Latinská Amerika: "progresivní" cesta do kopce

Mnozí analytici hovoří o "druhé progresivní vlně", která navazuje na vlnu posledních let, v níž vynikly osobnosti Huga Cháveze, Luly, Evo Moralese, Rafaela Correi a dalších. Situace je však velmi odlišná od minulosti a já se pokusím vysvětlit proč, přičemž začnu některými rozhodujícími "politickými uzly", kterým tyto nové vlády čelí a v budoucnu budou muset čelit ještě více.

Ve světě, který se nachází v otevřeném přechodu k nové a zrychlené multipolární reorganizaci, je prvním rozdílem oproti minulosti přítomnost multifaktoriální globální krize, zejména krize hospodářské, ekologické a potravinové. Jedná se o krizi dlouhodobou, která se však výrazně zhoršila, nejprve v souvislosti s pandemií a poté s válkou na Ukrajině. Žádná země není nezasažena a latinskoamerický kontinent patří z různých důvodů k nejohroženějším. Hospodářská komise OSN pro Latinskou Ameriku a Karibik (ECLAC) předpovídá do roku 2023 pouze 1% růst. V rámci vysoce regresivních daňových zákonů a při absenci hlubokých reforem daňového systému jsou proto dostupné zdroje (a manévrovací prostor) pro veřejné politiky, které mohou snížit sociální rozdíly, značně omezeny.

Před několika dny se konal virtuální summit prezidentů latinskoamerických a karibských zemí, kteří hledali alternativy boje proti inflaci a posílení ekonomik svých zemí. Setkání nazvané "Aliance latinskoamerických a karibských zemí proti inflaci" svolal mexický prezident Andrés Manuel López Obrador.

Zasedání se zúčastnili prezidenti Argentiny Alberto Fernández, Bolívie Luis Arce, Brazílie Luiz Inácio Lula da Silva, Chile Gabriel Boric, Kolumbie Gustavo Petro, Kuby Miguel Díaz-Canel a Hondurasu Xiomara Castro. Přítomni byli také premiéři Belize Johnny Briceño a Svatého Vincenta a Grenadin Ralph Gonsalves a zástupce Venezuely. Ze zemí účastnících se virtuálního zasedání čelí nejtěžší situaci Argentina, kde roční míra inflace dosahuje rekordních 100 %, přičemž růst cen zboží a služeb se nezastavil již deset let.

Druhou politickou otázkou, v níž stále panuje mnoho nejasností, je rozdíl mezi vládou a mocí, tedy mezi být ve vládě nebo mít moc. Vládnout (a mít tak politickou moc) se málokdy kryje s mít další moc (finanční, vojenskou, mediální, soudní atd.). Své o tom vědí ti, kdo zažili více či méně krvavý státní převrat (počínaje Allendeho Chile, přes Lulu a Dilmu Roussefovou v Brazílii nebo Bolívii s Evem Moralesem, Honduras s Manuelem Zelayou atd.) A vědí to i ti, kdo dnes čelí protiofenzívě těch konzervativních a reakčních sil, které využívají veškerou "palebnou sílu" v různých oblastech, aby bránily a udržely svá třídní privilegia. Když už mluvíme o nedostatku "mediální síly", snad nejvýmluvnějšími příklady byly dvě hořké porážky v chilském hlasování o změně ústavy zděděné po Pinochetovi nebo mediální terorismus v kolumbijském případě proti "politické reformě", kterou chce provést vláda Gustava Petra.

Třetí "uzel" je dán širokým a nesourodým složením politicko-volebních koalic, s nimiž se jim podařilo vyhrát volební boj a vládu. Aby například v Brazílii zvítězil, musel Lula vyjednávat s politickým středem a s konzervativními sektory, počínaje svým viceprezidentem Gerardem Alckminem. Také v chilské vládě Gabriela Borice, který po porážce při hlasování o nové ústavě rozšířil svou koalici o tradičnější (a zdiskreditované) středolevé síly. Nebo v Hondurasu, kde Xiomara Castrová musela rozšířit svou volební koalici směrem ke středu jako gumičku. Situace, která si vynucuje vyčerpávající jednání o možných reformách a rozdělení politických a institucionálních postů, což se ne vždy těší přízni obyvatelstva.

Čtvrtým problémem, který úzce souvisí s předchozím, je nedostatek parlamentní většiny ve prospěch vlády. Tato slabost je způsobena jednak rozdílnými většinovými a druhokolovými volebními zákony, jednak posilováním pravice (zejména krajní pravice), která se v jednotlivých zemích rozrostla. I zde (připustíme-li politickou vůli k více či méně hlubokým transformacím ze strany "progresivních" vlád) jsou manévrovací prostory velmi úzké. Důsledky jsou zřejmé. V Chile byla jen před několika týdny zablokována velmi nesmělá "daňová reforma" a vládní agenda se stala tou, kterou diktuje pravice, zejména v oblasti "bezpečnosti" nedávným schválením zákona přezdívaného "spoušť" pro "pořádkové síly". V Kolumbii se pokus o "politickou reformu", která by obnovila institucionalitu, neobjevuje ani na obzoru, a to navzdory předvolebním závazkům současné vlády. Nebo v Peru, kde se Pedro Castillo navzdory nedostatku zkušeností, několika chybám a notné dávce naivity musel vypořádat s parlamentem, který mu od samého nástupu do funkce dělal potíže, sesadil ho z prezidentského úřadu a přispěl k jeho uvěznění.

Dalším rozhodujícím prvkem je slabá nebo žádná mobilizace sociálních hnutí, která hrála hlavní roli nejprve při mobilizaci v ulicích a poté při vítězství těchto vlád. K tomuto výsledku přispělo několik faktorů. Sociální smír" v přítomnosti "spřátelené vlády", subsumpce sektorů hnutí pod vládní oblast, určité "vyčkávání", co vláda nakonec udělá, a rozčarování mnoha sektorů z nedostatečné soudržnosti mezi tím, co se slibuje, a tím, co se pak dělá. Pokud se předvolební sliby neplní, je vzdálenost mezi sociálními hnutími a progresivními vládami přímo úměrná plynutí času.

V mnoha zemích se vlády zdaleka nesnaží o navázání spolupráce se sociálními hnutími od samého počátku, i když je kritická a konfliktní, ale vyzývají k jejich mobilizaci, až když se frakční síly již prosadily. Pro hnutí nejde o to, aby se vzdala své autonomie ve prospěch "institucionální" vize, která je podřízena vládě, ani o to, aby se dívala z okna, ale o to, aby hrála aktivní roli v třídním střetu, který se nevyhnutelně otevírá.

Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je růst pravicových stran, zejména těch nejreakčnějších a nejfašističtějších, na úkor "liberálních" a "umírněných" pravicových stran, které na mnoha místech ztrácejí půdu pod nohama. To je případ Republikánské strany v Chile, bolsonarismu v Brazílii, bolívijského převratu vedeného "občanskými výbory", Javiera Milei v Argentině...

Pravice na kontinentu zdaleka nenavrhuje "ekonomický recept", který by se lišil od toho minulého, ale opět navrhuje model akumulace založený na politice, která problémy velké většiny spíše zhoršuje, než aby je řešila: redukce státu pomocí privatizace, snižování sociálních výdajů, liberalizace ekonomiky, podpis dohod o volném obchodu (s USA i EU) atd. Pravice při obnovování revizionismu a "popírání" zločinů civilně-vojenských diktatur zarytě využívá otázku "bezpečnosti" a "mano dura" (železné pěsti), která je již dlouho jejich válečným koněm a prioritou jejich politické kampaně.

Pokud jde o takzvanou "bezpečnostní agendu", která je leitmotivem pravice nejen v Latinské Americe, pravdou je, že existuje jen málo statistických důkazů, které by potvrzovaly atmosféru nejistoty a strachu, která zde panuje. Mediální latifundie však dokáží vytvářet "realitu" a bombardování je neustálé, a to i díky monopolu (v lepším případě oligopolu) na výrobu a šíření informací. Vzhledem k absenci legislativy, která by omezila jejich drtivou moc, slouží mainstreamová média zájmům elit a jejich investicím a v algoritmech "sociálních sítí" jednotně a trvale obnovují "realitu" a nouzi. Historie nás navíc učí, že organizovaný zločin byl často využíván k podmiňování nebo destabilizaci vlád nežádoucích pro kapitál.

Obecněji řečeno, demokracie v Latinské Americe trpí strukturálními krizemi z hlediska politických systémů: krizemi reprezentace, důvěryhodnosti institucí (což vede k rostoucímu rozčarování a abstinenci), participace, důvěryhodnosti a prezidentských politických režimů (prakticky ve všech zemích kontinentu), soustředěných do jediné osoby, prezidenta republiky.

Letošní rok tedy nebude jednoduchý a očekávání a případná kritika by měly být kalibrovány s ohledem na tyto faktory. Na druhé straně často chybí odvaha prosazovat mezinárodní vztahy na obranu zájmů velkých vyloučených většin a neklekat před stále ještě hegemonními mocnostmi, nadnárodními korporacemi a oligarchickými "faktickými mocnostmi", nenechat se zastrašit teroristickými kampaněmi a spiknutími k převratu, přijímat zákony v oblasti komunikací, otevřeně bojovat proti těm, kteří se zjevně staví proti větší sociální spravedlnosti, možnosti účinné daňové reformy a přerozdělování bohatství.

Zbývá jen málo času na to, abychom jednali důsledně, mobilizovali hnutí a zabránili reakční pravici, aby využila slabosti a přešlapů těch, kteří jsou dnes u vlády, k opětovnému získání politické moci s využitím milionové propagandy, kterou přenášejí lži poddajných médií a sociálních sítí.

Zbývá jen málo času na to, abychom jednali soudržně, mobilizovali hnutí a zabránili reakční pravici, aby využila slabosti a nevýhody těch, kteří jsou dnes u vlády, k opětovnému získání politické moci s využitím milionové propagandy, která přenáší lži samolibých médií a sociálních sítí.

Hodiny dějin neodpočítávají.

Překlad CFP!

Zdroj: https://marcoconsolo.altervista.org/america-latina-un-camino-progresista-cuesta-arriba/