickém uspořádání, propojené s původní infrastrukturou. (I když je toto rozděleno mezi regiony Taškent a Fergana podle stalinistické kartografické tvořivosti.) Je to jeden z pěti států, který má obojí a to politickou stabilitu (i když křehkou) a zároveň schopnost realizovat své úmysly silou. Je to také jediný stát v centrální Asii, který je naprosto soběstačný v zásobování jídlem a energií. Nakonec je třeba připomenout, že 2.5 milionu etnických Uzbeků žije v ostatních čtyřech post-sovětských republikách v centrální Asii. Tento fakt poskytuje Uzbekistánu dostatek nástrojů k prosazování svých zájmů v regionu.

V souvislosti s kontroverzním vymezením hranic Uzbekistán intervenoval v soudním Tádžikistánu během občanské války v 90. letech. Taškent se nebojí otevřeně formulovat svůj postoj k sousedům: většina Tádžikistánu, ale i Kyrgyzstánu (především jižní část země, momentálně nejvíce zasažená násilím) patří dle jeho interpretace pod jeho správu.  Uzbekistán v ruských snahách o vytlačení amerického vlivu z regionu kroky namířené bezprostředně proti jeho suverenitě. Ruské angažmá ve „zvrácení" „barevné revoluce" v Kyrgyzstánu je pro Uzbeky dobrým důvodem.

Od března do dubna Uzbekistán postupně mobilizovat své armádní zálohy a zároveň zesílil svou vojenskou přítomnost v oblasti hranic Ferganského údolí. To mělo za následek zesílení atmosféry strachu v Biškeku. Vzhledem k nastíněné situaci v regionu je jasné, že Rusové jsou si vědomi, že vyslání mírových sborů do oblasti by vyprovokovalo přímou vojenskou konfrontaci s nervózním a rozhněvaným Uzbekistánem.

Dle našeho názoru by Rusko tuto konfrontaci vyhrálo, nicméně cena by byla vysoká a vítězství by se nerodilo snadno. Ferganské údolí je daleko a co je podstatné, většina ruské armády má statický charakter (oproti expedičněji zaměřeným sborům amerického vojska). Uzbecké zásobovací linie by se počítaly na stovky metrů, ty ruské na tisíce kilometrů... Uzbekistán je navíc schopen přerušit prakticky veškerý proud zemního plynu ze Střední Asie do Ruska a to bez jediného útoku.

V současnosti je konflikt nevyhnutelný a Rusko to cítí. Přesto Moskva s reakcí váhá, do oblasti nevyslala svá předsunutá vojska, která by Kyrgyzstán stabilizovala. Z výše uvedených demografických důvodů není možná ani v minulosti fungující „populační" politika, která by v dlouhodobé perspektivě pomohla transformovat zemi směrem k ruským představám. Vztah Ruska a Kyrgyzstánu tak není založen na vojenském ani ekonomickém základě. V jádru jde o vztah důvěry a strachu. Důvěry v to, že by Rusko v případě nouze Kyrgyzstán vojensky podrželo a naopak strachu z toho, co by se dělo, kdyby se Kyrgyzstán pokusil z ruské sféry vlivu vymanit.

Celá situace připomíná éru studené války, respektive americkou doktrínu zadržování komunismu. USA byly v té době ochotny podpořit kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv, pokud tato strana byla schopna a ochotna čelit ruskému vlivu. Toto umožňovalo Sovětskému svazu vybrat místo a čas konfliktů, vzpomeňme Vietnam. Pokud USA odmítly jít do přímého střetu, byli jejich spojenci většinou těžce zkoušeni. Rusko nyní čelí podobné výzvě. Stejně jako Spojené státy neměly ekonomický zájem na svém angažmá ve Vietnamu, nemají Rusové v podstatě žádné zájmy Kyrgyzstánu, pomineme-li právě ony strategické dopady tohoto případného angažmá v rámci celého regionu.

Dokonce ani vojenské vítězství nad Uzbekistánem by problém nevyřešilo. Rozdrcení jediné stabilní „vlády" v regionu by mohlo vytvořit bezpečnostní vakuum. Navíc, vítězství Američanů nad Husajnem a válka v Afghánistánu ukazují na jediné: „vítězství" je ta snadná část příběhu. Správa okupovaných území představuje ohromnou zátěž. Úspěšná „transformace" je možná spíše v řádu generací.

Rusko zkouší konflikt utlumit nabídkou vyslání neruských mírových sborů z Organizace vzájemné bezpečnosti. Tento krok by sice mohl vyřešit současnou krizi, ale jen těžko bude fungovat do budoucnosti. Nevyřeší bezpečnostní výzvy přicházející jak z Uzbekistánu, tak odjinud. Navíc, na rozdíl od Ruska očekává Uzbekistán velmi silný demografický růst.

V ruském zájmu je další ovlivňování regionálních sousedů a jejich politického vývoje. A to v předstihu, neboť pro Rusko by mohlo být kritické, pokud by síly, které si přejí Rusko slabé, začaly prozkoumávat, čeho by dosáhly s Uzbekistánem společně.

Navzdory všem nedávným ruským geopolitickým ziskům jsou fundamentálním předpokladem dlouhodobé ruské strategie nástroje, které současné Rusko postrádá.

Převzato z Eastbound.cz

Komentáře