Marcus Aurelius byl zcela oddán Římu, státu, vlasti, velké myšlence, sloužil svým lidem. Byl mimořádně kvalifikován. Rozuměl administrativě – správě země - lépe než mnoho jeho podřízených, byl přitom schopen vést válku na dvou frontách, počínal si velmi prakticky a konflikty zakončil ku spokojenosti naprosté většiny. Nebyl to kavárenský šašek a nemusel předstírat erudovanost. Jeho Hovory k sobě (řecky psané) jsou dílem skutečného filosofa, o čemž svědčí i fakt, že opisovačům stálo za to, aby jim celá ta staletí po jeho smrti věnovali pozornost. Zanechal po sobě svědectví o nesmírné vládcovské pokoře, odpovědnosti, nezkorumpovanosti a schopnosti.
Ano, takový člověk se rodí jednou za 1000 let. Ale při výběru evropských a našich politiků jsme klesli už příliš hluboko. Když Brit Nigel Farage přirovnal charisma Hermana Van Rompuye k mokrému hadru, vytvořil tak přiléhavou zkratku, kterou lze omotat hlavu kdejakého současného nejvyššího. Nevolme nikam mokré hadry. Hledejme vzory ve velkých a vznešených osobnostech.
Naše civilizace dnes do politiky rodí vesměs pouze závislé nuly, které si nejprve nechají rozlámat páteř na kusy, aby pak mohly pomýšlet na nějakou významnou kandidaturu. Nenechme se však odradit. Máme-li si vybrat, narušujme systém, který nás vede do záhuby. Protisystémové politické síly dnes mají právem zelenou.
