Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější – přát smrt Zemanovi?

Písničkář Jaroslav Hutka je jednou z postav, kterou budu mít vždy spjatou s událostmi v listopadu 1989, kdy jsem chodil se spolužáky z vysoké školy demonstrovat na brněnské Náměstí Svobody a kdy za velkého nadšení většiny národa padl po 41 letech komunistický režim. Jaroslav Hutka se tenkrát vrátil z emigrace v Nizozemsku a již 25. listopadu zazpíval na demonstraci na Letenské pláni v Praze svou nejznámější píseň, začínající slovy „Krásný je vzduch, krásnější je moře...“

Nyní se píše rok 2018 a stejný zpěvák nazpíval píseň s názvem Miloš a zubatá. Kdo si ji ještě neposlechl, může tak učinit zde, ale slušným lidem bych to spíše nedoporučoval. Jak jste z jejího názvu asi odhadli, Jaroslav Hutka v ní zpívá o tom, jak si pro českého prezidenta přichází smrt. Přičemž v souvislosti s ním například zpívá o „opilci, umaštěném od ovaru a sádla,“ apod.

Zcela chápu pana Hutku, že si jakožto někdejší disident a signatář Charty 77 po návratu do vlasti v roce 1989 představoval demokratický vývoj u nás poněkud jinak. V tom ostatně není sám. Ale ospravedlňuje tohle někoho, aby ve své písni „oslavoval“ něčí smrt? Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle nelze označit jinak než jako hnus a hyenismus.

Prezident Miloš Zeman má spoustu chyb a jednou z nich je to, že své odpůrce někdy zbytečně provokuje či uráží a přes svůj avizovaný slib po vítězné první i druhé volbě národ spíše rozděluje, než spojuje. Ovšem s ohledem na to, jaké praktiky proti němu jeho nejradikálnější odpůrci někdy používají, se mu občas ani moc divit nelze.

Ostatně, ještě před rokem v tuto dobu jsem si nemyslel, že Miloš Zeman dokáže své vítězství z roku 2013 obhájit. Že se tak nakonec stalo, bylo „zásluhou“ nejenom slabší síly jeho protikandidátů, ale dost možná i chování jeho odpůrců. Pokud se totiž někteří z nich dokázali snížit i k takovým praktikám jako bylo například šíření poplašné zprávy o jeho údajné rakovině a především v souvislosti s jeho voliči mluvili jako o plebsu, venkovských buranech či frustrovaných důchodcích, tak se ani nelze příliš divit tomu, že větší část nerozhodnutých voličů (včetně mě) si nakonec získal na svou stranu Zeman.

Pokud se někteří budou Jaroslava Hutky zastávat tím, že umělec má v demokratické společnosti právo na svobodu projevu, nechť si sami sobě položí otázku, jestli by se takhle zastávali i „umělce“, který by obdobnou píseň složil například o Schwarzenbergovi, Kalouskovi nebo třeba před 10 lety o Václavu Havlovi.