V letech devadesátých Rakousko, Švédsko, Finsko. Největší kolo rozšíření přišlo roku 2004 s osmi zeměmi bývalého východního bloku (včetně ČR) + Malta a Kypr. Pak už jen roku 2007 Bulharsko, Rumunsko a nakonec Chorvatsko v roce 2013. Z původních šesti zemí jsme se dostali až na číslo 28. S přibývajícím počtem členů však bylo stále obtížnější prosazovat jednotlivé politiky. Začaly postupně vznikat instituce, které měly napomoci lepšímu fungování. Vedlo to ale pouze k obrovskému úřednickému aparátu nesmírné moci. Snazšímu rozhodování mělo pomoci hlasování kvalifikovanou většinou, kde postačí spojení pár větších zemí proti skupince menších. Postupem času tedy legitimita EU začala upadat. Do popředí se navíc dostávaly nové a nové agendy. Začalo být jasné, že dané společenství nebude jen na ekonomické bázi.
Nejpozději od přijetí Maastrichtské smlouvy roku 1993 bylo zjevné, že se evropský projekt ubírá špatným směrem. Z Evropského společenství se stala Evropská unie, začalo se zcela otevřeně mluvit o zavedení společné měny, společné zahraniční a bezpečnostní politiky, prohloubení hlasování kvalifikovanou většinou. V novém tisíciletí vznikla dokonce Evropská ústava, která po odmítnutí Francie a Nizozemska (tedy dvou zakládajících zemí) musela být přejmenována na Lisabonskou smlouvu. Tu zase neschválilo Irsko, než mu to bruselská nomenklatura patřičně vysvětlila. Poté se naplnily obavy kritiků společné měny, když se Řecko začalo potácet v silných ekonomických problémech. Roku 2015 bylo rozhodnuto o masovém přijímání migrantů z Afriky a Blízkého východu. Každý, kdo odmítl (viz země Visegrádu) tak byl obviněn z nedostatku solidarity, rasismu, xenofobie atd. Není proto vůbec divu, že Britové roku 2016 uspořádali referendum ve kterém se 52 % hlasujících vyjádřilo pro odchod z EU. Unijní představitelé si trhali vlasy vztekem a nadávali na kverulantské Brity. Podmínky odchodu pak byly dlouze a složitě vyjednávány, než roku 2020 Britové definitivně odešli. EU využila britského odchodu, aby ukázala, co se stane ostatním členům, kteří by chtěli vystoupit. Znepříjemníme jim to tak, že raději budou chtít zůstat.
Roku 2020 byl svět zasažen pandemií covid 19, kde si evropské státy opět musely pomoci samy, neboť bruselský moloch nedokázal pružně reagovat na nově vzniklou situaci. Nejnovější krize se týká Ukrajiny a s ní spojenou démonizací Ruska. Evropské unii se to samozřejmě hodí, neboť potřebuje vytvořit nějakého společného nepřítele proti kterému by se jednotlivé členské země měly semknout a porazit ho. Sankce uvalené na Rusko sice zdaleka nedosahují kýžených efektů, ale to Bruselu vůbec nevadí. Novodobá šlechta sídlící v hlavním městě Belgie žije ve svém světě, je zcela hluchá, slepá a nevnímá reálné problémy dneška. Namísto řešení vzniklé energetické krize se mluví o rychlejším zavedení Green Dealu a hledání alternativních zdrojů energie. Je to další důkaz toho, že se EU nikdy nepoučí a ordinuje jen další a další nesmysly, které místo zlepšení situace povedou k jejímu zhoršení. Viktor Orbán už hovoří o nutnosti odchodu Maďarska z tohoto spolku. Divím se jen, že to Maďaři neudělali už dávno. Budapešť je otloukánkem Bruselu 12 let a tlak neustále roste a roste. Maďarsku tak stejně nezbyde nic jiného než odejít.
Jak jsem uvedl výše, tak evropská spolupráce po druhé světové válce měla jistě svůj smysl a byla to dobrá věc. Později se ale evropský projekt začal přetvářet v jakési monstrum, které jen dusí své členy, nutí je do nebezpečných experimentů a vydírá je sníženým přídělem evropských peněz. Je to něco zcela jiného, než do čeho jsme roku 2004 vstupovali.
Chtěl bych ale svůj dnešní článek zakončit optimisticky. EU se rozpadne. Neřeknu Vám kdy, neboť se to neodvažuji odhadnout, ale něco mi říká, že to přijde brzy. Čím více bude EU tlačit do popředí svou zelenou ideologii, šikanovat Polsko, Maďarsko a celou Střední Evropu, nebude chtít skoncovat s eurem a bude nutit členské země masově přijímat migranty, tím pravděpodobnější bude její zánik. Jde o to, jestli daný rozpad bude divoký, a nebo bude nějak řízený. Doufám v tu druhou variantu.
