Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Podivuhodná proměna Zbigniewa Brzezinského (1)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

Recenze na novou knihu Zbigniewa Brzezinského „Strategic vision“(„Strategická vize“).

Zbigniew Brzezinský, narozený v roce 1928, je jednou z nejbarvitějších figur zahraniční politiky Spojených států. Jeho knihy se vyznačují smyslem pro realitu v mocenské politice a zároveň znepokojují nevyhnutelnými následky její realizace.

 

  • podivuhodna-promena-zbigniewa-brzezinskeho-1
  • Z. Brzezinski

 Brzezinský byl aktivně zapojen v procesu studené války a dosud je těsně spojen se současnou politickou elitou USA. Proto jsou jeho knihy nejenom historickými dokumenty, ale i svědectvími živé politiky, poskytujícími čtenáři hluboký náhled do strategie zahraničních zájmů Spojených států. V současné době se svou novou knihou vystoupuje na veřejnosti. Nazval ji „Strategické vize“ a je velmi pozoruhodné, jaké v ní navrhuje radikální politické změny. Vyzývá k důkladné revizi stávajícího směru americké zahraniční politiky od konce studené války. Hlavní tezí knihy je, že se dnes Spojené státy nacházejí v podobné situaci, v níž byl Sovětský svaz v 80. letech.

Zatímco ve své poslední knize „Velká šachovnice“, jež si získala značnou popularitu, radí americké administrativě získat politickou kontrolu nad Střední Asií a poté – v roce 2008 – píše o „druhé šanci“ Spojených států zřídit unipolární svět, dnes, o 4 roky později, připouští menší politický vliv USA ve světě a ustanovení multipolárního světa jako realitu. Dochází k nutnosti přehodnocení další strategie USA. Nejvíce udivující je v jeho geopolitické analýze to, že zcela reviduje svůj tradičně negativní vztah k Rusku, který je ve všech jeho předchozích knihách přítomen. Navíc si myslí, že přežití Západu zcela závisí od začlenění Ruska do západních struktur.

Od Cartera k Reaganovi

Důsledky náhlého zvratu uvažování Brzezinského v jeho nové knize jsou pochopitelné, ovšem pouze tehdy, uvědomíme-li si historii jeho kariéry. Brzezinského lze srovnat s jakýmsi moderním fenoménem královského rádce. Spojuje v sobě kvality politického myslitele a praktika-realistu s chladným rozumem. Už v jeho raných knihách lze pocítit okouzlení mocí a schopnost její detailní analýzy. Jeho prvořadým zájmem bylo posílení mocenské struktury USA, kterou realizoval jako bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera. Tehdy, v letech 1977–1981, se přímo podílel v roli poradce na průběhu studené války.

Kissinger a Nixon byli zainteresováni v udržení statutu quo v období studené války, avšak Brzezinský neustále hledal cesty zostření vzájemné konfrontace a dovedení situace do konečného rozhodnutí. Jeho vliv na politiku USA byl značný a jeho geopolitickou koncepci využívala i Reaganova administrativa. V roce 1998 otevřeně prozradil v interview pro francouzský list Le Nouvel Observateur, že USA již před invazí Sovětského svazu do Afgánistánu finančně podporovaly islámské mudžahedíny. Konkrétně šlo o politiku zvýšení pravděpodobnosti invaze SSSR do této země. Na otázku, zda-li dnes nelituje podpory islámských skupin, odpověděl: „Čeho bych měl litovat? Tato tajná operace byla vynikajícím nápadem. S její pomocí jsme nalákali Rusy do afgánské pasti. Skutečně očekáváte, že toho budu litovat? V ten den, kdy Rusové oficiálně překročili hranici, jsem psal prezidentovi Carterovi: Nyní máme možnost poskytnout Sovětskému svazu jeho vlastní Vietnam.“ Když však korespondent v rozhovoru Brzezinskému naznačil souvislost mezi islámským fundamentalismem a terorismem, Brzezinský zareagoval: „Co je důležitější pro světové dějiny? (…) Pár fanatických muslimů, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“

Brzezinského „hobby“ Rusko poškozuje

Americký ekonom James K. Galbraith kdysi poznamenal v jednom článku: „Pro Brzezinského toto představuje jakýsi druh záliby, která Rusko poškozuje.“ Tímto naznačoval, že Brzezinský dokonce i po zániku SSSR a pádu Berlínské zdi nezměnil svůj negativní vztah k Rusku. Jistě, pochopit Brzezinského lze – byl jedním z předních stratégů studené války a tomuto boji zasvětil celý svůj dospělý život, cítil tudíž potřebu i po roce 1991 naplno vychutnat plody tohoto vítězství.

Avšak politická strategie Brzezinského, jež byla představena v roce 1997 v jeho nejslavnější knize „Velká šachovnice“(The Grand Chessboard), přinesla v konečném důsledku mnohem víc než jen uspokojení z vítězství. Podrobnější analýza knihy ukazuje, že se v ní Brzezinský nepřímo vyslovuje pro skryté a nepřímé pokračování studené války s použitím jiných prostředků.

Strategický výhled, který nastínil před patnácti lety, předpokládal rozšíření vlivu USA a jejich evropských spojenců euroasijským kontinentem do střední Asie. Brzezinský doufal ve vytvoření jakési nové hedvábné cesty až do samotné Číny právě s pomocí rozšíření EU na východ a rozšířením NATO o Gruzii a Ukrajinu a proložením potrubních tras spřízněnými státy až k samotnému Kaspickému moři. Klíčový význam této nové obchodní cesty spočíval v jeho očích v tom, aby Západu umožnila rozšířit vliv do samotného středu velmi důležitého světového kontinentu – Eurasie. Pokud by se v Eurasii podařilo ustanovit pro Západ výhodný geopolitický pořádek, mělo by to automaticky vliv na rozklad sil i v jiných částech světa, tj. znamenalo by to kontrolu Západu nad celým světem. Zároveň s posunem Západu do centra Eurasie by bylo Rusko – největší teritoriální mocnost Eurasie – obklíčeno z jihu, a bývalá supervelmoc by tak postupně degradovala v novém světovém západním pořádku na zemi třetího světa.

Nezdárná země – Rusko a supervelmoc USA

Brzezinský se díval na Rusko v roce 1997 jako na zkrachovalý stát, jenž se v dohledné době pohrouží do chaosu, bídy a nekonečných etnických konfliktů. Popisoval tehdy Rusko jako „černou díru“, nemající žádnou „geopolitickou volbu“ cokoli konat, „neboť řeč je v podstatě jen o přežití.“

Brzezinský dokonce hlasitě uvažoval o rozdělení Ruska na části: „O volné konfederaci Ruska sestávající z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu, se kterými by se snadněji ustanovily těsné ekonomické vztahy s Evropou, novými středoasijskými státy a s Východem.“ Nicméně politickou integraci Ruska do rozšířeného světového západního pořádku Brzezinský kategoricky odmítal: „Rusko je příliš zaostalá země, komunismem ekonomicky zbídačená, a tudíž není schopna být vhodným demokratickým partnerem pro USA.“

Stejně jako Francie vystupovala po 1. světové válce za trvalé oslabení německé říše ve Versaillské mírové smlouvě, tak i Brzezinský obhajoval v 90. letech nový světový řád, v němž by měl poražený soupeř – Rusko – místo oslabené, zaostalé a ze všech stran obklíčené země, jíž by bylo odepřeno hrát roli respektovaného geopolitického hráče.

Neschopnost Brzezinského přestat myslet v kategoriích studené války se odrazila v jeho přecenění budoucí role Spojených států. V roce 1997 předpokládal, že Spojené státy budou moci udržet alespoň po dobu jednoho pokolení, tj. do roku 2027 nebo ještě déle, status světové supervelmoci. Dost času nato, aby USA stačily vytvořit trans-euroasijský bezpečnostní koridor podél nové hedvábné cesty.

Tento prostor, jenž by byl vytvořen z vojenských základen a proložen potrubními a obchodními trasami se zeměmi s prozápadními vládami – ekonomickými a finančními filiálkami Západu – měl propojit rozšiřující se EU a NATO s rozsáhlými oblastmi Asie. Nakonec by se do této prozápadní euroasijské struktury integrovala i Čína, neboť – jak tvrdí Brzezinský: „Už jen síť nadnárodních korporací a mezinárodních organizací vytváří jakýsi neformální světový systém.“ Tento postupující světový systém by měl převzít „zřetelný otisk současného vládce světa“, což by vedlo k tomu, že by se politický systém USA a jejich kultura rozšířily na nadnárodní světovou strukturu, v níž by se rozpustily: „Geostrategický úspěch vyplývající z dosažení tohoto cíle by představoval odkaz Spojených států – první, jediné a poslední supervelmoci, jež zanechává svým potomkům budoucnost.“

Ovšem dnes vidí Brzezinský svět a jeho budoucnost jinak. Uvědomuje si stále více se oslabující se vliv západního společenství. Pokud bude Západ neúspěšný v dlouhodobé strategické spolupráci s Ruskem a Tureckem, může to mít za následek jeho izolovanost. Má to význam, pokud jde o sbližování Číny a Ruska. Brzezinský své čtenáře připravuje i na možnou ztrátu vlivu USA v Mexiku a dospívá k závěru, že doba mocného hráče USA je minulostí. Dnes už nemohou stát jako dřív v domýšlivém postoji před Ruskem, Čínou, Indií, Brazílií, Iránem či Pákistánem.

Za zmínku stojí Brzinského pohled na Blízký východ a zejména pak na Írán. Politické probuzení v arabských zemích a v jiných oblastech nám umožňuje lépe pochopit, jak USA uplatňují svůj vliv v celém světě. Pokud začnou USA spolu s NATO na Blízkému východě další válkou, mohlo by to podnítit narůstající vlnu antiamerikanismu, důsledkem čehož může být ztráta vlivu Západu v této oblasti. Vzhledem k novému politickému vědomí světové veřejnosti se tak války stávají nežádoucími.

Zlom s neokony

Ve skutečnosti nová Brzezinského kniha „Strategic vision“ představuje rozchod s neokonzervativci. A je třeba přiznat, že jeho vztah k nim byl i dříve ambivalentní. Vždy totiž vystupoval za americkou světovou expanzi v souladu s obecnými trendy globalizace, zatímco neokonzervativci chtěli dosáhnout téhož pomocí otevřené vojenské expanze. Jako bývalý ředitel Trilateral Commission považoval USA za neformální světové impérium, které nenápadně, pozvolně a za zavřenými dveřmi určovalo a regulovalo mezinárodní vztahy mezi ostatními zeměmi světa, zatímco neokonzervativci se snažili dobýt téhož s pomocí preventivních válek a odstrašování světa vojenskou mocí USA.

Brzezinský měl cíl udržet status supervelmoci své země alespoň po dobu jednoho pokolení. Po uplynutí tohoto období si představoval Spojené státy ve spleti mocných transnacionálních koncernů a organizací, pokračujících v tradicích a hodnotách americké politiky a kultury v globálním měřítku. Neokonzervativci si naopak přáli vidět 21. století jako „nové americké století“a položit tak základ jedinečnosti, který odůvodňovali vyvoleností amerického národa.

Navzdory těmto neshodám pojila zmíněné dva zahraničněpolitické pohledy i některá společná východiska. Brzezinský a neokonzervativci považovali USA za legitimního architekta budoucího světového pořádku. Oba definovali Blízký a Střední východ jako oblast, kde by měly Spojené státy položit základy budoucího světového pořádku. Společná byla u nich i strategie nepřipouštění svazku Ruska s Evropou a strategie postupného vojenského oslabování Ruska prostřednictvím rozšiřování NATO k ruským hranicím, obklíčení vojenskými základnami a protiraketovým štítem. Kategoricky odmítali zlepšování vztahů s touto postsovětskou zemí, navzdory příslušnosti Ruska ke křesťanské evropské kultuře.

Ve své předposlední knize „Second Chance“(Druhá šance) v roce 2007, nicméně Brzezinský tvrdě kritizuje neokonzervativní politiku pod vedením G. Bushe ml. Uvádí, že otevřené imperiální ambice brání možnosti USA ustavit nový světový pořádek ve 21. století. Válka proti terorismu byla v muslimském světě vnímána jako válka proti islámu, a oslabila americkou pozici v tomto regionu. Mimo to viní neokonzervativce z toho, že příliš málo bránili rozvíjejícímu se projektu čínsko-ruského spojenectví.

Podle jeho slov se Bushův úřad se choval k Rusku obecně příliš shovívavě, jenže „Rusové nemají rádi slabé“, jak řekl v jednom z rozhovorů v roce 2008. Navzdory všem omylům viděl Brzezinský ještě „druhou šanci“ na realizování svých plánů unipolárního světa, formulovaných v roce 1997 v knize „Velká šachovnice“. V knize „Second Chance“ napsal: „Je rozhodující, aby USA byly úspěšnější ve využití „druhé šance“ než ve využití té první po roce 2008; poté už žádná třetí šance nebude.“

(pokračování)

zdroj:http://www.rodon.cz/clanky/Politika/Podivuhodna-promena-Zbigniewa-Brzezinskeho--1118

Facebook komentáře