Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Sonda do „politikovy“ (černé) duše

Je sice pravda, že se mezi lidem říká, že „zákony jsou na to, aby se obcházely“, to se ovšem říká mezi lidmi a je to pořekadlo, vycházejí jednak z neblahé praxe, ale také víceméně z titulu lidové tvořivosti. Prostý lid si vždy najde k jistým věcem, nejen osobitý přístup, ale i osobité hodnocení. Znovu chci poznamenat, že jde o osobitý názor lidu, našimi (ne)“ctěnými“ politiky jej považující za „lůzu“.

  • sonda-do-politikovy-cerne-duse

 Jenže jsou věci (rčení), které sice můžeme strpět u lidu prostého, avšak už méně či vůbec  tolerovat u lidí, kteří by měli jednak tyto zákony ctít a respektovat, ale také jít svými činy a konáním „lidu prostému“, tedy občanům, vzorem.

     Všichni víme, nebo si pamatujeme, že výše citované rčení platilo již v době totality. Lid na to (samozřejmě že neveřejně) kriticky poukazoval s tím, že jisté porušování zákonů z řad „papalášů“ je nehoráznost a nespravedlnost, což však bylo jediné, co v této věci mohli udělat. Přišel listopad 1989 a blýskalo se na lepší časy, perspektiva demokratického režimu dávala lidem naději na spravedlnost, poctivost, čestnost, pravdivost, respektování zákonů a společenských norem, tedy to, co se do té doby jaksi postrádalo. Jaká je však skutečnost?

     Po VLSR v r. 89 se vytvořila zcela jiná politická scéna která, z pohledu občanů, měla ve státě nastolit demokratický systém se vším všudy. Tedy tak aspoň bylo slibováno! Že to vzali doslova, ba mnohem razantněji a důkladněji, však málokdo očekával. Politická scéna, vytvořená z lidí v podstatě na bázi známosti a loajality s V. Havlem, z lidí, kteří využili demokratické euforie k rychlému převlečení kabátu, lidí, kteří  vytušili svoje šance se uplatnit a naplnit si tak své ambiciózní plány spolu se svými kapsami, peněženkami a konty. Že ne vždy tím nejčestnějším a nejpoctivějším způsobem jsme poznali poměrně v krátkém čase a o smutné realitě nás přesvědčuje současnost.

     Řada osob z  politických stran a seskupení se protlačili do nejvyšších sfér a pater politiky a počínajícího byznysu a v rámci tvorby legislativních norem uplatňovali své

požadavky k vytvoření takových zákonných norem (obecně zákonů včetně Ústavy), které vyhovovaly především jim samotným, vše ostatní pak bylo již „bičem“ na lid prostý. Jenže ani zákony, které si takto vypracovali a schválili  jim nestačili, proto je vědomě, s arogantním pocitem moci a vlivu velkoryse porušovali, co více, nectili a porušovali i Ústavu ČR. Nejhorší na tom vše je skutečnost, že v rámci Ústavy ČR, zákonů a jiných norem, které se váží k postavení poslance, senátora či člena vlády, jsou v první řadě zcela zásadně a trestuhodně porušovány  poslanecké, ministerské a co horší i prezidentské sliby.

      Co je to poslanecký (senátorský) a prezidentský slib? Jaký je základní  smysl, význam a hodnota takového slibu? Jaký význam, jakou sílu a jakou „prestiž“ má slib, není-li respektován? Čemu se rovná slib, daný republice, státu a jeho občanům? Nelze to kvalifikovat jako vlastizradu, největší zločinný akt proti republice a jejím občanům? Je snad ještě jiný, vyšší akt, než přísahat „na svou čest“ před standartou a státním znakem? Je snad rozdíl mezi přísahou „věrnosti“ ke státu a slibem republice a občanům, který dávají těmito občany zvolení politici?

     Slib poslance a senátora totiž zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Asi jsem z jiného světa, ale jak vysvětlit jednání mnohých poslanců, kteří vědomě, cíleně lžou? Je jejich podivné jednání opravdu čestné, jednají v zájmu všeho lidu? Kde je jejich „čest“? Není to od nich podlost, zbabělost, amorálnost, hanebnost, zrada na občanech a jejich důvěry? Zaslouží si takoví lidé uznání a respektu občanů? Aby toho nebylo málo, čl.26 Ústavy ČR říká, cituji:  (1)Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Je tomu opravdu tak? Co přikázaný, spíše vynucený respekt, povinná loajálnost k politickému vedení té které politické strany navíc bez ohledu , zda  je to proti zájmu většiny občanů? Co je pro tyto politiky slib a jeho  respektování? Prázdná slova, slova do větru, slova nazdařbůh, jen tak, vyslovit je, protože mu to ukládá povinnost? A povinností už pro ně není je dodržovat? Kde je ta proklamovaná demokracie, kde je to halasně vykřikované: Nejsme jako oni? Skutečně, nejsou jako oni, oni jsou totiž mnohem, mnohem horší, protože nejen lžou (a říká se, že kdo lže, ten i krade a  také se tak děje) , ale také zrazují. A to je již na pováženou.

     Neznám nebo lépe nevím, jak lze takovou situaci řešit z pohledu justice, resp. NÚS. Skutečností zůstává, že dosud nikdo z nejvyšších míst justice tyto trestuhodnosti nenapadl, nešetřil, nestíhal. Pravda, na druhé straně také existuje čl. 27 Ústavy, kde je uvedeno, cituji: „

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech“. A jsme „u velké, černé zdi“, neboť v tomto okamžiku může poslanec buďto zvolit volání svého vlastního svědomí a cti, nebo volání (příkazu, nátlaku) po loajalitě partaji s vědomím, že z toho bude mít (v jakékoliv formě) užitek, aniž by za to mohl být kárán a už vůbec ne trestán! Tato věta totiž dehonestuje, resp. eliminuje význam takového Slibu, protože „…vykonávat (mandát)  v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." se v ten okamžik stává  pouhou, nic neříkající, k ničemu nezavazující předepsanou frází! K čemu pak takový slib, k čemu taková Ústava, která má takové hrubé  morální nedostatky?

     Bohužel ne jinak je to se slibem prezidenta republiky , který rovněž zní, cituji: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Stručně: to samé, jen se týká prezidenta a  jeho úřadu. Ani on-prezident však  není ten nejvyšší spravedlivý, čestný a poctivý, morálkou oplývající a příkladu hoden člověk, protože je ze stejné politické branže (v tomto případě jde o perošmajze Václava Klause, otce-zakladatele ODS), kteří se zasloužili o vznik tohoto mimořádného paskvilu, jehož naplňováním, potažmo překračováním a nerespektováním dostali tuto republiku do situace, která hraničí s absurdnostmi, nemající snad ve světě obdoby. Co naplat, oni si myslí své, ba snad jsou o tom i bytostně přesvědčeni,  že „Co si nadrobili, to si také sní!“  Jenže oni nejedí, oni přímo (bez nadsázky)  erár  žerou, protože ta prázdná státní kasa, dluhy a deficit o něčem svědčí (mj. i tělesné či váhové disproporce mnoha politiků nasvědčují tomu, že na střízlivé pojídání již dávno zapomněli).

     Je pozdě láteřit  nad rozlitým mlékem, dokonce snad i pláčeme nad špatným hrobem, protože je bohužel pravdou, že na tom všem máme my, občané, svůj ne malý podíl viny. Euforie, která nás pohltila v devadesátých letech nám současně zatemnila nejen zrak, ale i myšlení. Bylo nám v tu chvíli snad dobře s vědomím a nadějí, že nás čekají lepší, svobodné a spravedlivé časy, že  všechno zlé je pro něco dobré, mlčky jsme přehlíželi a trpěli všechna ta „faux pas“ tehdejších i pozdějších politiků, až nastupující krize, účast některých politiků v různých kauzách (Topolánek, Kalousek, Drobil, Parkanová, Vondra, Bém, naposledy Rath) a nastartování ve velkém kmotrovsko-korupčního prostředí, které se stalo systémem vládnutí, nám otevřelo oči, čeho všeho jsou páni politici, prezident slib-neslib, schopni.

    Proto bychom měli mít na mysli všechny tyto zásadní problémy a nedostatky, které jsou příčinou všeho současného zla. Že je nutné nejen oprášit, ale vytvořit zcela novou, Občanskou Ústavu ČR, která bude nejen koncipována na podmínky demokratických, občanských potřeb, ale že bude i schválena všeobecným referendem občanů, je nasnadě. Včetně odvolání, případně potrestání politiků, pokud slibem a zákony budou pohrdat s nebudou se jimi  řídit! Od nové Občanské ústavy pak lze očekávat, že se nebudou opakovat nedostatky a chyby, které nás prostřednictvím a zásluhou politické reprezentace dostaly do situace, která kromě jiného, řadí naši republiku mezi státy, o kterých nemáme valného mínění. Toho lze dosáhnout odstoupením vlády, resp. novou vládou, parlamentem, novou politickou reprezentací. A to vše bude zase jen a jen na nás občanech. Snad jsme jako občanská veřejnost načerpali dost zkušeností k tomu, abychom věděli koho, proč  a kam volit! Již v říjnových volbách se to může ukázat!

 

20. září 2012                                                                                                             Jiří  B a ť a

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře