O zrádcích, zbabělcích a pitomcích v moderních dějinách Československa

Další kategorií „hrdinů“ bez bázně a hany představuje pohádková postava Barona Prášila. A v roce 2013, v roce 45. výročí srpnové intervence armád Varšavské pětky proti reformnímu procesu Pražského jara, se do této živoucí kategorie „hrdinů“ přihlásil i „hrdina“, který si zřejmě z vojenské pušky, či jiné armádní zbraně nikdy nevystřelil. Náš nynější „otec vlasti“, prezident Miloš Zeman. Stalo se tak při 45. výročí vojenské intervence proti Československu, v projevu při návštěvě výstavy Jazzové sekce. Neboť, jak uvedlo Právo ze 22. srpna 2013 v článku: „Zeman: Z hrdinů se stali zbabělci“ tvrdí, že zrady, se podle něj dopustili ti, kteří byli vzýváni jako národní idoly.

A dále říká: „Nemáme právo vyčítat, že se občané porobili, když dávno před nimi se okupantům podrobili ti, kteří byli bohužel nesprávně vzýváni jako národní idoly“. A jmenoval po té A. Dubčeka, 1. taj. ÚV KSČ, předsedu NS J.Smrkovského a prezidenta L. Svobodu. Nevím, kdo má na svědomí tak elementární výpadek ve znalostech prezidenta M. Zemana o pokrokových tradicích našich národních dějin. V základních znalostech z dějin moderního Československa. Je snad možné, že by v knihovně bývalého předsedy ČSSD a čs. vlády chyběly základní publikace čs. i zahraničních historiků o této, tak významné historické události našich národů??

Vždyť centrum reformního procesu Pražského Jara bylo v Čechách a v Ústavu soudobých dějin Akademie věd leží v archivu desetitisíce dokumentů, které soustředila „Komise vlády ČSSR pro analýzu události let 1967-70. Na jejich podkladě byla zpracována řada odborných publikací. A navíc, k dispozici je 20-ti svazková dokumentace na uvedené téma. Cožpak se informace o tom všem nedonesla k prezidentovi M. Zemanovi, který má nyní plnit jakousi roli „otce vlasti“ právě v České zemi??

Pokusím se proto, jako historik a člen bývalé Komise vlády …“ uvést několik základních faktů o tom, jak to doopravdy bylo s těmi „zbabělci a zrádci“ v srpnu 1968 i v následujících letech. Neboť bych nerad viděl „otce vlasti“ v roli „kadeta Bϋglera“, či „Barona Prášila“. Neboť toto bohorovné tvrzení prezidenta vyvolalo u mne, jako historika a bývalého člena „Komise vlády ČSSR pro analýzu událostí let 1967-1970“, neodbytné nutkání postavit si otázky a dát si na ně argumentovanou odpověď.

Mohli či měli jsme se v srpnu 1968 bránit proti vojenské intervenci armád Varšavské pětky se zbraní v ruce?

A byli A. Dubček a J. Smrkovský opravdu zbabělci a zrádci?

Nuže milí čtenáři, zde je moje stručná, ale argumentovaná odpověď či vysvětlení:

Fakta č. 1:

a) Československo mělo v roce 1968 cca 14 milionů obyvatel. Jeho aktivní armáda čítala něco přes 200 000 vojáků. Část čs. armády byla začleněna do systému armád Varšavské smlouvy, jehož velení bylo výhradně v rukou sovětských velitelů a poradců. Takže čs. armádu měli dokonale přečtenou a pod kontrolou.

b) Sovětský svaz tenkrát představoval 230 milionovou atomovou supervelmoc s několikamilionovou armádou. Navíc měl k dispozici armády čtyř satelitních zemí: NDR, PLR, MLR a BLR. Již z tohoto faktu mnohonásobné převahy ozbrojených sil vyplývá jednoznačný závěr. Dát za této situace čs. armádě a národům Československa povel k ozbrojenému odporu by znamenalo dát povel k celonárodní sebevraždě. Ale A. Dubček nebyl kadet Bϋgler, stejně tak J. Smrkovský i L. Svoboda. A proto jednali tak jako jednali, jako odpovědní“otcové vlasti“ při záchraně národů Československa. Neboť kromě uvedených důvodů měli k tomu i mnoho neméně závažnějších.

Fakta č. 2:

A. Dubček a jeho nejbližší spolupracovníci dobře věděli, že kromě sympatií nemohou očekávat efektivní pomoc v ozbrojeném odporu interventům ze žádné strany, přesněji ze žádného státu. Ani z východního ani ze západního. Ba dokonce i k úvahám o hospodářské spolupráci, v dané mezinárodní situaci, docházelo jen ojediněle, natož k její realizaci. Neboť pro obě atomové supervelmoci, SSSR i USA, se v té době prioritou č. 1 v mezinárodních vztazích stalo jednání o omezení a nešíření zbraní hromadného ničení (SALT):

* 12. července 1968 se Valné shromáždění OSN usneslo na schválení smlouvy o nešíření jaderných zbraní. A to navzdory námitkám Číny, ba i některých spojenců USA i SSSR. Tím byla splněna podmínka SSSR k uzavření smlouvy o nešíření jaderných zbraní (SALT) a MZV USA mohlo americkým diplomatům prozradit, že SSSR je ochotno zahájit jednání o omezení strategických zbraní (SALT).

* Tři dny před vojenskou intervencí Varšavské pětky se bavorský politik J. F. Straus při oficiální návštěvě USA zeptal ministra zahraničních věcí USA D. Ruska, co udělá USA v případě intervence. Rusk odpověděl: „Nic. Nemůžeme riskovat nukleární válku.“

* Když 20. srpna v pozdních večerních hodinách na zasedání ÚV KSČ jednajícího o přípravě 14. sjezdu, předseda vládu O. Černík obdržel od ministra národní obrany gen. M. Dzůra zprávu, že intervenční vojska zahájila obsazování Československa, byl to A. Dubček, kdo navrhl vypracovat protiintervenční prohlášení. A toto prohlášení schválené sedmi hlasy proti 4 konzervativcům sehrálo pak nesmírně důležitou roli při vzniku, v historii nebývalého, neozbrojeného odporu proti okupantům, který zabránil politickému vítězství okupantů a donutil sovětské vedení k jednání.

* Když 20. srpna 1968 sovětský velvyslanec v USA A. Dobronin sdělil prezidentu USA Johnsonovi zprávu o intervenci, ten ihned svolal Radu národní bezpečnosti. A výsledkem diskuze bylo přijetí stanoviska viceprezidenta Humphreye: „Je třeba prokázat opatrnost. Čechové zasáhli srdce komunistické revoluce. Vše co může udělat, je bručet a povídat. Jsme v delikátnější situaci, než v době maďarských událostí, protože došlo k dalšímu vývoji vztahů se SSSR“.

* Když A. Dubček, po svém zatčení a internaci byl na žádost prezidenta Svobody 23. srpna dovezen do Moskvy, Svoboda v tajném rozhovoru Brežněvovi slíbil, že Dubček provede sebekritiku a po té z funkce odstoupí. Avšak Dubček ve skutečnosti nešel do kolen a naopak, otevřeně diskutoval s Brežněvem a jeho společníky o neopodstatněnosti intervence, o škodách, které to přinese nejen Československu, ale i celému mezinárodnímu dělnickému hnutí. Přičemž jednoznačně obhajoval reformní proces Pražského jara. Tudíž, spíše než zbabělec a zrádce, představoval novodobého Jana Husa. Řekl zde mj. „že národ, dělnická třída, ani KSČ ozbrojený vpád nepochopí a postaví se proti němu – stejně jako já“. A o tři dny později, před podpisem Moskevského protokolu, ve svém „Jánošíkovském“ projevu, proneseném v ruském jazyce, mj. řekl: „Předsednictvo strany, ani celá strana nerozumí vstupu vojsk… Příchod vojska vyvolal nesouhlas lidu, stranických orgánů, dělnické třídy… a velmi zhoubně působil na život i na city našeho lidu. Říkáme otevřeně, že považujeme Váš krok za vážnou chybu, která přinese velikou škodu naší straně i mezinárodnímu komunistickému hnutí… Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí ve straně i v zemi. Je proto velmi potřebné, abyste vy sami si promysleli a zamysleli se nad tím, jaké pozitivní opatření můžete přijmout k řešení daných problémů. Ty nálady, o nichž jsem hovořil, existují objektivně. A to musíme brát v úvahu při hledání východiska …“. (Tak co, pane prezidente Zemane, je to řeč zbabělce, či dokonce řeč zrádce?)

* K dosud uvedenému je třeba dodat, že A. Dubček i J. Smrkovský a jejich spolupracovníci vyvíjeli velké úsilí o pokračování v realizaci reformního programu i v podmínkách okupace, i když v omezené míře a pozvolněji. A to i v podmínkách obrovského mocensko-politického tlaku okupantů a Moskvy a jejich vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. A řada dopisů A. Dubčeka velitelům okupační armády ba i Brežněvovi svědčí o tom, že se nebál odporovat a uvádět věci na pravou míru, odmítat nepravdivé tvrzení a žádat o nápravu. V jednom z dopisů Brežněvovi usvědčuje okupační představitele z vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Kupř. z vydávání a rozšiřování vlastního časopisu Zprávy, či rozhlasového vysílání do ČSR ze zemí Varšavské pětky, a další skutečnosti. V dalším dopise, adresovanému Brežněvovi, usvědčuje sovětské vedení ze lži, když tvrdili, že to byly zbraně čs. kontrarevolucionářů, které vystavovali v Moskvě. Sovětský velvyslanec Červoněnko byl nakonec nucen přiznat, že to byly zbraně lidových milicí, které zabavili, a proto je nutné je navrátit.

* Když dvojí vítězství čs. hokejistů nad sovětskou sbornou komandou na mistrovství světa ve Švédsku v březnu 1969 vyvolalo nadšení, protidubčekovská opozice ve spolupráci se sov. orgány to využila k zákeřné provokaci. Připravenou demolici kanceláří sovětského Aeroflotu a demonstrace proti sovětským jednotkám Brežněvovo vedení využilo k obrovskému tlaku proti Dubčekovu vedení, k obvinění Dubčeka z nezvládnutí situace. A výsledkem tohoto obrovského nátlaku ze strany Brežněvova vedení a zákulisních jednání maršála Grečka s vedením ČSA, s L. Svobodou a G. Husákem, a Brežněva na utajené schůzce v Užhorodu s Husákem, byla Dubčekova rezignace. A. Dubček po své rezignaci byl odstaven do funkce předsedy Federálního shromáždění, přičemž Federální shromáždění se opět stalo jen jakousi převodovou pákou Husákova normalizačního vedení.

* Mýlit se je lidské. Zřejmě neexistuje na světě člověk, který by se nikdy a v ničem nepomýlil. Za největší omyl svého života považoval Dubček svůj podpis, jako předseda FS, pod zákonným opatřením č. 99/1969 „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“. Toto zákonné opatření, které navrhl G. Husák 22. srpna 1969, předsednictvo ÚV KSČ okamžitě schválilo, neboť Husák si potřeboval umýt ruce, potřísněné krví demonstrantů. Černíkovo předsednictvo vlády návrh dopracovalo a ještě téhož dne 22. srpna předložilo narychlo povolanému předsednictvu FS ke schválení. Dubček byl urychleně dopraven letecky do Prahy. Pro toto opatření sice nehlasoval, ale z profesionální povinnosti podepsal. Ale podepsal jej také Černík i prezident Svoboda. A různí kritikové obviňovali z jeho přijetí jen A. Dubčeka. Ba hurá radikál Petr Pithart obviňoval A. Dubčeka i z toho, že to byl Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu 1969 poslal ozbrojené síly. Skutečnost je však taková, že pro potlačení očekávaných srpnových demonstrací k 1. výročí okupace byla již 16. června na pokyn 1. tajemníka ÚV KSČ Husáka ustavena řídící skupina: předseda vlády O. Černík, ministr národní obrany gen. M. Dzúr, ministr vnitra J. Pelnař, předseda Výboru pro tisk a informace J. Havelka. Sekretářem se stal gen. A. Gross. A předsednictvo ÚV KSČ již 24. července schválilo návrh jejich opatřením použití ozbrojených sil. A. Dubček i J. Smrkovský byli v té době již na dovolené a to i na naléhavé doporučení Husáka. Je tudíž zřejmé, že ani A. Dubček ani J. Smrkovský se na potlačení srpnových demonstrací nemohli podílet. Dubček trávil dovolenou na své chalupě v Senci a Smrkovský ve Vysokých Tatrách. Ostatně, za potlačení srpnových demonstrací k prvnímu výročí okupace děkoval L. Brežněv G. Husákovi a L. Svobodovi. A na zasedání ÚV KSČ v září 1969 Dubček již věděl, že bude z funkce předsedy FS odvolán a přesto zde vystoupil se zanícenou obhajobou reformního procesu, stejně jako řada jeho nejbližších spolupracovníků.

Fakta č. 2:

Po odvolání z funkce předsedy FS, po dlouhých úvahách Husákova vedení co s Dubčekem, byl v lednu 1970 vyslán jako velvyslanec do Turecka. Když ale Dubček zjistil, že i zde je pod kontrolou, a znepříjemňováním života jej chtějí donutit k emigraci, aby z něj mohli udělat zrádce, vrátil se tajně domů. Jeho návrat byl však prozrazen. A Husákův muž jej z Budapešti dopravil do Prahy, kde se dozvěděl, že je z KSČ vyloučen, což on později komentoval, že se tím dostal do dobré společnosti statisíců v prověrkách vyloučených reformistů. A Husákovo vedení mu, opět po dlouhých úvahách co s Dubčekem, po několika měsíčním čekání dovolilo 1. 12. 1970 nastoupit do práce v Západoslovenských státních lesích ve funkci vedoucího mechanizátora na Lesní zprávě Krasňany. A aby těch ponížení nebylo málo, Husákův režim vůči němu postupoval jako proti nejnebezpečnějšímu zločinci: byl vyloučen ze všech společenských organizací, ba dokonce i ze Svazu protifašistických bojovníků, i když bylo obecně známo, že za války byl ilegální pracovník a partyzán v SNP. A navíc z hodnosti podplukovníka byl degradován na vojína. A veškerá jeho odvolávání byla zamítnuta.

Avšak dokumenty, které mám k dispozici, mi jednoznačně dovolují prohlásit: Navzdory všem protivenstvím a šikanám, navzdory tomu, že Dubčekovi v pozici Husákova domácího vězně, jeho rodině i přátelům znepříjemňovala život celá brigáda hlídacích psů STB, A. Dubček se stal po srpnu 1969 až do sametové revoluce včetně nejaktivnějším kritikem Husákova i Jakešova normalizačního režimu. Jako mezinárodně uznávaná vedoucí osobnost čs. opozičního hnutí byl obhájcem reformního procesu i jeho účastníků a bojovníkem za oduznání opodstatněnosti srpnové intervence. A jestli někdo má mezeru ve znalostech posrpnové historie a historie sametové revoluce, nebo si myslí, že autor tohoto povídání plácá nesmysly či pitomosti, doporučuji mu, ať si zajde do Ústavu soudobých dějin AV ČR, kde nalezne tisíce stran dokumentů na tato témata. Nebo ať si přečte alespoň 1 – 2 odborné publikace na toto téma. A dozví se tam kupř., že A. Dubček v letech 1969 – 1989 napsal více jak 100 kritických dopisů, adresovaných Husákovi a představitelům jeho normalizačního režimu, i M. Gorbačovovi a dalším adresátům. Že jeho kritické dopisy Federálnímu shromáždění z roku 1974 a 1975 vyvolali u Husáka hysterickou reakci, že orgány bezpečnosti chtěli kolem Dubčeka vytvořit jakousi ilegální skupinu, aby jej mohli uvěznit. Že tyto dopisy vyvolaly v Evropě velký ohlas, zatímco v Československu probíhali desítky domovních prohlídek reformistů 68. roku, a že A. Dubček se stal nejznámější osobností protinormalizačního hnutí. Nebo dozvěděl by se, že Dubčekovo interwiev o Pražském jaru v deníku L. Unita z 10. ledna 1988 vyvolalo v celé Evropě obrovský ohlas a Dubček vstoupil do mezinárodní politiky jako uznávaná osobnost. Nikoliv náhodou proto na demonstracích sametové revoluce v roce 1989 se ozývalo skandování „Dubček, Dubček“ ba i skandování „Dubček na Hrad.“

A já se nyní ptám, to proto, že byl zbabělcem?? Není to snad pitomost?? Nejen neznalost zákona neomlouvá. A označí-li někdo ochranu životního prostředí za pitomost, není také možné označit za pitomost tak závažné, žalovatelně hanlivé tvrzení o charakteru člověka bez znalosti elementárních faktů a skutečností??

A navíc, je snad normální měnit svoje názory podle své nálady či potřeby a podle změny situace? A nejen to mne napadá.

Jako historika, zabývajícího se téměř celý život moderními dějinami Československa – nepočítám-li téměř 20 let, kdy jsem byl režimem G. Husáka vyřazen ze společnosti rovnoprávných lidí – mne nyní silně znepokojilo podezření, že našeho ‚‚otce vlasti‘‘ napadla zákeřná nemoc: totální skleróza. Neboť, jako jinak si vysvětlit skutečnost, že 27. Listopadu 2001, jako český premiér, ve slavnostní promluvě k nedožitým 80 narozeninám A. Dubčeka a k přejmenování prostoru před budovou slovenského parlamentu v Bratislavě, na ‚‚Náměstí A. Dubčeka‘‘ pěl velkou ódu na jeho charakterové a lidské vlastnosti. A v závěru ještě zdůrazňoval: ,,Jestliže se přednáší oslavný projev politikovi, který již nežije a nemůže nic ovlivňovat, pak jediným důvodem takového činu je obdiv k jeho mravným a lidským kvalitám“.

A naši čtenáři se mohou o tom přesvědčit z celého, zde citovaného oslavné promluvy premiéra České republiky, Miloše Zemana, z knihy: ‚‚Alexandr Dubček: Od totality k demokracii ‘‘(Vydavatel SAV, Bratislava, 2002, str. 529). Viz příloha.

Příloha

2001, 27. november, Bratislava

Príhovor premiéra Českej republiky Miloša Zemana pri príležitosti nedožitých 80. narodenín a pomenovania priestoru pred budovou slovenského parlamentu na Námestie Alexandra Dubčeka ,, Osobitne ma teší,‘‘ povedal M. Zeman, ,, že som dnes mohol prísť do Bratislavy ako ministerský predseda vlády Českej republiky, aby som Alexandrovi Dubčekovi, najlepšiemu synovi slovenského národa, vyjadril hlbokú úctu.

Priznám sa, že som sa počas našej spolupráce v parlamente často zamýšľal, odkiaľ sa berie, kde pramení to neopakovateľné čaro, ktoré priťahovalo k Alexandrovi Dubčekovi i ľudí s odlišnými názormi. Chcel som sa toho dopátrať a prišiel som k záveru, že to nie je človek jedného rozmeru. Dokázal priznať svoju chybu pri podpise ,,pelendrekového zákona‘‘. Bol to človek, ktorý nevystupoval ako uniformný politik, ale ako zosobnenie ľudskej tváre. Tá ľudská tvár nebola vyformovaná imidžmakermi a tými, ktorý radi predstavujú politikov, usmievajúcich sa ako nositelia reklamy na zubné pasty.

Keď sa Alexander Dubček usmial, objavili sa mu na celej tvári vrásky, a tie vrásky svedčili o obrovských životných skúsenostiach, ale aj o zmysle pre humor a obrovskom porozumení.

Preto pre mňa predstavoval symbol nádeje. V čase, keď sa ešte ani nechyrovalo o Charte 77, v roku 1974, obrátil sa Alexander Dubček listom na vedenie vtedajšieho federálneho zhromaždenia. V ktorom dôrazne protestoval proti nedemokratickým praktikám vo verejnom a politickom živote.

A v čase ďaleko neskoršom, v období po zamatovej revolúcii, premýšľal som o tom, čo by sa bolo stalo so spoločným štátom Čechov a Slovákov, keby to bol Alexander Dubček, kto by sa bol stal demokraticky zvoleným československým prezidentom. Ale, ako sa hovorí, nikdy nemožno dvakrát vstúpiť do tej istej rieky. Keď sa dnes zamýšľame nad osudom Alexandra Dubčeka, rád by som mu pripomenul, že medzi jeho kritikmi z normalizačného režimu a jeho kritikmi súčasnými, bývalými komunistami, ktorí sa dnes deklarujú ako najvášnivejší obhajcovia pravicovej politiky a zavrhujú človeka, ktorému nesiahajú ani po členky, nie je veľký rozdiel.

Veľkosť ľudí sa pozná až po ich smrti. Pokiaľ prednášame jedine v snahe politikovi sa zapáčiť. Ak sa však prednáša oslavný prejav o politikovi, ktorý už nie je medzi živými a nemôže nič ovplyvňovať, potom je jediným dôvodom takéhoto činu je obdiv k jeho mravným a ľudským kvalitám.

Chcel by som preto zaželať nám všetkým, aby sme mali čo najviac politikov, symbolizujúcich nádej a či najmenej takých politikov, čo sú len elegantnými tárajmi a politickými manekýnmi. Chcel by som nám všetkým teda zaželať, aby sme mali čo najviac politikov s ľudskou tvárou...

Plukovník v. v., PhDr. Antonín Benčík CSc.

Komentář:

Podobně se naši někteří polistopadoví politici včetně obou prezidentů prezidenti vyjadřovali i o Edvardu Benešovi jako o nerozhodném, mnohdy až zbabělém prezidentu, který také v složité mezinárodní situaci během zářiové krize v roce 1938 poté, co naši spojenci vypověděli spojenecké závazky, se rozhodl pro přijetí Mnichovského diktát čtyř tehdejších velmocí: Nacistického Německa, fašistické Itálie, Francie a Velké Británie místo osamoceného ozbrojeného konfliktu, který by z největší pravděpodobností skončil vyvražděním národa. Typické pro tyto kritiky od stolu je to, že sami nemuseli nikdy čelit takové situaci, které byli vystaveni například E. Beneš v roce 1938, nebo A. Dubček, Smrkovský a další v srpnu 1968. S odstupem času, když již víme, jak věci proběhly, je snadné druhé označit za zbabělce, nebo zrádce. Jde o neznalost historických fakt, jak ukazuje zkušený historik A. Benčík, nebo jenom snaha dělat se za každou cenu lepším na úkor již mrtvých státníků, kterým často dnešní političtí představitelé nesahají ani po kotníky?