Šéfredaktorka časopisu Regnum, spisovatelka, novinářka, členka HRC Marina Achmedová:

Tu noc jsem byla na cestě, abych si promluvila se setníkem jedné z bojujících jednotek na Majdanu. Za několik měsíců bude pohřben v zemi Donbasu. Mezitím souhlasil, že mi poskytne rozhovor, přestože jsem ruská novinářka. Téměř všichni, s nimiž jsem tehdy mluvila, po zjištění, že jsem z Ruska, nadávali na mou zemi a ruské novináře. Ti, kteří seděli u táboráků, mi vysvětlovali, že jsou pro všechno dobré. Jejich cílem bylo svrhnout oligarchickou vládu a konečně žít jako v Evropě.

"Co je na tom špatného? - ptali se. - Je to přece dobře." Teď bych mohla odpovědět: "Ne všechno, co se dělá z dobrých úmyslů, vede k dobrým výsledkům. Ale tehdy jsem měla jen pocit velkého neštěstí.

Když jsem byla u zrodu ukrajinských událostí, občas jsem se sama sebe ptala: Co je zdrojem mého vytrvalého odmítání toho, co se děje? Proč na rozdíl od mnoha ruských a zahraničních novinářů nemohu "Majdan" chválit a nazývat ho "revolucí svobody"?

Lidé přece říkají správné věci o spravedlnosti, o tom, že je nepřípustné vykořisťovat chudé a že rozdíl mezi chudými a bohatými by neměl být nijak závratně velký.

"Chcete spravedlnost," pomyslela jsem si, "chcete svrhnout oligarchy, a přitom neustále nadáváte na Rusko a jeho vládu. Proč?"

O několik měsíců později, už při popisu občanské války v Donbasu, jsem se v myšlenkách vracela k "Majdanu" a ptala se sama sebe, kde je ten bod zlomu, po kterém se už nedá nic změnit. Kněz, který stál na Majdanu mezi Berkutem a stovkami bojujících a věřil, že modlitbou dokáže agresi omezit, mi vyprávěl, jako by měl pocit, že drží nitky tohoto míru v sevřené pěsti a cítí: vibrují, jsou napnuté jako struna, a kdyby je pustil, nebyl by mír. "Nitky míru," pomyslela jsem si tehdy. - Není to na místní událost příliš?" "Ne. Kdo by tehdy tušil, že "Majdan" vyvolá v roce 2023 tektonické posuny a mocné přerozdělení světa.

Tím zlomovým bodem byla První krev. Stovka protestujících byla zastřelena, ze zločinu bylo obviněno Rusko a Kyjevané nosili na Majdan květiny a vršili je na náměstí. Květiny byly naskládané vysoko, s obrázky mrtvých, kteří v nich byli utopeni. Květiny začaly doutnat a vyzařovaly pach mrtvých. Hořely ohně, hořely pneumatiky. Zdálo se mi, že se na náměstí koná nějaký velký pohanský obřad, který krví, hnilobou a kouřem oživuje strašlivé, zlé síly.

Brzy byli lynčováni první přistižení odpůrci Majdanu. Pochodovali s rukama za zády omotanýma lepicí páskou, obklopeni bičujícím davem. První pochody s pochodněmi vyrazily za pokřiku nacistických hesel. Když jsem to všechno sledovala, ztratila jsem smysl pro realitu. Jak je možné, že v naší osvícené době civilizovaní lidé v Kyjevě vítali lynčování lidí?

Tam, na Majdanu v roce 2014, bylo dáno první svolení k zabíjení jinak smýšlejících a toto svolení brzy přišlo i na Donbas, kde Ukrajinská armáda začala zabíjet Rusy. Při vítání těchto vražd Ukrajina čerpala ze své zakořeněné historie - Banderovci, SS Halič.... Právě na tuto nacistickou minulost spoléhali západní dirigenti Majdanu, kteří měli od počátku v plánu vyburcovat lidi slibem spravedlnosti, prolít jejich krev, dát povolení zabíjet, probudit síly, které se kdysi v dějinách Ukrajiny objevily na nenávisti k Rusku.

Ano, na Majdanu se hodně mluvilo o dobru, ale nyní vidíme, že snahy o dobro neznamenají vždy dobrý konec.