„Statečnost míří ke hvězdám, strach ke smrti.“ (Seneca)

Věřící mají problém strachu vyřešený. Říkají si: "Co je, to je a co bude to bude. Stejně toho nemůžu moc ovlivnit, když jsem celý život shůry popožduchován a jednoho dne tak jak tak skončím v ráji, čehož se už stejně nemůžu dočkat."

Ale co ten zbytek? Co, ti nevěřící Tomášové, které Nikdo neřídí a poletují si životem, jak moucha ve sklenici. Jen se postupně dusí a zalykají strachem a čekají na svůj konec. To je přeci hrozné!

Máme strach z nemocí, máme strach, že nás někdo přepadne, okrade, zmlátí, máme strach, že přijdeme o mizerně placenou práci, máme strach něco říci do telefonu, protože jsme odposloucháváni, máme strach, aby nám neunesli děti, máme strach vyjít ven bez deodorantu, máme strach z exekuce, máme strach z odtahu za špatné zaparkování, máme strach z vysokých daní a nedostatku peněz, máme strach z nuzného důchodu, máme strach, že jsme nechali zapnutou žehličku, máme alergický strach z kvetoucí louky nebo třeba jen že na ní šlápneme na včelu. Máme tolik přerůzných jiných strachů, že lze říci, že přes všechno strachování se už nezbylo ani místo pro život. Dá se říci: "nic moc".

Nemá cenu tady popisovat, jak všechny strachy nejsou stejné a že každý z nich má svou úroveň působení na naše psyché. To si jistě přechroustá v hlavičce každý sám. Mnohem důležitější, než uspořádání našich obav do výsečových grafů je naše odolnost proti nim.

Co je to vlastně strach? Je to špatně definovatelný stav člověka, ale všichni vědí o co jde: nejistota, že nějaká budoucnost nebude taková, jaká by se nám líbila. Platí to jak pro případ, že svým chováním v přítomnosti chceme ovlivnit pozitivní budoucnost co nejvíce, ale také když se to moc nesnažíme.

Paradoxem je, že nesrovnatelně větším strachem trpí ti, kteří pro ideální budoucnost dělají maximum, než ti, co na ni skoro kašlou. Například matka, která denně odváží a přiváží své dítě ze školy má násobně větší strach, než matka, která dítě ráno vyžene okrádat lidi v dopravních prostředcích nebo např. stav ducha člověka při pouhém obdržení dopisu "s pruhem" mnohem horší, než stav člověka, který už je bez domova.

Ne, pointa jistě není v tom, že máme své děti nechat ulici a sami spát pod mostem. Pointa je v tom, že se neumíme bránit. Jednak se neumíme bránit proti tomu, co je špatné a co dokážeme to svými silami ovlivnit a jednak neumíme přijímat život takový, jaký je tam, kde jsou naše lidské možnosti mizivé.

Patrně mezi největší bubáky patří zhoubné bujení. Onkologové a psychologové mají už dávno na toto téma zpracované tuny studií o nás a jsou tak schopni nám ihned říci, jestli už jsme ve fázi strachu nebo odmítnutí nebo začínáme fázi rezignace. Někteří z nás se ovšem vymykají. Nemají strach a jsou odhodlaní bojovat přes to, že jsou si plně vědomi pomíjivosti života.

Zkusme se také nenechat strašit nemocemi. Nechme to na osudu, na Bohu, na lékaři, čínské medicíně nebo třeba na "vyšší moci". Jak co komu sedí. Strach nás ale rozhodně nijak neuchrání a ani nevyléčí. Strach je jen zatemnění mysli, kdy se vaše pozornost ve dne i v noci soustředí na to jediné - to, co nás oslabuje. Žijme zdravým způsobem a bojujme silnou myslí - toť nechť je celé naše zaujetí touto nebo podobnou situací, kterou nedokážeme ovlivnit.

Někdy ovšem nestačí být jen dobré mysli a přežvykovat u toho biomrkev. Někdy je vhodné se napřímit a z plných plic zařvat, abychom dokázali ovlivnit to, co ovlivnit lze. Takových situací je v životě nepoměrně více, než těch, na které vliv nemáme.

Řvát bychom měli, když v Tescu na kase mají vyšší cenu jogurtu, než v regále;  když se nám boty od Deichmanna rozpadají po týdnu nošení; když tlupa cikánů okrádá dítě o mobilní telefon, když pražští radní tunelují městský rozpočet; když bylo podáno obvinění na "tykadlového" Svobodu; když z vazby propustili Šnajdra, Tluchoře a Fuksu; když Klaus amnestoval tuneláře; když ani po 25-ti letech demokracie nemáme šanci na všelidové referendum; když se jedná o posílání našich vojáků do "afghánského Vietnamu" na smrt; když americké korporace zavlékají Slovany do bratrovražedného boje nebo když nám političtí zombie "jen" snižují životní úroveň nebo vracejí církví nakradené majetky.

Důvodů se ozvat máme mraky. Stačí jediné - uvědomit si, že strach zatemňuje naše myšlení a transformovat ho do aktivního odporu a boje proti špinavosti. Vzchopit se, naučit se říkat "NE!". Nenechat po sobě šlapat.

Jsme lidé s čistou myslí, pevnou a rovnou páteří. Myslím, že dokážeme strach porazit. Zkuste to teď hned. Postavte se a zařvěte. Zařvěte z plných plic. Je jedno kde teď jste, ale není jedno kdo jste. Na tom jediném záleží.

Zkuste to teď hned. Vykročte! Uvidíte, že to jde.

Dan Niel