Košatá kytice názorů, pohříchu jednostranných.

Hodně přehnané je srovnávání Havla s ostatními prezidenty, tj. Klausem a Zemanem, které J. Bendová vidí zcela specifickou optikou, přesněji havlovskou optikou, což samozřejmě nemůže vyjít jinak, než jak to u J. Bendové vyšlo. Tedy, že pánové Klaus a Zeman se „...podobné pocty nedočkají a kdyby přece jenom měli mít někde bustu, nebude to údajně ve Washingtonu, nýbrž v Moskvě. Na ceremoniálu jim navíc nezazpívá proslulý světový rocker Gibbons, ale spíše Alexandrovci (v případě Zemana) či český rocker Ladislav Jakl (v případě Klause)“. Tento posměšný tón je jen jiná forma okopávání kotníků oběma prezidentům, ale ve své podstatě to vyjde na stejno, jako kdyby po nich hodila vajíčkem. Provokativní poznámka, že na ceremoniálu, který byl víceméně soukromého charakteru, zazpívá nějaký rocker nebo v opačném případě Alexandrovci jednak vyjde na stejno, pokud budeme vycházet,  kdo,  kdy a co jako zálibu upřednostňoval.  Apropó, Moskva není město, které si zaslouží tak posměšně dehonestovat.  Ovšem vysvětlovat, nebo dokonce vnucovat význam Moskvy v celosvětovém měřítku paní Bendové, je asi zbytečné, že?

Osobní známosti V. Havla s představiteli světově proslavených kapel nepovažuji za něco vele významného, nicméně image člověka Havlova formátu se dá stavět na všem možném, třeba i na jeho ...“spoďárech“, bude-li to nutné. Vždy se najde někdo, kdo se toho rád ujme, když mu to přinese nějaké body nebo výhody.         Pryč jsou ty doby, kdy člověk v jistém postavení požíval i úctu, slušnost a uznání.

Zkrátka, základní úcta a slušnost k hlavám státu (a nejenom k nim) už dávno není pravda, bohužel díky demokracii! Tedy až na „světlou“ výjimku Václava Havla, jak jinak!

J. Bendová  má poněkud svérázný pohled na oba prezidenty, i když pravdu má v tom, že ani jednoho, ani druhého nelze s Havlem srovnávat. Jenže pokud nejsou řečeny konkrétní kladné  důvody, je to pouze faktické konstatování, ze kterého si člověk ony rozdíly nemůže vybavit. Zůstaňme však u faktu, že srovnávat Klause a Zemana s Havlem je nereálné. Je to dané mnohými faktory především, že Václav Havel byl představitelem listopadových událostí 89, k čemuž se pak s výrazným  prospěchem přidaly  jeho „pozitivní“ postoje a počiny před listopadem 89 a hrdina byl na světě. Něco takového nepotkalo ani Klause, ani Zemana, ačkoliv se zúčastnily samých počátků při změně režimu, jenže každý jinak a rozhodně ne v pozici, jakou měl V. Havel. Připusťme však, že i T.G. Masaryk, ke kterému je často snaha Havla přirovnávat, měl mnohem lepší výchozí pozice než po něm následující prezident E. Beneš, stejné pozice měli i Klaus a s odstupem deseti let i Zeman. Jinými slovy, není prezident, jako prezident.

Zatím co Jaroslav Hutka  poeticky pojmenoval Havla „sluníčkem“, J. Bendová jej vidí jako  „...hodného a laskavého člověka. Havlovské srdíčko u podpisu není výtvarný ornament. Moc, vliv, ba i zásluhy může získat jakýkoliv schopný, inteligentní, zkušený, pracovitý, struhující politik, ale úctu a obdiv jen ten, kdo má zmíněný havlovský přídavek navíc. ,“ míní kromě jiného paní Bendová. Není zcela jasné, zda oním havlovským přídavkem je míněn „nevýtvarný“  ornament (proč zrovna nevýtvarný mi není jasné, když je to zcela jednoznačně výtvarný ornament), tedy ono havlovské srdíčko, neboť jiný přídavek jsem nikde nenašel. Řada superlativů na osobu V. Havla je popisem  jeho značně okleštěného a zkresleného osobního charakteru a životopisu, v nichž jsou potlačeny všechny negace a nedostatky, které V. Havel měl a že jich bylo nemálo.

Takže z toho vyplývá, že jak Hutkovo „sluníčko“, tak „hodný a laskavý člověk“ paní Bendové je pouze obraz jejich hodně osobního úhlu pohledu bez hlubší analýzy občana Havla jako obyčejného smrtelníka se snahou zatajit ty špatné vlastnosti, které k člověku patří. Ostatně, názory a hodnocení V. Havla se prezentují převážně od lidí intelektuální, umělecké či politické sféry, už méně či lépe řečeno vůbec ne od lidí ulice. Z toho vyplývá jasná nekorektnost, protože názory a hodnocení Havla, Klause či Zemana nejsou zcela objektivní z pohledu skladby respondentů , což ovšem nebrání mainstreamu, aby je nevydával za oficiální.

Havel nebyl ničím jiným než řadovým člověkem se všemi plusy a mínusy, přednostmi a nedostatky, avšak bylo mu přáno v tom, že to byl  zrovna on, kdo byl ve správnou dobu, na správném místě a se správným postojem tam, kde se měnili, kromě režimů i dějiny státu. To ovšem neznamená, že je třeba z něj dělat Boha na egyptský způsob, kdy naštěstí kromě svíček, květin, obrázků případně jiných drobných předmětů se jiné velkodary, které se dostávaly egyptským faraonům, k Havlově hrobu nedostávají.

Každý máme právo na svůj osobní názor či pohled na věc, o tom až potom, přesto by se měly názory a pohledy natolik dostatečně konfrontovat se skutečnostmi, aby ve svém výsledku nedocházelo záměně faktů, že černé je bílé, bílé je černé a nic mezi tím už není. Václav Havel byl do jisté doby stejný neřád se vším všude, jako řada jiných jedinců. Vlna, na které se právem svezl na předním místě z něj udělala významnou osobnost, ale ne jiného člověka. Tak to vidím já.