Ibrahim Rugova bez příkras

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

25. leden 2010|

#64|

8591 x

Bývalý český prezident Václav Havel dostal v Kosově zlatou medaili Ibrahima Rugovy za mír, demokracii a humanismus. Kosované tak ocenili Havlovu „celoživotní práci při propagaci demokracie, svobody a rovnosti mezi lidmi na světě". O Havlově mírotvornosti mluvit snad už ani netřeba, je to ale příležitost připomenout si neméně zajímavou osobu Ibrahima Rugovy.

Zemřel 21. ledna 2006 na rakovinu plic v přítomnosti své rodiny, poradců a amerických lékařů, kteří poslední rok dohlíželi na jeho léčbu. Jeho smrt vyvolala celosvětovou vlnu soustrasti a náklonnosti, prohlášení státníků i novinové titulky oslavovaly Rugovu jako odvážného a úctyhodného bojovníka za lidská práva, demokracii, svobodu a mír...

Komisař EU pro zahraniční politiku Javier Solana například Rugovu velebil jako „historického vůdce, který zasvětil život ochraně práv lidu Kosova a boji za jejich posílení...muže míru, který stál pevně tváří tvář útlaku, ale přitom si v srdci hluboko uchovával ideály nenásilí." Solana ovšem stál v čele NATO, když v roce 1999 bojovalo na straně albánských separatistů v Jugoslávii, a tak nejspíš historii překroutit musel. Jeho slova by totiž byla pravdivá pouze tehdy, kdy by termínem „lid Kosova" myslel jen a jen Albánce. Srbové, Romové, Turci a další národnosti, které v Kosovu žijí a byly terčem albánského teroru před rokem 1999 i po něm, totiž mohou vraždění, znásilňování a etnické čistky jen sotva považovat za projev „ochrany a posílení svých práv".

Aureola Ibrahima Rugovy coby „muže míru" na Západě vznikla cíleně na počátku devadesátých let, kdy se o profesorovi s titulem z pařížské Sorbonny a s tradiční šálou kolem krku - prý měla symbolizovat srbský útlak kosovských Albánců - začalo mluvit jako o dalším Havlovi či Gándhím. Potíž byla v tom, že ani Češi se Slováky, ani Indové díky svým kulturním kořenům nevyznávali násilí jako prostředek k řešení problémů, nemluvě už o takových „drobnostech", jako je třeba krevní msta. Kdo by se ale při vytváření protiváhy „zlému Miloševičovi" takovými drobnostmi zabýval, že? Stejně tak začalo být tabu připomínat události v Kosovu před rokem 1989, a tak už je historie zbavená třeba faktů o albánském útisku Srbů mezi lety 1974 a 1989, o separatistických povstáních v letech 1968 a 1981, abychom se nemuseli vracet až k druhé světové válce a tehdejších masakrech, které prováděli stoupenci ideje Velké Albánie. Nic z toho už se dnes nepřipomíná. Zbyl jen pacifistický mírotvůrce Ibrahim Rugova a „nevinné balkánské oběti Srba Miloševiče".

 

Partyzán, či nepřítel?

Rugova se narodil 2. prosince 1944 v kosovské vesnici Crnce. V té době oblast ovládala Albánie, která byla nejprve řízena Italy a později, od roku 1943, přímo nacistickým Německem. Pod jugoslávskou kontrolu se oblast dostala až těsně před koncem války, kdy odsud Titovi partyzáni albánské jednotky vytlačili. S tím úzce souvisí nejasná otázka Rugovova původu. Ještě za Titovy Jugoslávie podle jugoslávského týdeníku Vreme tvrdil, že jeho otec a děd byli u partyzánů, že na to má příslušné potvrzení a že jeho otec byl prvním poválečným předsedou vesnické rady. V roce 1994 však jako správný převlékač kabátů prohlásil, že pochází z bohaté sedlácké rodiny. Patřilo jim prý několik stovek hektarů půdy rozložených přes dvanáct vesnic a jeho otce a děda po válce komunisté popravili coby třídní nepřátele. Ať tak, či tak, druhá verze dnes pevně zakořenila ve všech jeho životopisech.

Jisté naopak je, že byl v roce 1967 přijat na právě otevřenou albánskou univerzitu v kosovském správním středisku Prištině, kde na filozofické fakultě absolvoval obor albánských studií. V rámci postgraduálu se věnoval literární teorii, přičemž dva roky strávil na pařížské Sorbonně. V roce 1984 tam získal doktorát; jeho práce měla ambiciózní téma i název „Směry a předpoklady albánské literární kritiky v letech 1504 až 1983.

V mezidobí se Rugova živil jako novinář. Přispíval do studentského tisku a zároveň pracoval v Institutu albánských studií. V té době také vstoupil do komunistické strany, protože, jako mnozí jiní v tehdejším komunistickém bloku, předpokládal, že mu stranická legitimace pomůže v kariéře. Následně publikoval mnoho statí o literární teorii, kritice, dějinách, ale i sbírky své vlastí poezie. Tato aktivita mu vynesla pověst jednoho z nejvýznamnějších kosovoalbánských intelektuálů, díky čemuž byl v roce 1988 zvolen do čela Svazu spisovatelů Kosova.

 

Konečníková petice

Zatímco Rugova stoupal po společenském žebříčku, atmosféra v Kosovu houstla a střety mezi tamními Albánci a Srby po celá osmdesátá léta nabíraly na intenzitě. Albánci požadovali rozšíření své autonomie, zatímco Srbové trvali na úzkých vazbách se zbytkem Srbska. Albánci přitom ale nijak neusilovali o spojení s Albánií, protože tam v té době vládla stalinistická klika a životní podmínky v „mateřské zemi" byly nesrovnatelně horší, než v Kosovu.

Kosovská provinční vláda, která byla v rukou Albánců, diskriminovala srbské obyvatelstvo, což se zřejmě nejvíc promítalo v činnosti policie - ta prakticky nevyšetřovala zločiny, jejichž obětmi byli Srbové. Narůstající etnické napětí v Kosovu vyústilo v situaci, kdy i ten sebemenší incident mohl rozpoutat bouři. Příkladem může být příběh srbského rolníka Dorde Martinoviče. Ten se dostavil do nemocnice s lahví ve svém konečníku a s příběhem, podle něhož mu to udělalo několik maskovaných mužů, kteří ho přepadli na poli. Reakce byla okamžitá a pro celou oblast příznačná: 216 předních kosovských intelektuálů podepsalo petici, v níž prohlásilo, že „případ Dorde Martinoviče jen symbolizuje to, co se stane všem Srbům v Kosovu." Vzplanutí nacionalistických vášní už následně neuklidnilo ani Martinovičovo doznání, že si láhev do konečníku zasunul v rámci svých pochybných sexuálních hrátek vlastnoručně a sám.

Kosovští Albánci si navíc začali stále hlasitěji stěžovat, že je ústřední vláda v Bělehradu zanedbává. Za těchto okolností se v Kosovu v srpnu 1987 zjevil Slobodan Miloševič, tehdy ještě politik na vzestupu. Slíbil kosovským Srbům, že „už nedovolí, aby je někdo mlátil", stal se okamžitě jejich národním hrdinou a na vlně srbského nacionalismu následně ještě téhož roku stanul v čele srbské vlády.

Bezprostředně nato citelně omezil kosovskou autonomii a nastolil režim, který vedl k masovému porušování lidských práv. Asi 130 000 tamních Albánců přišlo o práci, což se obzvláště dotklo kosovské policie - po letech, kdy pracovala převážně jen v zájmu Albánců v jejích řadách zničehonic nezbyl Albánec žádný. Následovala vlna protestů a další petice, tentokrát 215 kosovoalbánských intelektuálů. Dodnes není zřejmé, zda Rugova podepsal „konečníkovou" petici, ale tu druhou parafoval zcela určitě, za což byl promptně vyloučen z komunistické strany. Právě v té době se ale rozpomněl, že je vlastně muslim. „Věřím v islám," prohlásil tehdy. „Jsem muslim, ale nepraktikující."

 

Jatka nemusejí řešit vše

Ibrahim Rugova stál dlouho stranou dění v Kosovu. Později připustil, že se neúčastnil ani protisrbských bouří v roce 1981. „Tehdy byl vyhlášen výjimečný stav," zdůvodňoval svůj postoj. „Tak jsem se zamkl doma a psal jsem si."

V roce 1989 už se ale Rugova do politiky zapojil. Spolu s několika intelektuály založili Kosovskou demokratickou ligu, jejímiž členy se během několika měsíců stalo takřka všech 700 tisíc dospělých kosovských Albánců. Liga vytvořila „stínovou vládu", která zajišťovala vzdělávání nebo sociální služby těm Albáncům, kteří k těmto sférám buď neměli přístup, nebo nechtěli využívat služeb srbských úřadů. Činnost ligy financovala diaspora kosovských Albánců, která žila převážně v Německu a ve Spojených státech a oficiální uznání se Rugovovi a jeho druhům dostalo jen od Albánie.

V roce 1992 kosovští Albánci bojkotovali jugoslávské a srbské volby a namísto toho si uspořádali své vlastní ilegální hlasování, z něhož měl vzejít prezident Kosova. Kandidátem se stal Ibrahim Rugova. Výsledky byly vcelku pochybné: volby probíhaly v utajení po albánských domech, v mnoha případech se přišlo na falšování hlasů a Rugova coby prezident dostal podle oficiální zprávy volební komise 867 tisíc hlasů ze 762 tisíc zúčastněných voličů. Snad i díky tomu se dospělo k jednoznačnému závěru, že je jasným vítězem.

Komunistické úřady v Bělehradu sice odmítaly uznat legitimitu Rugovy a jeho ligy, snažily se jeho činnost co nejvíce znesnadnit, ale na druhé straně nepřistoupily k otevřeným represím a dovolovaly Rugovovi i cesty do zahraničí. Pro Miloševičův režim byl Rugova se svou ideou, že „vše se nemusí řešit zrovna prostřednictvím jatek", jak prohlásil kupříkladu během návštěvy Londýna, vhodným činitelem, který byl s to odvracet hrozbu albánského ozbrojeného povstání.

Zatímco v prvních letech svého prezidentství měl Rugova mezi obyvatelstvem značnou podporu, postupem času se stával terčem kritiky. Vyčítali mu, že jeho neochota vzít do ruky zbraň je hlavním důvodem toho, že Kosovo ještě není samostatné. V roce 1997 se proto na scéně objevila Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), jejíž členové okamžitě začali s teroristickými útoky proti srbským cílům. O rok později z ní byla již skutečná povstalecká armáda, sto tisíc Albánců z Kosova uprchlo a provincie se ocitla v de facto občanské válce. Rugova byl sice znovu zvolen kosovským prezidentem a získal i Cenu Andreje Sacharova za svobodu myšlení, ale sám už vládu v Kosovu prakticky předal ozbrojencům z UCK. To se projevilo obzvláště ve chvíli, kdy ho v čele albánského týmu, který měl vyjednávat o nezávislosti provincie, vystřídal jeden z teroristických vůdců Hashim Thraci.

 

Mlčení za Křišťálové noci

Rugova se ocitl ve vleku událostí. Jednání o nezávislosti zkrachovala v březnu 1999, krátce poté státy NATO zahájily vojenskou operaci v Kosovu a Rugova se ocitl nakrátko v domácím vězení. V dubnu ho však úřady převezly do Bělehradu, kde ho pak v televizi ukázali, jak si potřásá rukou se Slobodanem Miloševičem a vyzývá k ukončení války. Televizní vystoupení, které Rugova později omlouval, že bylo vynuceno nátlakem, mu značně ublížilo doma i ve světě. V květnu, nedlouho před koncem války, odjel do exilu do Itálie a odkud se podle kritiků vracel domů až příliš pomalu a váhavě. Rozhodl se k tomu až v červenci a to navíc až po nátlaku italské vlády, která ho vyzvala, aby opustil její území.

Po návratu se mu ale podařilo znovu nabýt otřesených pozic. Pomohla mu k tomu sama UCK, která byla sice v očích kosovských Albánců jednoznačnou osvoboditelkou provincie, ale ublížilo jí, že se její předáci se svými ozbrojenými tlupami až příliš často zapojovali do organizovaného zločinu, únosů, vydírání a teroristických útoků proti ostatním etnickým menšinám v Kosovu.

V roce 2000 díky tomu Rugova opět obhájil funkci prezidenta, tentokrát k tomu ale získal navíc i formální uznání ve světě. S posíleným sebevědomím dál plamenně hovořil o nezávislém Kosovu, zatímco tento vysněný skutek dál utíkal. Bez větších protestů pak tento „kosovský Gándhí" v roce 2004 přihlížel etnickým čistkám, které rozpoutala UCK. Zatímco světová média a politici naklonění jednoznačně na stranu kosovských Albánců vydávali události z března 2004 za „albánsko-srbské" střety, čímž chtěly navodit zdání, že jsou do konfliktu zapojeny obě strany, realita byla jiná. „V Kosovu probíhá Křišťálová noc," prohlásil důstojník OSN z amerického sektoru Kosova. „To, co se zde odehrává, lze popsat bohužel jen jako pogrom proti Srbům: zapalují se kostely a na lidi se střílí jen kvůli jejich původu." Kosovský ombudsman Mark Nowicki tehdy jen konstatoval, že „probíhá snaha vyčistit zemi od všech Srbů."

Ibrahim Rugova proti vraždění a etnickým čistkám nezasáhl, právě naopak. V listopadu 2004 jmenoval někdejšího velitele UCK Ramushe Haradinaje předsedou kosovské vlády. Nevraživost Západu vůči Slobodanu Miloševičovi nabyla takových rozměrů, že se většina albánských teroristů proměnila ve virtuální bojovníky za demokracii a svobodu, a z tohoto pohledu se jmenování Haradinaje považovalo za správný krok. Jedinou výjimku tehdy učinil Javier Solana, když poznamenal, že „pro premiérský úřad není muž, který by měl podle všech pravidel stanout před Mezinárodním soudem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu, tou nejvhodnější volbou."

 

Gándhí? To ne!

Lidé, kteří Rugovu znali dlouho, se shodovali v tom, že to byl sebestředný a domýšlivý pozér, který nesnášel kritiku. Tak se ale choval nejspíš jen ke svým albánským krajanům. Jistý americký činitel ho totiž pro změnu popsal jako „podlézavého lenocha, který se za námi táhl, jako by si myslel, že vazelína je ta nejlepší cesta k získání nezávislosti."

Zdá se, že jediným principem, kterého se Rugova opravdu důsledně držel, byl oportunismus. Krátce před jeho smrtí se začaly šířit pověsti, že konvertoval ke katolicismu. Odpadlictví od víry je pro muslimy smrtelný hřích, a tak není divu, že tyti zvěsti nikdo oficiálně nepotvrdil. Přesto by ale zapadaly do jeho snahy sbírat politické body, stejně jako jeho vůbec poslední politické rozhodnutí - přání být pohřben spolu s bojovníky UCK na „hřbitově mučedníků".

Jaký byl tedy Ibrahim Rugova bez příkras? Těžko jednoznačně říct, ale hovořit o něm jako o balkánském Gándhím (natož udělovat stoupencům amerických imperiálních válek medaile za „mír, demokracii a humanismus" s Rugovovým jménem) je lehce nechutné.

 

Komentáře