Portugalská krize eurozóny

Politika výdajových škrtů je sice dlouhodobě zcela nezbytná, jenomže v recesi snižuje objem peněz, prohlubuje kreditní útlum a pokles hospodářské aktivity. A postupná likvidace deficitu zvyšováním daní je jen další smrtelná rána oslabenému výkonu. Nehledě na to, že snižuje výběr inkasa. V zavilé spirále deflace je solvence státního rozpočtu v nedohlednu.

Ačkoli se keynesiánci a monetaristé rakouské školy na potřebné stimulaci hospodářství neshodnou, v kritice falešně optimistických europolitiků jsou zajedno. Jde o drahou hru o čas. Pouze fiskální unie (politicky ovšem nereálná) může sanovat banky a osvobodit národní rozpočty. Na mučidlech pomalého vnitřního bankrotu se mezitím hroutí národy jižní Evropy, ztrácejí celou generaci a kdoví, jak nesmyslný diktát nakonec politicky dopadne. Je to vražedná politika, kterou skončí všechny řeči o společné Evropě.

Unijní politici tvrdí, že tento argument platí jen o výjimečném státním dluhu Řecka, které celá léta žilo na úkor levných půjček společné měny a jehož odchod z eurozóny či bankrot v eurozóně by způsobil dominový efekt a konec eura. Za příklad úspěšné vnitřní devalvace je dáváno Irsko a pobaltské státy.

Srovnávat ovšem malé exportní ekonomiky s vysoce kvalifikovanou pracovní silou a s historicky podmíněnou politickou vůlí se zaostalým jihem může jen ideologická zatvrzelost. Všechny reagovaly na krizi razantně a Baltové i Irové k nespokojenosti Unie patří v eurozóně k zemím s kulturou lassez faire, nejnižší daňovou zátěží a bez korupce. Na druhou stranu: Irsko se z recese za znárodnění zkrachovalých bank, na němž vydělaly převážně banky evropské, kvůli trestné unijní úrokové míře na půjčky a poklesu zahraniční poptávky ještě zdaleka nevyhrabalo (letošní odhad státního dluhu činí -123 % HDP, odhad deficitu pak -8 % HDP). Navíc za nemožnost devalvovat předražené euro zaplatilo otřesnou, statisícovou emigrací nejaktivnější, převážně mladé části populace.

Chudé baltské země s nejnižší cenou práce v Evropě (průměrné platy jsou tam třikrát nižší než ve Španělsku a poloviční oproti Portugalsku) emigrací ztratily dalších 9 % populace, což by v přepočtu na Itálii a Španělsko činilo nějakých 11 milionů obyvatel. Při dlouhodobě negativní porodnosti, jíž tyto státy dlouhodobě trpí (1,3 dítěte na matku), může taková ztráta pro miniaturní Estonsko (1,2 milionů obyvatel) a Lotyšsko (2,1 milionů obyvatel), nota bene s vysokým podílem Rusů, znamenat konec národní existence.

Analytiky dlouho očekávaná portugalská krize ukázala, že Řecko není jediné, kdo nemůže vydržet deflační spirálu, dluhy nikdy nesplatí a musí po dlouhodobém utrpení nakonec dostat nějaké odpustky.

Politicky jde zatím jen o bouři ve sklenici vody: jeden ze dvou odstoupivších ministrů si to už rozmyslel, vládní koalice má v parlamentu většinu a opozice žádnou změnu kurzu nenabízí, žádá jen předčasné volby a vládu. Socialistická strana, jež za škrty v předchozích volbách prohrála, slibuje jediné – vyjednat mírnější podmínky. To je ale samozřejmě iluze: občané evropského severu platit staré dluhy nehodlají a mírnější podmínky splátek právem považují za nevýchovné a korupční. Navíc ani 78miliardová europůjčka (úrok 5,1 %) nezastavila nárůst portugalského státního dluhu (letos cca -124 % HDP), nemluvě o likvidaci ročního deficitu a úpadku hospodářského výkonu (-3 % HDP). Demokratický lid přesto žádá nemožné: odchodu z eurozóny (bankrotu, devalvace) se bojí a propadu do chudoby pochopitelně také. Politická alternativa neexistuje, a proto Evropská unie chystá novou půjčku, tentokrát s mírnějšími úroky a bez diktátu MMF. Jinak řečeno, levnější dluhy na splácení dluhů starých (a de facto i na sanaci těch evropských bank, které je mají na kontě).

Makroekonomická data jsou přitom stále, po třech letech recese, otřesná. Pracovní náklady jsou v Portugalsku o 20 % vyšší než v Německu. Přebujelý státní sektor se za pomoci ústavního soudu úspěšně brání dalšímu snižování mezd. Ani masivní emigrace (20 %) a propad porodnosti (7,3 %) během tří let růst státního deficitu nezastavily; nominální náklady na stát se sice nezvyšují, ale v poměru k upadajícímu HDP stále rostou (dnes 64 %). Export sice mírně roste, 25 % ale míří do neméně ohroženého Španělska. A nezaměstnanost navzdory emigraci vzrostla na 18 %. Na rozdíl od Řecka, kde dluhy nasekal stát, jsou tak jako ve Španělsku zadlužené především domácnosti – v porovnání se státem dokonce trojnásobně. Nekvantifikovatelný propad ekonomiky pak představuje vysoké procento nevzdělané mládeže, zvláště v situaci, kdy ti nejschopnější ze země odcházejí.

Krize eurozóny neskončila: portugalský státní dluh nikdy splacen nebude. Země je druhým Řeckem a stejně jako ono nepotřebuje další a další půjčky, třetí prodloužení splatnosti či nákup dluhů Evropskou centrální bankou. Ba ani puritánský diktát co nejrychlejší likvidace státního deficitu (což chtějí severští politici tlačeni svými voliči). Portugalsko potřebuje zdravou ekonomii nabídky. To znamená především tzv. strukturální reformu čili likvidaci byrokracie, uvolnění pracovního trhu, úvěry malým a středním podnikům a celkové snížení daní, hlavně těch silně progresivních, podnikatelských a firemních. Jako to navzdory unijnímu socialismu činí baltské státy…

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1902/portugalska-krize-eurozony