Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Prosazením daru církvím se vzdáváme části svých národních idejí

  • papezenec
Existuje ještě jedna rovina současného aktu věnování velkorysého daru v hodnotě asi 100miliard církvím, která je možná závažnější než ty ostatní, byť zatím v existující diskuzi okolo tohoto „odčinění křivd“ církvím nezazněla.

 

Nejen že tedy stát daruje velkorysé množství majetku, pozemků a přímých financí církvím a církve získají v našem státě úměrně tomu větší ekonomickou moc a tak přímý politický vliv, než měli dosud a to nekomentuji „demagogickou rétoriku“, která vysvětluje nezbytnost tohoto „vyrovnání s církvemi“, ale také se náš stát vzdává části svého území a může být reálně narušena územní celistvost státu. Navíc je půda poskytovaná Vatikánu, který například usiloval v 15. století o vyhubení „kacířských Čechů“. To je rovina důsledků tohoto evidentně silou prosazovaného „vyrovnání s církvemi“ v oblasti hmotné a materiální. Současně se však ale tímto aktem zříkáme jedné z idejí, která stojí v pozadí našeho národa a přímo jí tím i odmítáme. To nepochybně bude mít na naší budoucnost ještě větší dopad, než jen ekonomický.

Po upálení Mistra Jana Husa se takřka jednohlasně celý český národ, včetně nejvyšších šlechtických elit té doby postavil za Mistra Jana Husa a odsoudil jeho upálení a podal stížnost Kostnickému koncilu. Pod listem bylo podepsáno 452 českých pánů v čele s nejvyšším českým purkrabím Čeňkem z Vartenberka, moravské pány vedl zemský hejtman markrabství moravského Lacek z Kravař. Již tehdy vyhrožoval římský král Zikmund Čechům křížovou výpravou. V tomto okamžiku v předvečer husitské revoluce celý český národ a nejvyšší představitelé českého státu se jednohlasně postavili za Mistra Jana Husa a tedy i to, co hlásal, odmítli jeho nařčení s kacířství a odsoudili jeho upálení. Byl to protest celého národu a státu proti autoritě církve, ve středověku něco zcela neobvyklého.

Král Václav stranil zřejmě z národní sounáležitosti stoupencům Husovým, přestože musel čelit silné kritice a tlakům zejména německé opozice a svého bratra Zikmunda. Korunované hlavy Německa, Itálie, Francie a Anglie zaslali dokonce králi Václavovi list, kde jej vyzívají, aby učinil šíření Husových myšlenek a působení Husových stoupenců v Českém království přítrž. V podstatě šlo o výhružný list s jasným vměšováním do vnitřních záležitostí českého státu. Stejné země mimo jiné podepsali v roce 1938 zrádnou Mnichovský „diktát“ na základě kterého nám bylo ukradeno pohraničí a násilně vyhnáno na 250 000 Čechů ze svých domovů. Stejné čtyři země mají v dnešním Evropském parlamentu většinu, tedy přehlasují kohokoliv.

Jednou ze základních Husových tézí, v kterých navazoval na učení anglického reformátora Johna Wiclefa, byl požadavek na zbavení duchovenstva církve světské moci, což je možné pouze odebráním statků církvi šlechtou a panovníkem a návrat církevního duchovenstva k prvotnímu svému úkolu, kterým je apoštolský život a duchovní služba. Za tímto požadavkem tedy v té době stála většina představitelů tehdejšího českého státu, včetně vysoké šlechty. Byl zde jasný názor na úlohu církve ve společnosti s tím, že světská moc má patřit pouze šlechtě a panovníkovi, nikoliv církvi. Dnes naší vládnoucí představitelé státu, kteří „zastupují“ český národ prosazují přesný opak! A navíc navzdory veřejnému mínění, které říká, že minimálně 85% národa je proti tomuto daru církvím! Současně se neumožnuje vyhlášení všeobecného referenda, neboť republika ještě nemá zákon o referendu, přestože jej má uzákoněn v ústavě! Což samo o sobě je dost podivuhodná věc. Můžeme tedy hovořit o kontinuitě národních idejí?

Husův požadavek vznesený k reformaci církve mimo jeho další body učení je v souladu s evangelii a učením Ježíšovým. Ježíš nás nabádá, že se máme prvně zabývat hledáním království nebeského a pak nám bude vše přidáno. Nikoliv tedy se přednostně zabývat majetky, ale duchovní činností. O to více a v prvé řadě to musí platit pro církev, která se staví do role duchovní neomylné autority a pastýře všeho křesťanstva. Ve skutečnosti došlo k tomu, co předjímal Ježíš, že se najdou ti, co jej zapřou a zradí. Církve hraje roli Jidáše, který zradil Ježíše, tedy pravé učení křesťanství za peníze. Přitom Ježíš opět varuje, že nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu. Opět církev nejen, že se tímto nabádáním toho, od kterého odvozuje svůj původ neřídí, ale jedná přesně opačně. To sami představitelé církve neví, nebo nechtějí vědět, co je skutečně psáno v písmě svatém – bibli, na kterou se tak jinak jindy obracejí jako zdroj své věrouky? Zřejmě jak bývá zvykem, něco se nám hodí a něco ne. To je jasný důkaz pro všechny občany České republiky, včetně všech katolíků (což je podle statistik 10% obyvatelstva), že církev sama se již naprosto historicky morálně zdiskreditovala. Tímto aktem ve skutečnosti došlo ke skutečnému „vyrovnání“ českého národa s církví, zejména římskokatolickou. Jinak, ale než se zevně prosazuje. Jedná se o naprostý a zásadní rozchod s církví, kdy už církev nemá jedinou šanci získat veřejné mínění českého národa na svou stranu. Církev sama se zbavila opravdové možnosti odčinit své křivdy, které na našem národě způsobila tím, že naopak ona sama požaduje „odčinění křivd“.

Tedy v předvečer husitské revoluce představitelé českého státu svorně stáli za Husovým reformačním požadavkem odebrání světských statků a moci církvi a její návrat k původním křesťanským ideálům. Samozřejmě do jaké míry zde hrála vlastní sobecká touha po statcích církve českých feudálů, je již jinou otázkou. Je jisté, že to byla zejména česká husitská šlechta, která se na husitské reformaci obohatila. To v přímém kontrastu s vůdci husitské revoluce jako byl Jan Žižka nebo Prokop Veliký, kteří během husitských válek nezískali žádné majetky a umírali jako zcela nemajetní. Dali se výhradně do služeb zájmů českého národa a husitské revoluce.

Na požadavku zbavení církve majetku a světské moci se shodovaly všechny husitské politické proudy, které existovaly v české zemi, byť se lišili v odlišných pohledech na věc ze stanoviska svého stavu. Tento požadavek byl, přijímám jak husitskou vysokou šlechtou, tak chudinou a polními obcemi polem pracujících. První se spíše těšili na získání majetků církve a druzí si mohli oddechnout od dalšího zatížení poplatky církvi jako dalšímu feudálu. Tak došlo k jevu zcela nebývalému ve středověku, kdy se spojovali zájmy nejchudších vrstev s vysokou šlechtou, byť v každém případě z jiných důvodů. Mezi husitskými směry existovali mírné rozdíly ve výkladu věrouky a názorech. Lze rozlišovat na jedné straně umírněné husitské křídlo Pražanů a husitské šlechty a na druhé radikálnější táborskou a sirotčí obec opírající se o městské svazy a jejich třídu měšťanstva a řemeslníků. I v Praze byly rozdíly mezi Starým městem tvořeným zejména bohatým patriciátem a Novým městem zastupovaným zejména řemeslníky a měšťany. Pro udržení potřebné jednoty celé země a českého národa pro zevní obranu před intervenčními vpády křižáků do země, však zástupci všech husitských stran – obcí stanovili základní body, na kterých se shodly všechny husitské strany. Tento husitský program je znám jako čtyři artikuli pražské. Ty husité požadovali jednak uznat ze strany církve a jednak prosadit v samotné církvi. Jeden z těchto artikulů vycházejícím z Husova učení byl artikul třetí, znějící přibližně takto:

„Že mnozí kněží a mniši v rozporu s Kristovým přikázáním světácky panují nad velkým hmotným majetkem, na škodu svému kněžskému poslání a k velké škodě světským vládcům. Aby takovým kněžím bylo takové zaměstnání odňato a znemožněno a aby žili příkladně podle Písma a zase se navrátili ke zvykům Kristovým a apoštolským.“

Toto je jeden ze zásadních požadavků představitelů českého národa v době husitské revoluce, za kterým stáli jak představitelé a správci českého státu, tak i celý český národ s výjimkou několik šlechticů, kteří setrvávali na katolické straně, kam patřili například Rožmberkové a Schwarzenbergové.

Období husitství nelze z české dějinné zkušenosti jen tak vytrhnout, nebo dokonce odmítnout jako zlé a špatné, zkrátka je součástí idejí a historie našeho státu a našeho národa. Sice se uvádí, že v letech 1419 – 1436 bylo u nás „bezvládí“, ale ve skutečnosti u nás zcela reálně vládli a zem spravovali husitští hejtmané Jan Žižka (1419 - 1424) a později Prokop Veliký (1424 - 1434) v čele zemských sněmů. Prokop Veliký byl chápán jako legitimní vládce v českých zemích, který navíc jako zcela rovnocenný partner vyjednával za české země s korunovanými hlavami sousedních království, například s římským králem Zikmundem v Bratislavě, nebo polským králem Vladislavem v Krakově, či se zástupci královského rodu Litvy, Zikmundem Korybutovičem. Tento a jiné body husité hájili po celou dobu své vlády a považovali je za základní body svého politického programu.

Co dnes ve skutečnosti říkáme, pokud naplníme požadavky církve na onen velkorysí dar, které se nám vnucují zcela evidentně silou? Zcela jasně říkáme, že v podstatě nesouhlasíme s tím, co Mistr Jan Hus a husité dříve hlásali a za co byly pronásledováni a nuceni čelit celé křesťanské Evropě v čele s římskokatolickým papežem a německým císařem s mečem v ruce. Svým darem církvi, který se skrývá za demagogickou propagandou „odčinění křivd minulým režimem“, nebo „co bylo ukradeno, má být vráceno“, tak přiznáváme, že naši předci, představitelé našeho státu v 15. století se mýlili, nejednali v právu. Buď se můžeme hlásit k tomu, co hlásal Jan Hus a kvůli čemu byly husité donuceni se bránit mečem proti celé Evropě, a nebo souhlasíme s názory církve a jejího mocenského feudálního aparátu. Tedy jaké ve skutečnosti odčiňujeme křivdy? Zcela veřejně svým dnešním darem církvi zrazujeme husitské ideje našeho národa a jeho představitelů, tedy vlastní ideje stojící v pozadí historie naší státnosti, na které pak navázal například Masaryk a Beneš za první republiky ČSR. To, že za první republiky nedošlo k plnému odloučení církve od státu, zamezila jenom 2. světová válka, jinak to byl jeden ze zásadních cílů Masarykovi i Benešovi politiky. Předmnichovské události však zamezili dokončení tohoto rozchodu mezi státem a Vatikánem. Mimochodem za Masaryka, který nechal na výročí upálení Mistra Jana Husa vyvěsit na Pražském hradě bílý prapor s rudým kalichem, dokonce odcestoval z Československa papežský Vatikánský velvyslanec a diplomatické vztahy mezi ČSR a Vatikánem byly přerušeny. Svým dnešním chováním a postojem přiznáváme to, o co se snažila církve již tehdy, tedy že husité byly skutečně pomýlení kacíři, v neprávu a jejich požadavky byly neoprávněné, nespravedlivé a přiznáváme tehdejším našim nepřátelům, že byly v právu včetně jejich mocenského postupu proti českému království. Tím přiznáváme, že husité nebyly nic jiného než vrazi a zloději, jak do dnešních dnů hlásá katolická protinárodní propaganda, kteří neoprávněně šířili a naplňovali své kacířské ideje. V tomto bodě nemůže platit oboje. Buď byly v právu husité, tedy tehdejší představitelé českého státu a národa, a nebo nebyly v právu a právo a pravda bylo na straně tehdejší církve a papeže. Pak ale musíme současně říci, že všechny křížové výpravy proti Čechům organizované papežem a církví byly oprávněné, neboť chtěli „napravit a vrátit, co bylo ukradeno“, jak zní i dnes a že naopak vůbec idea odebrání světským statkům církvi a požadavek navrácení k původním apoštolským ideálům jak byla obsažena v základním politickém programu husitů a učení Jana Husa a jeho žáků, je zlá, špatná a musíme se za ni kát, odčinit naše hříchy a tak se s pokorou vrátit do lůna církve.

Pokud zevní protinárodní moc prosadí onen „zákon o církevních restitucích“, které nejsou ani restitucemi, ani odčiněním křivd, ani návrat toho co bylo ukradeno, jak se nám snaží propaganda vnucovat, tak zrazujeme sami sebe, zrazujeme naše předky, kteří se jako první křesťanský národ v Evropě postavili silou a moci vynucované „neomylné“ autoritě římské církve, absolutistické teokracii papeže ve Vatikánu. V tom je prvenství našeho národa. Místo abychom právě na tomto stavěli svou národní identitu a opírali se tak o tyto ve své podstatě humanitní a demokratické ideje, kterými přispíváme ke kulturnímu a myšlenkovému obohacení Evropy, tak naopak raději přijímáme názory nám nepřátelské, činíme pokání tam, kde není třeba a stáváme se tak opět obětí úskoků a politiky katolické církve a jejích prelátů, podobně jako dříve naši předci po Basilejském koncilu v roce 1433. Tak si skrytě a neviditelně, ale o to reálněji podkopáváme vlastní nezávislost, svrchovanost i národní myšlenku jako takovou. Ve skutečnosti se podařilo vnutit nám názory, které nejsou naše, které jsou přímo proti národním zájmům a podkopávají naší vlastní historii a jednají proti tomu, za co byl upálen Jan Hus, Jeroným Pražský a za co skoro po dvacet let se bránili husité.

Dřívější kultury a civilizace dobře věděli, že předkové jsou stále svým způsobem součásti daného národa, i když už dávno nežijí ve světě. My svým nezodpovědným počínáním se svých předků a své historie zříkáme a svými činy ji zatracujeme, nehlásíme se ke své historické zkušenosti a dokonce jednáme opačně v souladu s těmi, kteří byly v historii úhlavními nepřáteli českého národa a idejí, které z něj vzešli. Toto nepřátelství bylo doslova a do písmene na život a na smrt. Ve skutečnosti to byl právě náš národ, který se v 15. století dostal do čela Evropského i světového dění a byl předvojem demokratického myšlenkového vývoje směrem k základním právům a svobodám člověka, o které se opět dnes musí bojovat. Často zapomínáme, že rozumné výdobytky lidského společenství jako například svoboda slova, vyznání a demokratické ideje se musí opakovaně chránit a i bránit, jinak o ně lidí postupně přicházejí. Místo toho si necháváme podsouvat účelově zveličované a překrucované negativní stránky husitství, typu, že jen „ničili kulturní památky“, vraždili a loupili nevinné. Husitští hejtmani jako Jan Žižka jsou přirovnáváni k teroristům typu Usáma-bin-Ládina, kněz Prokop Veliký k mafiánovi, který vybíral výpalny od německých měst výměnou za to, že je nesrovnal se zemi, apod. Za důkaz husitského kacířství a protivenství Bohu jsou zneužíván dobové události jako postihnutí českých zemí slabou úrodou a hladomorem, apod. To vše je známo již z protihusitské propagandy z období husitů. Duchovní správce táborské obce, kněz Prokop Veliký byl nucen dokonce v Basileji před celým církevním koncilem vyvrátit pomluvy, že údajně sám osobně zavraždil mnoho lidí. Ačkoliv stál v čele všech vítězných bitev s křižáky a velel, tak osobně nikoho nezabil a údajně ani nenosil meč, výjimkou snad je bitva u Lipan, kde padl.

Nyní jde zákon o „církevních restitucích“ do senátu, odtud bude jistě vrácen zpět do sněmovny, ve které má koalice většinu. Schvalování se připravuje na první týden v září. Pokud bude tato skutková podstata zrady národních idejí, vlastizrady a zneužití pravomocí veřejných činitelů opravdu schválena, tak církve získají větší ekonomickou moc a vliv ve státě s návratem situace skoro do středověku, po kterém tak touží olomoucký arcibiskup Graubner, ale současně se již definitivně historicky znemožní. Církve nám jasně ukazují svou nenapravitelnost a neformovatelnost. Jsou přežitým dinosaurem, zcela nepotřebným v moderních sekulárních státech, kde je zajištěna svoboda vyznání a praktikování, která je nezávislá na etablovaných církvích, kterým jde jen a jen o majetky, moc a světský život.

Naší cenou je vzdání se části své národní identity a nejen, že jsme se ji vzdali, ale doslova jsme ji i zradili. Ano, husité byly několikrát zrazeni, dokonce nebyli ani nikdy poraženi, od jiného nepřítele, než vlastního. I to je typické. Nikdo nám nemůže diktovat co máme udělat z majetkem, který je ve vlastnictví státu, církve nejsou pro stát rovnocenným partnerem. Pouze jsme to dopustili a dokonce jsem umožnili, aby představitelé církve nám diktovali o jaký majetek se bude jednat a v jaké bude výši. Dokonce i hrozí žalobami na stát. Jejich spojenci u řad vládní koalice, kteří se už těší na společnou hostinu a drobky ze stolu navíc dodávají, že by to stát prohrál. Proč je zřejmé. U skutečného nezávislého soudu by pravda musela vyjít na venek a toho se bojí všichni zainteresovaní v tomto megatunelu našich novodobých dějin.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře