Den, kdy se zastavila Praha. Co blackout ukázal o křehkosti našeho světa

V jednu chvíli běžel svět jako vždy. Světla svítila, terminály pípaly, tramvaje se míjely v zatáčkách. A pak – bez výstrahy – ticho. Proud se zastavil. Ne na obrazovce, ale ve skutečnosti.

Výpadek trval dvě hodiny. Možná méně. Ale jeho význam nešel měřit podle hodin. Ukázal nám něco, co jsme si nechtěli připustit: že celý náš každodenní život drží pohromadě síť, o které nevíme téměř nic – a která se může kdykoli přetrhnout.

Neptáme se už, jestli se to může stát znovu. Ptáme se, kdy to bude větší. A kdo bude připraven.

Síť, která nikdy nespí – a nesmí se zastavit

Celá Evropa dýchá jedním tempem. Síť ENTSO-E propojuje 35 států, 4 000 elektráren a miliony kilometrů vedení. Všechno běží v dokonalém souběhu frekvence 50 hertzů – jako tep moderní civilizace. A pokud se tento tep vychýlí, pokud se jeden článek zpozdí nebo přetíží, systém začne reagovat. V milisekundách. Nečeká. Nepromíjí.

Představte si lidské tělo. Elektrárny jako srdce. Vedení jako tepny. Transformátory jako nervová zakončení. A frekvence? To je krevní tlak. Když tlak klesá, přestává fungovat všechno.

A právě teď je ta síť pod tlakem. Spotřeba roste. Výroba se štěpí do malých, decentralizovaných zdrojů. Přes hranice proudí elektřina z větrných turbín v Německu, z francouzských reaktorů, z norských přehrad. Česko často leží přímo v cestě této energetické migrace. Pokud se někde něco zadrhne, přetížené uzly – často i ty české – to pocítí první.

V takovém systému se chyba neptá na státní hranice. Porucha v Belgii může vyvolat výpadek v Rumunsku. Špatná koordinace v Německu způsobila v roce 2006 blackout pro 15 milionů lidí napříč Evropou. Celý systém je synchronizovaný. Ale také citlivý. A bez paměti.

Když síť selže – svět ztichne

Blackout není teorie. Už se stal. Mnohokrát.

V roce 2012 zažila Indie největší výpadek v dějinách. Bez elektřiny se ocitlo 620 milionů lidí. O rok později v Brazílii selhal přenos z vodní elektrárny – 60 milionů lidí během několika minut bez proudu. USA, Kanada, Pákistán, Argentina, Libanon, Ukrajina – výpadky, které trvaly hodiny, dny nebo týdny. Výpadky, které nezpůsobily jen tmu, ale i zmatek, paniku, kolaps dopravy, zdravotnictví, zásobování.

A někdy to nebyl nedostatek elektřiny – ale její přebytek. V dubnu 2025 se Pyrenejský poloostrov odpojil od sítě, protože slunce vyrábělo víc, než bylo možné řídit. Osm milionů lidí se ocitlo bez proudu během několika sekund. Nezafungovaly regulační mechanismy. Inverzory reagovaly pomalu. Síť padla.

Tady začíná otázka, která děsí každého operátora energetické soustavy:
Co se stane, až přijde kombinace – mráz, sucho, výpadek v přenosu… nebo kyberútok?

Obnovitelná energie. Budoucnost – nebo časovaná slabina?

Slunce, vítr, voda. Čisté, obnovitelné zdroje energie, které mají nahradit uhlí, plyn a jádro. Zní to jako budoucnost – a ona to skutečně je. Ale zároveň jde o technologický zlom, který přináší nová rizika.

Tradiční elektrárny mají jednu výhodu: setrvačnost. Masivní turbíny se točí i po výpadku, dávají síti čas – byť jen v řádu sekund. U solárních panelů nebo větrných turbín tento fyzický nárazník chybí. Obnovitelná energie přichází skokově, nepravidelně. V poledne přetlak, večer nedostatek. Síť se s tím učí žít – ale zatím to není soužití rovnocenné.

Energetici tomu říkají „křivka kachny“ – Duck Curve. Ráno prudký nárůst spotřeby, kolem poledne přetlak elektřiny ze slunce, večer dramatický propad, kdy síť nemá čím pokrýt špičku. V Kalifornii už kvůli tomu museli odstavit funkční solární farmy. Ne kvůli nedostatku elektřiny – ale kvůli příliš velkému chaosu.

A většina domácích solárních panelů? Bez připojení k síti nefungují. Bez baterií nedodávají proud. Bez synchronizace se samy vypnou.

Zelená energie není problém. Ale její integrace bez řízení, bez rezervy a bez koncepce? To je pozvánka k nestabilitě. Ne emisní, ale systémové.

Když se útok neozve výbuchem – ale tichem

Dnes už výpadek nemusí přijít jen z počasí, přetížení nebo chyby. Stačí jedna věta v kódu. Jeden USB disk. Jedno kliknutí na špatný soubor. A elektrárna, rozvodna nebo celá síť se může změnit ve slepý bod.

Kybernetické útoky na energetickou infrastrukturu nejsou hypotéza. Jsou realita.

V Íránu zničil malware Stuxnet v roce 2010 stovky centrifug – fyzicky. V roce 2015 sledovali ukrajinští dispečeři, jak se kurzor jejich myši sám pohybuje – a vypíná rozvodny. V roce 2021 ransomware uzavřel americký ropovod Colonial Pipeline. Vláda musela zasahovat.

SCADA – řídicí systémy, na kterých běží většina energetiky – byly původně navržené pro izolované prostředí. Dnes jsou často připojené k internetu. A často nešifrované.

Jedna chyba. Jeden nezkušený administrátor. Jeden otevřený port. A síť ztichne.

Neznámý útočník nepotřebuje bombu. Potřebuje jen přístup. Nezabíjí hned. Ale rozpojuje.

Selhání zálohy. Ticho, které nemělo nikdy nastat

Říkáme si, že nemocnice mají generátory. Že banky jsou zálohované. Že jaderné elektrárny mají trojí jištění. A je to pravda. Ale jen částečná.

Záložní systémy jsou navrženy na hodiny. Ne na dny. UPS baterie vydrží minuty. Generátory běží jen tak dlouho, jak mají palivo, olej, filtry – a někoho, kdo je umí obsluhovat. Ve světě bez elektřiny padá i logistika. A bez logistiky padne záloha.

New York. Záplavy zatopí datové centrum. Weby bank i nemocnic zmizí během minut. Hardwarová data stojí ve sklepě – kvůli chlazení. Jenže když se zastaví čerpadla, stoupá voda. A s ní teplota.

Letiště bez proudu nevidí. Letadla krouží. Nemocnice bez proudu nemá čím sledovat pacienty. Dialýza se zastaví. Transfúze skončí.

Záloha není řešení. Je jen dočasná brzda.

A čas? Celý digitální svět běží na GPS. Na přesnosti atomových hodin. Pokud zmizí signál, zmizí i rytmus. Transakce přestanou dávat smysl. Systémy se rozejdou – ne kvůli útoku. Ale kvůli ztrátě koordinace.

Tři dny poté. Co se stane, když proud nepřijde zpět

Většina lidí si myslí, že výpadek elektřiny je nepříjemnost. Výtah se zastaví. Musíte zapálit svíčku. Nedá se platit kartou. Ale to je jen začátek.

Představte si, že se proud nevrátí hodinu. Dobře. Ale co když celý den?

Po třech hodinách už neteče voda. Bez elektřiny nefungují čerpadla. Kohoutek je prázdný. A v nádržích rychle klesá tlak.

Po dvanácti hodinách vypadne signál. Mobilní sítě padají. Datové ústředny jsou přetížené nebo bez proudu. Wi-Fi je ticho. Internet? Pryč. Rádio? Možná. Pokud máte baterie.

Po dvaceti čtyřech hodinách začínají selhávat záložní zdroje. V nemocnicích přecházejí na úsporný režim. Ventilátory se přepínají manuálně. Displeje zhasínají. Propojení mezi složkami záchranného systému se rozpadá.

Po třiceti šesti hodinách se zavírají obchody. Pokladny nefungují. Bankomaty jsou mrtvé. Hotovost mizí – ale co koupit, když není kde? A k čemu jsou peníze, když nejde otevřít sklad?

Po 72 hodinách se začínají objevovat rabování, lokální nepokoje, zoufalství. Ti, kdo mají zásoby, se zavírají doma. Ti bez nich vyrážejí hledat. Město se dělí. Ne podle příjmu. Ale podle připravenosti.

A pak už to není otázka technologií. Ale důvěry. Spolupráce. Lidskosti.

Stalo se to. Portoriko, Texas, Libanon

V roce 2017 zasáhl Portoriko hurikán Maria. Během 24 hodin zkolabovalo 95 % přenosové sítě. Lidé byli bez elektřiny týdny. Někde měsíce. V nemocnicích došly léky. Krev se kazila. Dialýza skončila.

Libanon, 2021. Celostátní blackout na 48 hodin. Země ponořená do tmy. Banky nefungovaly. Čerpací stanice byly zavřené. Elektronické služby neexistovaly.

Texas, 2021. Zima udeřila. Elektřina zamrzla. Lidé umrzli ve vlastních domech. V nejbohatším státě USA. Bez války. Bez pandemie. Jen kvůli systému, který nevydržel.

Tyto případy nejsou varování. Jsou předzvěst. Představují realitu, kterou většina lidí stále odmítá. Protože je nepohodlná. Nevěříme, že by se to mohlo stát nám. V Praze. V Brně. V Hradci. Ale ono se to už stalo. Jen jsme měli štěstí – tentokrát.

OKNO YOUTUBE: https://youtu.be/1bBVatJxeSA

Technologie nahradila důvěru. A co nahradí technologii?

Ve světě, kde všechno řídí software, jsme se naučili věřit systému. Ne sousedům. Ne komunitě. Ale aplikaci. GPSce. Displeji. Teď. Hned. Všechno dostupné. Všechno pohodlné.

Jenže technologie sama nevytváří vztahy. Ani loajalitu. Ani pomoc.

Když zmizí proud, nezmizí jen světlo. Mizí rytmus. Přehled. Možnost rozhodování. Ztrácíme schopnost se domluvit. Protože nevíme, jak.

Kolik vrstev civilizace musí odpadnout, než zjistíme, co zůstalo z člověka?