Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Trocha teorie, nikoho nezabije: Globalizace

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

Rozvoj výroby, ekonomiky, dopravy, komunikace, šíření informací a různých kultur prolomil hranice států, národů i ekonomicko-politických celků. Další rozvoj tlačí na odbourání státních a národních bariér styků mezi jednotlivci a všestranné rozšíření do nejrůznějších oblastí.

Takovýto proces prolamování různých přehrad není ničím novým a táhne se dějinami jako červená nit. Už v prvobytně pospolné společnosti přestávali být příslušníci jiné pospolitosti vnímáni jako část nepřátelské přírody, kterou mohou kdykoli dostatečnou silou uchvátit.

  • trocha-teorie-nikoho-nezabije-globalizace

Globalizační procesy měly v daném období historického vývoje společnosti jen limitované možnosti. Určité světové rozměry měla antická otrokářská společnost, zejména Řím, evropský feudalismus se zase snažil o vybudování světové svaté říše křesťanů, raný kapitalismus volné soutěže se usídloval v koloniích a stalinský socialismus usiloval o rozšíření na celý svět. Stupeň vědeckého poznání a úroveň techniky však doposud neumožňovaly vytvořit jednotnou světovou pospolitost. Teprve vědecko-technická a informační revoluce vytvořila soudobému kapitalismu plně adekvátní vědeckou a materiálně-technickou základnu. Ta si vyžádala mimořádné rozšíření hospodářských i politických styků. Znamená konec éry jen vnějškově propojených, ale v zásadě uzavřených národních států. Globalizace změnila vědeckou i materiální základnu tržního hospodářství vyvolává množství nových problémů a rozporů.

Mezi ty patří např. soužití etnik s různou kulturou a tradicemi, otázky restrukturalizace osídlení planety, ekologické problémy, různost pracovních návyků a výkonnosti apod. Ty by však v počátcích globalismu nastaly, i kdyby se společnost nadále vyvíjela v rámci společenského vlastnictví výrobních prostředků. Tržní hospodářství však globalizační procesy zostřuje a obrací je v celosvětovém měřítku proti širokým neprivilegovaným vrstvám společnosti.

Právě proto řada kritiků globalismu není s to rozlišit mezi jádrem globalizace a jeho kapitalistickou formou. Obrací se tudíž proti globalizaci vůbec, a hledá zcela nesmyslně cesty k návratu lidstva zpátky, do územně uzavřených celků. Politicky zaujímá negativní stanovisko k integraci a k integračním formám (tj. např. k EU),

přičemž blahovolně pomíjí neformální integrační procesy. Ty směřují k ovládnutí ekonomicky vyspělých či politicky suverénních států jednou zemí, s ambicemi být supermocností nade všemi – USA.

Ke globalizaci existují různé přístupy. Někteří ji považují za obecně nutný a progresivní jev, při čemž kapitalismus ji svým způsobem blokuje a komplikuje, jiní se snaží progresivitu globalizace spojit výhradně s ekonomikou a oddělit od ní prvky kapitalismu spojené s úrovní státní politiky a politicko-vojenského imperialismu.

Neschopnost rozlišit globalizaci jako jev vyplývající z rozvoje výrobních sil a styků mezi lidmi, a kapitalistický globalismus, způsobuje rozpory nejen mezi stoupenci levice, ale umožňuje politikům manévrovat mezi příklonem ke globalizaci, nebo ke konzervativní a nacionalistické ideologii.

Globální charakter výrobních sil a jimi podmíněných civilizačních stránek (např. globální trh informací, globální energetické sítě, globální dopravní systémy apod.) není možné financovat jinak, než globálními finančními systémy. Globální firma se už při honbě za ziskem nijak nedává spoutávat národními hranicemi. Neuvažuje o zhodnocení kapitálu investovaného jen ve své zemi, ale v rámci celého globálního impéria, i kdyby to znamenalo poslat ke dnu stát, kde je centrála a výchozí bod tohoto impéria. Jinými slovy – subjektem globálního trhu a podnikání nejsou státy, ale nadnárodní kapitálové skupiny rozložené po celém světě. Jejich vlastnictví je spravováno a zhodnocováno jakožto transnacionální celek. Není třeba dodávat, že zájem zaměstnanců v jednom podniku, nebo v jedné zemi, je pro zhodnocování globálního kapitálu zcela podružný. Při takovémto postupu globální kapitál ještě zdaleka neodhodil na smetiště dějin národní stát a národ jako takový, ani národní mocenské struktury a jim sloužící elity.

Zneužít národní rozdělení zaměstnanců k rozpoutávání militantně nacionalistických, rasistických a náboženských konfliktů je velice výhodné. Brání se tím tomu, aby se pracovníci plně zformovali jakožto globálně organizovaná a uvědomělá síla, schopná se dohadovat alespoň o průměrné a uznávané míře vykořisťování a o výši hodnoty své pracovní síly na světovém trhu.

Pro nadnárodní kapitálová impéria je rovněž užitečné přenechat „národnímu“ kapitálu a národně státní politické elitě a byrokracii, aby přerozdělením prostředků odevzdaných na daních uklidila následky působení nadnárodního kapitálu, zejména poté, co ten tuto zemi opustí a zanechá po sobě ekologické škody a nezaměstnanost.

Skutečnost, že si pseudonárodní buržoasie urve určitý podíl na vykořisťování, není při stanovování hranic globální nadhodnoty příliš podstatná.

Formování globálního kapitalismu jako komplexního systému není ještě zcela u konce, především pokud jde o dobudování politicko-mocenské globální struktury do jakéhosi jediného globálního státu, nebo i více států. Uvažuje se i o určité pluralitě nadnárodních států nazvaných podle jednotlivých globálních firem, bez jakékoli vazby na konkrétní region. Ti, kdož dokážou analyticky myslet, chápou globální imperialismus nikoli jako harmonický, ale rozporuplný celek. V něm se výrazně projevují i omezeně národní či regionální a skutečně globální struktury jako systémové součásti planetárního kapitalistického systému. Tento proces vede logicky k odumírání a splývání národů.

Bývá problém, vyrovnat se s myšlenkou, že prosazování americké hegemonie má stále méně podobu globalizačního procesu. I v amerických ekonomických, vojenských, politických i ideologických strukturách existuje vnitřní rozpornost. Při různých rozhodnutích orgánů USA, či jednotlivých představitelů USA, je třeba zkoumat, zda prosazování omezených zájmů (např. vojensko-průmyslového komplexu v některé části světa) není v rozporu se silami zainteresovanými na prohlubování integračních celosvětových center, a zda neškodí samému globálnímu kapitalismu.

Z tohoto hlediska lze posuzovat krach politiky Bushovy reprezentace usilující o hegemonii USA, nástup B. Obamy s jeho odzbrojovacími programy, proruskou a proevropskou politikou apod. Ne náhodou se také ve skutečně nadnárodních strukturách a v teoriích, odrážejících jejich zájmy, projevuje určité tíhnutí k neokeynesianismu. Jak dokazuje vývoj postavení prezidenta Obamy, má snaha nadnárodního kapitálu prosadit svou vůli v nejmocnějším kapitalistickém státě ještě velmi křehké kořínky.

Přeměna národních a regionálních států do okruhů kapitálových komplexů nezávislých na zájmech lidí z regionů může vést k tomu, že nadnárodní komplexy v rámci své světové podnikatelské strategie zcela škrtnou určité velké oblasti, regiony či celé světadíly. Honba za ziskem povede k úplnému rozbití přírodních systémů na planetě (např. deštných pralesů, mořských proudů, pohybů živočichů atd.). Naproti tomu, při vyšším stupni organizovanosti světa, způsobeném politikou nadnárodních komplexů, se mohou problémy, které národní struktury nezvládaly, ukázat jako řešitelné. Dosavadní zkušenosti s kapitalismem a jeho vyrovnávání se s ekologickými aspekty ovšem v tomto směru neposkytují příliš optimismu.

Ivo Krieshofer

Poznámka autora článku: Nejsem ekonom, ani ideolog, jen publicista. Interpretoval jsem pouze myšlenky, které jsem získal z jedné studie. Až skončí komentáře, ke vzniku článku i k autorům studie se vyjádřím.

Facebook komentáře