Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

V Sedmém nebi Nagíba Mahfúze

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • mahfuzxx
Seděla jsem pár desítek metrů od pyramid v Gíze, četla Alej Midaq a zkoušela pochopit slova jejího autora, který tvrdil, že je synem dvou velkých civilizací, faraonské a islámské.

Pamatuju si to jako dnes. Slunce pražilo, po rozpáleném písku na dohled proudily davy turistů k majestátní Cheopsově pyramidě, ale já se v klidném stínu u malé hospůdky ne a ne vžít do románu Alej Midaq, pojmenovaném po jedné z ulic egyptské metropole.

Vyprávěl o době druhé světové války, kdy se do ženy ze střední vrstvy zamiluje holič, ale ona se nakonec poddá britskému vojákovi, protože měl na místní poměry spousty peněz. Holič se zmítá žárlivostí a steskem a hlavní hrdinka se nakonec kvůli výčitkám svědomí ztrácí kdesi v noční temnotě. Zvláštní na tomhle až nearabsky civilně traktovaném příběhu bylo to, že jsem si při jeho čtení nepředstavovala Káhiru dávno zašlých časů. V duchu jsem totiž po celou dobu viděla dobře známou pražskou Pařížskou ulici. A cítila její uklidňující a zvláštní atmosféru a noblesu.

Je to už osmnáct let, ta klidná hospůdka u pyramid už hezky dlouho nestojí a tu knihu napsal už v roce 1947 Egypťan Nagíb Mahfúz, který zemřel před třemi lety. Spisovatel, který jako jeden z mála dokázal překročit hranice klasické arabské literatury a nabídnout srozumitelný pohled na život v regionu zbytku světa. Nejspíš proto taky v roce 1988 jako první - a dosud jediný - Arab dostal Nobelovu cenu za literaturu.

 

Síla žen

Určitým paradoxem je, že Egypťané, nejspíš kvůli poměrně vysoké míře negramotnosti, znají svého slavného rodáka převážně jen díky filmům natočených podle jeho knih, kterých napsal přes tři desítky. To ale Mahfúze nejspíš příliš netrápilo. Podle vlastních slov měl jinou ambici -- chtěl ve svých dílech odhalit identitu své země v celém předlouhém období její existence a spolu s tím najít identitu vlastního já.

Začínal jako ostatní arabští literáti s historickými tématy, v nichž rozebíral osudy faraonů a staroegyptských božstev, ale čím více psal o minulosti, uvědomoval si, že píše o přítomnosti. Začal se jí  tedy věnovat zcela cíleně a popisoval život středostavovských lidí
a lidiček staré Káhiry. Později se naplno obrátil k sociálním a moderním tématům, ale něco z té dávné faraonské víry v osud, předurčenost a prozřetelnost v jeho knihách přesto zůstalo - jeho postavy obvykle stejně jako stébla trávy ve větru bezmocně čelí souhře náhod a životní bezvýchodnosti.

Mahfúzovo novátorství spočívalo i v tom, že ústředními postavami jeho románů jsou většinou ženy. Západní literární kritika si rychle všimla, že jeho hrdinky se dokážou postavit tradicím a vzdorovat mužské nadvládě. Často mezi nimi hrají prim prostitutky a jiné „padlé" ženy, matky v sobě zase skrývají oddanost, vášeň i sílu, která dokáže udržet řád v chaosu světa ovládaného muži. Mahfúz se jednoznačně postavil na stranu slabých a utlačovaných a ženy vždy vnímal jako oběti, navzdory tomu, že je arabská společnost vnímala zcela jinak.

Právě v tomto rozpoložení, které prožíval v polovině padesátých let minulého století, napsal své mistrovské dílo známé jako Káhirská trilogie. Podle kritiky to byla právě ona, která mu vynesla Nobelovu cenu. Kniha, která předurčila jeho budoucí život, ale měla teprve přijít.

 

Osudová souhra náhod

Stalo se tak v roce 1959, kdy napsal román Děti z Gebeláví, příběh o všemocném a bohatém muži, který vyhnal své děti z domova a proklel celou svou rodinu, jako kdyby je všechny vyháněl z rajské zahrady. Jejich osud určila patriarchální moc, která však po většinu děje není ani přítomná - zlý panovačný muž se skrývá ve svém domě, zbývá jen jeho neviditelná, ale stále citelná moc. V Dětech z Gebeláví se Mahfúzovi podařilo skloubit historii lidstva od jeho zrození a přitom popsat osud sirotků z káhirské ulice. Neváhal navíc do textu včlenit citace z koránu, které z fiktivního románu udělaly realistickou záležitost a mnohé postavy se zničehonic začaly shodovat s alláhem a postavami islámských světců.

Jakmile román začal v roce 1959 na pokračování vycházet v deníku Al Ahrám, muslimští duchovní a učenci z káhirské islámské univerzity Al Azhar okamžitě žádali jeho zákaz, protože byl „kacířský" a urážel prý víru. Před redakcí deníku se srocovaly rozvášněné davy, ale redakce vytrvala a publikovala román až do konce. To bylo ale také jediné vydání, kterého se Mahfúz v rodném Egyptě na dlouho dočkal - ačkoli nikdy nebyl oficiálně zakázán, jeho román v knižní podobě vycházel jen v zahraničí a tuto křivdu egyptské úřady napravily až po 47 letech. S mnohaletým odstupem se navíc také ukázalo, že v organizování tehdejších pouličních protestů měla prsty tajná policie a že Mahfúz tehdy uzavřel s vládou tichou dohodu, podle níž nebude trvat na vydání knihy výměnou za svou svobodu.

Děti z Gebeláví se mu ale staly osudnými, a to díky shodě náhod, o nichž Mahfúz tolik psal
a přemýšlel. V roce 1988 vydal Salman Rushdie své Satanské verše a íránský ajatolláh Chomejní nad ním rok nato vynesl fatwu, náboženský trest smrti. V této souvislosti si kdosi vzpomněl na „kacíře" Mahfúze a egyptský radikální islámský duchovní Umar Abdar Rahmán prohlásil, že pokud má být za svou knihu potrestán Rushdie, nemělo by se zapomenout ani na něj. Klerik sice v médiích několikrát zdůraznil, že svá slova nemínil jako fatwu, ale v roce 1994 právě na jeho výzvu islámský fanatik pobodal Mahfúze před jeho domem na káhirském ostrově Zamalek. Tehdy dvaaosmdesátiletý spisovatel -  a přesvědčený muslim -- sice útok přežil, ale zranění byla vážná. Extremista z řad Muslimského bratrstva, které zavraždilo i prezidenta Anvara Sadata, mu vážně poškodil nervová spojení v krku a Mahfúz prakticky oslepl, zhoršil se mu sluch a omezená pohyblivost v rukou mu značně ztížila další psaní.

 

V sedmém nebi

Z následků zranění se už nikdy zcela nevzpamatoval, ale ani to mu nebránilo, aby namísto románů nepokračoval v psaní komentářů pro deník Al Ahrám. Pravidelně se v nich ostře vyslovoval proti islámskému fundamentalismu, podporoval mírové dohody s Izraelem
a zaujímal i další postoje, které nejsou dnešní arabské ulici příliš po chuti. „Je to světlo kultury, které přináší arabskou literaturu světu a zdůrazňuje hodnoty jakými jsou osvícenství a tolerance," prohlásil o něm egyptský prezident Husní Mubarak.

V červenci 2006 byl laureát Nobelovy ceny převezen na jednotku intenzivní péče poté, co doma náhodně uklouzl a zranil se na hlavě. Zemřel 30. srpna ve věku 94 let.

Jeho poslední knihou byla sbírka povídek nazvaná Sedmé nebe a vyšla rok předtím. „Napsal jsem Sedmé nebe, protože chci věřit, že na mě po smrti čeká něco pěkného," přiznal se tehdy agentuře AP. „Duchovno je pro mě totiž velice důležité a inspiruje mě po celý život."

 

Publikováno v Literárních novinách

Facebook komentáře