Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Zygmunt Bauman: Co udělá Obama?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • bauman-xxxx
V povolebním slovníku Obamova štábu je slovo „změna" stále častěji nahrazováno koncepty „klidného přechodu" či „kontinuity", tezí „Cokoli jste udělali, my vás předčíme." Modlím se za Obamu, abych se v tomto mýlil, říká polský filozof Zygmunt Bauman.

 

Barack Obama během své volební kampaně nikdy nezdůrazňoval svou výjimečně etnickou identitu a nesnažil se ani hrát kartu politiky identity. Místo toho přijal tzv. kulturalistní verzi identity, a to až do takové míry, že ho někteří pozorovatelé označili za prvního „post-esenciálního" prezidenta Spojených států. Jeho zvolení lze vykládat jako známku, že se americký politický systém konečně rozešel s démosem a ethnosem a že se Amerika vydala na cestu k více uvědomělé postetnické společnosti.

 

Dovolte mi ten problém přeformulovat. Obama si dával pozor, aby se o moc neucházel ve jménu „utiskovaných a utlačovaných". A ani se nedostal k moci na vlně „utiskovaných a utlačovaných" nebo „sociálního/politického hnutí", jako jeho mluvčí, zplnomocněnec či mstitel. Co měl jeho vzestup prokázat - a podle všeho také prokázal - bylo, že kolektivní stigma lze z vybraných jedinců smýt, jinými slovy, že někteří jedinci z kategorií utiskovaných/utlačovaných mají takové kvality, které dokážou „převážit" nad jejich kolektivní podřízeností: kvality, které se vyrovnají, nebo dokonce převáží kvality těch, kteří nejsou zatíženi stigmatem podřízených kategorií. Tento fenomén sám o sobě nemusí nutně anulovat předpoklad podřízených kategorií, naopak, lze ho vnímat i jako doklad obráceného potvrzení předpokladu: máme tu jedince, který se, takřka ve stylu Barona Prášila, vyšvihl vzhůru, díky svému osobnímu talentu, životní síle, nikoli díky okolnostem svého života, ale jim navzdory, čímž prokázal silně podceňované přednosti „svých lidí" jako je tolerance, velkorysost lidí, kteří jsou připraveni dělat výjimky tím, že zavřou oči vůči kolektivním chybám. Je to vlastně obrácený a nově formulovaný předchozí předpoklad. Pokud to někteří jedinci dokáží, protože se usilovně snaží, znamená to, že ostatní, drtivá většina, která „to nezvládla", je kvůli své lenosti/nesoudržnosti a neschopnosti ztracena ve své bídě.

Samozřejmě, Obamův příklad ambicioznější a talentovanější jedince z diskriminované kategorie povzbudí, aby ho následovali, a zruší mnoho předsudků, přičemž zároveň zeslabí odpor vůči sociální/politické přijatelnosti těch, kteří uspěli. To ale neznamená, že tento vývoj pozvedne jejich „kategorii jako takovou" z její podřízené sociální pozice a otevře krásné vyhlídky všem jejím členům. Dlouhá polodiktátorská vláda Margaret Thatcherové také nepomohla zrovnoprávněnému postavení žen... Prokázala jen to, že některé ženy jsou s to porazit muže v jejich vlastní hře. Mnoho Židů, kterým se v 19. století podařilo vystoupit z ghett a proměnit se (nebo si to alespoň mysleli) v Němce, neudělalo pro své méně šťastné, právně a sociálně diskriminované a v chudobě živořící bratry prakticky nic. Mnozí z nejkřiklavějších a ideologů a vůdců nejradikálnějších směrů 20. století, hlavně ti spojení s nacionalismem (včetně Stalina s Hitlerem), pocházelo z „etnických menšin" nebo z řad „naturalizovaných" cizinců. Žid Disraeli upevnil moc Britského impéria. Válečný pokřik všech asimilantů zněl „ať děláte cokoli, budu lepší", slib a odhodlání být papežštější než papež, přeněmcovat Němce, přepolákovat Poláky, přerusovat Rusy ve snaze obohatit jejich kulturu a prosazovat jejich národní zájmy (které byly, mimochodem, často namířeny proti nim samým a následně brány jako důkaz jejich zrady a postranních úmyslů...). Ve všech těchto případech to ale stále byli příslušníci „vyhlédnutého" národa, který rozhodoval o úspěšnosti či selhání těchto asimilačních snah. Proto museli mnozí asimilanti podporovat jednotný koncept  -- utvrzovat „místní" o výhodách, které pro ně asimilanti představují.

Nicméně, znalost statistických údajů sice může v člověku vyvolávat pocit znalosti problému, neumožňuje mu ale předpovídat, co se v tom kterém případě skutečně stane. Ať už o „trendech" či „řádu" mluví sebevíc lidí, vždy je tam prostor pro výjimky. Proto, prosím, berte moji odpověď jako výzvu, abychom s prognózami zacházeli opatrně a vyvarovali se nějakých závěrů.

 

V Intervista sull´identita (spolu s Benedettem Viecchim) jste si coby příklad „produktivní, prchavé a ´nomádské´ identity vzal Peera Gynta, zatímco v Liquid Love: On the Frailty of Human Bonds citujete Muže bez vlastností od Roberta Musila jako „typického představitele naší moderně plynoucí společnosti tekoucí modernity. Kam byste do těchto definic umístil Baracka Obamu s jeho mnohačetnými kořeny a identitami? Je dalším představitelem naší moderní tekuté společnosti?

Zopakuji, co už jsem řekl: člověk by se měl vystříhat „kategorizování" jednotlivých případů namísto zkoumání jejich individuální výjimečnosti... Koneckonců, jak všichni opakujeme po Maxi Frischovi,, „mít identitu" znamená odmítat nechat se zaškatulkovat do „typů" a „kategorií" a bourat všechny kategorie, do nichž se vás „škatulkáři" snaží natlačit... Většina z nás patří do několika „komunit" -- nebo jak říkají jejich následovníci, sítí - současně. Takřka ve všech případech kontakty „členů sítě" přesahují její hranice různými směry. A Obama je v mnoha směrech individuálnější než většina! V žádném případě není jen „dalším" představitelem naší tekuté modernity, ale jednou z jejích nejspektakulárnějších a nejviditelnějších inkarnací. Všichni se asi shodneme, že před takovými čtyřiceti lety by byla životní cesta Baracka Obamy nejen nepřijatelná, byla by rovnou nemyslitelná.


Podle mnoha pozorovatelů je třeba americké volby vnímat spíš jako vítězství Obamy, než jako porážku Bushovy politiky, obzvláště jeho pokusu využít „ochranu" osobní bezpečnosti coby hlavního argumentu pro legitimizaci a posílení své výkonné moci. Lze z tohoto pohledu vnímat Obamovo vítězství jako vůli nalézt novou rovnováhu mezi svobodou a bezpečností, rovnováhy, v jejímž rámci není to první zcela podřízené tomu druhému? Nebo byl Obama zvolen jen jako protijed proti Bushovi?

Převládá rozšířený názor, že „úvěrový krach" se vším, co s sebou přinesl, byl posledním hřebíčkem do republikánské rakve. Mnozí pozorovatelé soudí, že bez této katastrofy v samém závěru prezidentské kampaně by končící vláda ani přes všechny své kiksy a nepravosti nepředala moc Obamovi a demokratům tak snadno... A to znamená, že jeden z rozhodujících, možná ten nejvíc rozhodující faktor, který většinu přiměl hlasovat pro Obamu, byla spíš okamžitá, chvilková, emocionální reakce na poslední šokující zprávy, než že by to byl výsledek dlouhodobého procesu uvědomění a racionální změny světonázoru. Přesto, největší díl Obamových voličů je třeba hledat v afroamerických a hispánských kategoriích; jen menšina bělochů dala svůj hlas kandidátovi, jehož nejčastějším slovem byla „změna". „Změna" je přitom široce otevřený koncept; každý si do něj může vložit vše, co by v něm sám rád viděl...  Pro lidi zranitelné, kteří mají strach z toho, co přijde, je bezpečnost (a nemyslím to jen v rovině terorismu či cigaretového kouře, ale ve smyslu slušného, jistého a spolehlivého místa ve společnosti) tou největší změnou, o které se jim může snít. Pro ně taková změna znamená ochranu před náhlými a zákulisně zmanipulovanými změnami osudu a ukončení praxe, v níž se privatizovaly zisky a znárodňovaly ztráty... Nevím, jak si tito lidé představují onu „změnu" a jestli o ní vůbec mají jasnou představu. Hlasování pro „změnu" dokazuje, že voliči od čehosi utekli, neříká to ale nic o tom, kam chtějí běžet dál, ani o tom, co budou dělat, až se volební hesla promění v prázdné fráze.

Očekávání byla v každém případě vybičována na krajní mez - a snaha uchránit naděje voličů před pádem do propasti bude skličující záležitostí, a to i v případě, že by nová vláda opravdu chtěla naléhavě, vážně a nekompromisně pozvednout realitu na úroveň těchto nadějí. Existují tu už ale varovné náznaky, že voliči, namísto aby někam běželi, najednou zjistí, že stojí na místě (nebo lépe řečeno, jsou na místo postaveni). V povolebním slovníku Obamova štábu je slovo „změna" stále častěji nahrazováno koncepty „klidného přechodu" či „kontinuity". Protesty (nemluvě už o akcích) proti ostudně zkorumpovaným praktikám při nakládání s enormní cifrou 700 miliard dolarů vyčleněných končící vládou na „rekapitalizaci bank" a jejich navrácení ke „každodennímu byznysu", nebo proti novým daňovým předpisům pro nově sloučené firmy, které budou stát (podle propočtů Naomi Kleinové) daňové poplatníky dalších 140 miliard dolarů (to je suma rovnající se Obamovu slibovanému programu obnovitelné energie), jsou přinejlepším vlažné, pokud tedy vůbec nějaké jsou... Mluvčí nové vlády přitom stále častěji naznačují, že politická a ekonomická agenda vlády staré je pro ně přijatelná. Jejich heslo zní, obávám se, takto: „Cokoli jste udělali, my vás předčíme." Modlím se za Obamu a jeho tým, abych se v tomto mýlili...


Obamova volební kampaň byla založena na silné „lidové" účasti, která jako by zaplnila veřejný prostor důvěrou v angažovanost lidí coby předpokladu k podnícení kolektivní akce. Myslíte si, že za tím byla touha po rekolektivizaci privatizovaných utopií „živé politiky" a snaha nabídnout formu pro nové vize „správné společnosti", nebo se vycházelo jen ze společenské zakázky? Jinými slovy, je Obamova společnost společností ad hoc, která brzy zmizí, nebo vychází z myšlenky, že společnost je „společným majetkem", který by mohl být - a měl být - spravován společně?

Pro mnoho lidí je Obamovo zvolení důkazem, že americký politický prostor je otevřenějším, než ten evropský: pokud je americký politický prostor stále otevřený evokující síle snu (navzdory nebo díky jeho vágnosti), v evropském politickém rámci už krystalizace a „institucionalizace" politických energií a hnutí do ideologií (a v některých případech i dogmat) obsadily prostor a nové myšlenky do něj nepouštějí. Souhlasíte s tímto názorem?

Mám dojem, že dvě velké otázky/procesy, které jsou v těchto na sobě nezávislých otázkách zmíněny, jsou ve skutečnosti navzájem propojené a příliš na sobě závislé, než aby na ně šlo odpovídat jednotlivě, natož je odděleně prognózovat. Vyhlídky na lidové hnutí, které by předznamenávalo významné posílení veřejné účasti na „správě státu coby společného vlastnictví" a zrod „nových idejí", které by překročily ideologické meze za běžné hranice politických zájmů, stejně jako snahy dosáhnout sociokulturních kořenů této „reality", kterou vlády vnímají a vydávají za nedotknutelnou a nezpochybnitelnou, jsou si navzájem tak blízké jako dvě strany jedné mince. Nové ideje zásadního významu nevzniknou bez toho, že se od základů rozšíří politická scéna, chápání politické aktivity a vnímání jejích aktérů, a obráceně. Buď se obě eventuality, které zmiňujete, odehrají zároveň, nebo vůbec.

Stane se tak ale? Moje znalosti o Americe - a cit pro ni -- nejsou tak hluboké, abych si troufl předvídat: „akademické předpovědi" toho či onoho vývoje v minulosti, až příliš často z pohodlnosti, oslabily význam slov „akademický" i „předpovídání". Václav Havel, když chtěl shrnout svůj dlouhý a úctyhodný politický život, pronesl pamětihodný postřeh, že jisté je, že lidé rádi zpívají, nikdo ale neví, jakou písničku si budou notovat za rok...

Vzpomínám si na to nadšení lidí a tu nezměrnou vlnu lidové politické angažovanosti, která vynesla k moci Anthonyho Blaira. Z úřadu ale odcházel za takřka všeobjímající frustrace, apatie, rozčarování, kdy veřejnost s nedůvěrou pohlížela na vše, co jen náznakem připomínalo „stranickou politiku" a chování politiků. Zanechal za sebou stranu bez bojovníků, vizí, programu, vůle k činům a důvěry ve smysluplnost jakéhokoli konání. Argumentovat tímto příkladem je ale vysoce riskantní a jsem dalek toho naznačovat, že se dějiny budou nutně opakovat.

Na druhé straně, co se týče vámi zmíněných ad hoc společenství, já jim říkám „šatnová společenství", která se sejdou v divadle před začátkem představení, aby odložila kabáty, a pak po konci hry, kdy opona spadne, aby si kabáty zase vyzvedla, myslím si, že je to v našich tekutých moderních časech převládající forma sdružování. Sdružování na základě pevných a dlouhodobých vazeb, které by ospravedlnily pojmenování „společenství", jsou dnes vzácná. Pokud se ale masy oslavující Obamovo zvolení stanou čestnou výjimkou, bude to ta pravá a významná změna  v politice éry tekuté modernity.

 

 

Převzato z The Eleven, Number 98, srpen 2009, sagepub.com,

Publikováno v Literárních novinách

 

Zygmunt Bauman (1925)

Britský politolog polsko-židovského původu. Zpočátku měl blízko k oficiálnímu marxismu, později však začal pod vlivem prací Antonia Gramsciho a Georga Simmela komunistický režim kritizovat, za což nebyl nikdy jmenován profesorem. Pod sílícím politickým tlakem a kvůli antisemitské kampani, kterou vedl populistický ministr Mieczysław Moczar, vystoupil Bauman v roce 1968 z polské komunistické strany a ještě téhož roku emigroval. Bauman nejprve odešel učit sociologii na univerzitu v Tel Avivu a později na univerzitu v anglickém Leedsu, kde působil od roku 1971 a je emeritním profesorem sociologie.

V druhé polovině 80. letech se proslavil díky svým studiím o propojení kultury modernity a totalitarismu. Proslul po celém světě svými pracemi jako Zákonodárce a interpret (1987), Modernita a holocaust (1989), Modernita a ambivalence (1991) a Postmoderní etika (1993). V současnosti je označován jako jeden z největších sociálních teoretiků 20. století a jako přední světový sociolog postmoderny. Bauman píše především o charakteristikách a trendech současné kultury. Od druhé poloviny 90. let Bauman uplatňuje svůj značný vliv na anti- nebo alter- globalizační hnutí. Jeho knihy u nás vydala nakladatelství Argo, Mladá fronta a SLON.

Facebook komentáře