Malý český člověk s pochybnou popularitou myslí, radí, doporučuje.

O tomto člověku je známo, že je značně sociálně (rodinně) založený, že soucítí se strádajícími, že má takříkajíc srdce na správném místě, navzdory tomu však podporuje naše členství v Evropské unií, souhlasí s naším členství a zapojováním se do aktivit NATO a je v opozici proti jistým trendům, které prý jsou, podle některých opozičních politiků, v rozporu se zájmy ČR.

Tomáš Klus je v přehršli jiných, bezesporu známá a populární osobnost, který však v souladu s českým příslovím, že „jedna vlaštovička jaro nedělá“, tak ani on nezmění zcela správné nesouhlasné stanovisko vlády na odmítání přijetí tzv. sirotků z Řecka. Pokud jsem použil příměr, že jde o MČČ, tedy o „malého české člověka“ s pochybnou popularitou pak k tomu dodávám, že navzdory Klusovy popularitě se stále jedná jen o jednoho z deseti a půl milionů občanů ČR s tím, že podobnou a popularitou oplývá vícero lidí v Česku a navíc, on má svou popularitu pochybnou. Pochybnou proto, že tu popularitu vytváří do značné míry nedostatečně společensky a mravně nedospělí adolescenti, tedy mládež, kterou víc než cokoliv jiného zajímá jen otupělá tendenční hudba a bezstarostný život.

Pokud Tomáš Klus projevuje nebo cítí osobní zájem, resp. nějakou osobní či společenskou zodpovědnost, pak mládež, která vytvořila jeho popularitu, o něčem takovém nemá ani „šajnu“ a tu by mohl, případně měl, pokud by chtěl, pomoci společensky převychovávat. Chce-li pan Tomáš Klus usměrňovat morální a charakterové vlastnosti českých občanů, kterým má za zlé, že Jak je možné, že řešíme to, jestli pomůžeme nějakým dětem, k čemuž dodává, že je mu úplně jedno, jestli jsou z Íránu či třeba Afghánistánu (i když je řeč o ty ze Sýrie). Je mu to úplně fuk, protože „jsou to proboha děti“!. A protože jak výše zmíněno, projevil také sociální cítění říká, že mu nejvíc nechutné přijde to, že se tady z dětí a lidí, kteří utíkají před válkou, dělá politický „náboj,"

Dovolil bych si pana Kluse poopravit s jeho názorem o nějakém politickém náboji, protože si plete dojmy s pojmy, ale má pravdu v tom, že se z toho dělá nikoli politický náboj, ale politický byznys.

A to je myslím, značný rozdíl! Politický byznys ve prospěch paní Šojdrové, který jí také zřejmě pomohl získat politické body a obhájit tak křeslo (či spíše koryto) europoslankyně, stejně tak byznys pro Tomáše Kluse, který tím zase do značné míry posiluje svou popularitu. I tady ale nelze jinak, než takovou popularitu chápat jako pochybnou i když legální. Soucit se syrskými dětmi, jak jej projevuje pan Klus, je rovněž ukvapený a nedomyšlený, neboť jak ve svém článku zmiňuje pan Josef Nožička, nejde o „děti“, ale dospívající mládež ve věku 15 až 17 let, tedy krátce před svou plnoletostí. Nechci panu Klusovi brát iluze o strastech, které prožívají tito „sirotci“, ale doporučil bych mu shlédnout několik s nepřeberného množství videí na You tube, v nichž „sirotci“ např. v NSR, Dánsku, Holandsku či jinde projevují svou „vděčnost a lidumilnost“ k Evropanům! Myslím, resp. jsem o tom přesvědčen, že pokud pan Klus není pokrytec a farizej pak jej velice rychle přejde chuť se za přijetí sirotků přimlouvat a nebo ještě lépe, když by si uvědomil, že by se mezi touto „mládeží“ náhodou ocitly jeho děti. Ani nechci domýšlet, jak by reagoval!

Mohli bychom tedy říct, že je od pana Tomáše Kluse chvályhodné, že má pochopení pro „sirotky“, jak o nich mluví paní Šojdrová. Chce-li však něčím bohulibým ve věci „ubohých“ syrských „sirotků“ alias adolescentů přispět, pak bude rozhodně užitečnější, když podpoří návrh premiéra Babiše, že nejvhodnějším řešením je vybudovat pro tuto mládež nějaká centra v některé ze zemí Blízkého východu, které nejsou ohroženy válkou, ve kterých mohou uplatňovat svůj přirozený styl a způsob života a na jejichž výstavbu by náš stát mohl finančně přispět. Má to však jeden háček, pan Klus totiž nemá rád pana Babiše a sotva bude ochoten jeho myšlenku podporovat. Ale není se co divit, vždyť jak jsem výše zmínil, jde o MČČ s bohužel pochybnou popularitou.

Jiří B a ť a , 26. května 2020