Gore Vidal: Za duchy amerického století

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

22. říjen 2009|

Johann Hari|

13709 x

Gore Vidal dnes nesmutní jen pro své už zesnulé blízké a svůj uvadající život, ale i pro svou zemi. Pokud někdo může zosobňovat právě končící americké století, tak on. Býval největším americkým esejistou, jedním z nejprodávanějších spisovatelů a ozdobou každého večírku. Prázdniny trávil s Kennedyovými, honil chlapy s Tennessee Williamsem, Eleanor Roosveltová ho vybízela, aby kandidoval do Kongresu, podílel se na scénářích k nejkultovnějším hollywoodským filmům, proklínal americkou politiku zevnitř, soudil se s Trumanem Capotem, nechal se vykouřit od Jacka Kerouacka a sledoval, jak byl jeho synovec Al Gore zvolen prezidentem a přesto se jím nestal.

Možná i proto dnes tvrdí, že americký experiment „nevyšel". Bylo to k ničemu. Ta země se brzy zařadí „někam mezi Brazílii a Argentinu, kam také patří". Impérium vojensky zkolabuje v Afghánistánu, národ zkolabuje vnitřně, jakmile Obamu zlomí „ten blázinec" a Číňané se začnou hlásit o své peníze. Spojené státy se pak stanou „přítěží Žlutého Muže", který nás „nechá jezdit v těch tříkolkách, nebo v čem že to tam vlastně jezdí."

Zajíždí s křeslem do rohu baru a dostává skotskou. „I já jsem byl při Obamově zvolení, jako všichni, optimista," říká, „ale on na to nemá. Znovu už zvolen nebude. Je smůla, že je prvním intelektuálem-prezidentem, jakého jsme měli za mnoho let, ale on to nezmákne. Je zavalený. A kdo by nebyl? Spojené státy jsou obyčejný blázinec. Tu zemi by měl někdo strčit někam do kouta - a nám všem by měl říct, ať jdeme jinam. Nic už tam nedává smysl." Prezident „chce, aby ho všichni měli rádi, a myslí si, že mu k tomu stačí, když bude logicky argumentovat. Musíme si ale uvědomit, že Republikánská strana není politická strana. Je to stroj, něco jako Hitlerjugend. Je plná nenávisti. Těch se nikdo jen tak nezbaví. Nemá cenu to ani zkoušet. Jediným způsobem, jak je lze zvládnout, je zastrašit je. A on je na to příliš slušný."

Když Obamu srovnává se svým dávným přítelem Johnem Kennedym, jen potřese hlavou. „Je dvakrát inteligentnější než byl Jack, ale Jack znal svět. Strávil spoustu času v námořnictvu a lodě pod ním se potápěly. Ten Obamovic kluk nikdy nebyl u toho, když se střílí ze vzteku. Naprosto ho převálcovali generálové, kteří mu namlouvají lži a on jim věří. Nic nedokázal. Kdybyste měl v chemii za úkol vyřešit velký úkol - vymyslet dokonalý plyn, dokonalý ke zplynování populace - dlouho si nebudete jistý, jestli opravdu funguje. Musíte se řídit podle toho, co vám budou říkat ostatní. A on je na tom podobně. Není připravený na to být v hlavním vysílacím čase, a přitom je v něm až moc."

Existuje nějaká naděje? „Všechno, co vidím, je průšvih. Lidé mi ale říkají," přechází do komického nosového tónu, „ale, pane Vidale, vy jste tak negativní, to opravdu nemůžete o Americe říct něco pozitivního? Je to prý skvělá země a každý by v ní chtěl žít. Opravdu? Kdy jste naposledy viděli nějakého Nora, který by se sem chtěl přestěhovat kvůli zdravotní péči? Dám vám prachy, když mi ukážete alespoň jednoho."

Najednou ale zatřese rameny, protože tu prý jedna „dobrá zpráva" opravdu je. Afghánistán se stane konečnou stanicí amerického impéria. A takto vesele na to prý máme nahlížet. Ze hry impérií se díky němu Amerika dostane velmi rychle. Bude to ale už příliš pozdě pro zemi a její ústavu. Zvedá sklenici a ironicky se usmívá: „Pozdě pro lepší republiku." A hodí do sebe panáka naráz.

Smrt Ameriky

Rád cituje Benjamina Franklina, protože „většina Američanů vůbec netuší, kdo to byl". Franklin přitom „nebyl delegátem ústavního shromáždění ve Filadelfii, ale přijel tam jako pozorovatel. A lidé, kteří tomu předsedali, cítili, že nastanou potíže, protože Franklin často pokládal nepříjemné otázky. Poslali na něj proto čtyři mládence, kteří ho sledovali na každém kroku, dokud nebyla ústava zveřejněna, protože věděli, že on se svou proříznutou pusou může napáchat hodně škod. Když Franklin s těmi čtyřmi v patách opouštěl to, čemu dnes říkáme Constitution Hall, jedna starší paní se ho zeptala: „Tak, co jste nám dali, Bene?"
„No, dali jsme vám republiku," odpověděl Franklin, „pokud si ji dokážete udržet." A pak na adresu ústavy pronesl cosi nepublikovatelného. Ti čtyři nohsledi šli za ním a zeptali se: „Doktore Frankline, proč jste tak ostrý? Na ústavě se udělala spousta krásných věcí. Proč jste tak přesvědčený, že selže?"
Franklin se otočil: „Každá republika tohoto typu, které známe od počátku světa, selhala, krutě selhala."
„Proč?"
„Nevím proč," odpověděl Franklin, „ale mám tušení. Zkrachovala, protože lidé jsou úplatní." A tím myslel nás všechny.

Gore Vidal byl vždy populista, který nikdy nevěřil v lid, přesně podle vzoru svého děda-senátora. Sdílí populistický názor, že lidé jsou drženi v kleštích těmi bohatými - myslí si ale, že obyvatelstvo jako takové je příliš debilní a poblázněné televizí a fast foodem na to, aby si cokoli z toho uvědomilo. „Je třeba neustále jaksi záhadně doufat v to, že lidé - jakoby kouzlem - zmoudří. O to tu jde. Lidé ale ve skutečnosti nevědí nic. Jakmile jsme se stali impériem, přestali jsme ve školách vyučovat zeměpis, a tak dnes nikdo neví, co kde je. Není to chyba lidí. I když jsou to třeba přístavní dělníci nebo loajální konzumenti, byli zataženi do imperiální hry. Kdysi to byl jen sen, který se ale dnes stal skutečností."

Jako malý kluk Gore Vidal rád trávil čas se svým dědečkem senátorem, a nebylo to jen proto, že tak mohl uniknout od své matky-alkoholičky. Jeho děd ho učil politice a v té době byl obzvláště naštvaný na Franklina Roosevelta, který - podle jeho názoru - zatáhl Spojené státy do zbytečné války proti Německu a Japonsku. Odmítal veškeré války v zahraničí, které podle něho nebyly ničím jiným, než snahou Velkého Byznysu nahrabat si ještě víc. „Byl přesvědčený, že žádná válka v cizině nestojí za jediný americký život," usmívá se pyšně Vidal. Tenhle názor - spolu s nesouhlasem s politikou Nového údělu - ho stál křeslo. Vidal se v sedmnácti dal do armády, hlavně aby utekl své matce. Válku strávil v Itálii, po čemž následovaly tři roky na Aljašce. Nediví se, že to „zmrzlé peklo" vyprodukovalo něco, jako byla Sarah Palinová, „nejnovější idol ve starém americkém kultu hlouposti". Aljaška byla podle Vidala místem, kam se „běželi schovat největší američtí podvodníci. A vyprodukovali ji."

Připouští, že si teprve později uvědomil, že se stal součástí davu vyslaného do světa k vybudování amerického impéria z příkazu „amerického Augusta, Roosevelta". Stará Amerika byla nahrazena vojenskou chobotnicí s železným chapadlem na každém kontinentu a stará ústava byla nahrazena ´Státem národní bezpečnosti´. „Kdybych to tušil, nikdy bych se do armády nedal," prohlašuje. „Už se tak ale stalo a my jsme válku ukončili proměnou v impérium a zabouchli jsme dveře před sebou samými. A tím jsme to všechno potento."

Z armády odešel bez koruny. „Můj otec i děda byli selfmademani a nebyli zvyklí pomáhat ostatním. Věděl jsem to moc dobře." A tak si sedl k psacímu stroji a napsal román o válce nazvaný Williwaw. Ve dvaceti letech se zničehonic stal hvězdou realistického románu. Vynášeli ho do nebes jako nadaného mladého vojína a jeho děda mu radil, ať se uchází o místo v Kongresu, ale Vidal napsal jiný, odvážnější kus, který popisoval jeho přítele Jimmyho, jedinou osobu, kterou kdy miloval.

Izolace

Ve dvaceti se tak stal uznávaným spisovatelem a zároveň boháčem. Pronajal si haciendu v Guatemale - co nejdál od své matky - a usadil se tam, aby napsal další román. V té malé tropické zemi ale najednou zjistil, že bude muset dramaticky přehodnotit svůj pohled na stát, za který ještě nedávno bojoval - a vytáhnout názory svého děda ze šuplíku zapomnění.

Krátce před Vidalovým příjezdem si guatemalští chudobou stíhaní lidé zvolili do čela státu levicového politika Jacobo Arbenze Guzmána. Chtěli, aby splnil, co slíbil - zavedení minimální mzdy a zdanění americké megakorporace United Fruit Company, která ovládala jediné, co Guatemala měla, tedy pěstování banánů. Naštvaná United Fruit Company se začala brát o své zisky tím, že nechala Washington, aby svrhl vládu prezidenta Arbenze a místo něho dosadil diktátora. Tehdy se do slovníku dostal pojem „banánová republika".

„Byl jsem ohromen," vzpomíná Vidal. „Mlhavě jsem sice něco věděl o našich předchozích intervencích ve Střední Americe, ale považoval jsem to za minulost." Najednou ale zjistil, že za převratem stojí senátor Henry Cabot Lodge. „Nevěřil jsem tomu. Býval to rodinný přítel, jako kluk jsem se sním často bavil o poezii."  Právě tehdy si uvědomil, že bojoval „za impérium a nikoli za republiku". Jeho děd měl tedy zase pravdu: války slouží jen těm nahoře.

Z Vidala se rychle stal přední levicový kritik americké zahraniční politiky. Varoval před všemi válkami, Vietnamem počínaje a Irákem konče, obvykle s neuvěřitelnou precizností. V době, kdy po 11. září vrcholila popularita George W. Bushe, prohlásil: „Vzpomeňte si na mě, při odchodu z funkce to bude nejméně oblíbený prezident v amerických dějinách." Jeho eseje z té doby jsou obvykle silnou směsicí pravdy a vzteku. Jeho zoufalství z americké zahraniční politiky lze ilustrovat na jedné drobné události. V 80. letech minulého století byla zrestaurována Sixtinská kaple a na pódium byly tehdy pozvány některé významné osobnosti. Vidal tam uviděl masového vraha Henryho Kissingera, jak si prohlíží malby znázorňující peklo, a konstatoval: „Jasně, hledá si ubytování."

V té době začal Vidal hlásat izolacionistický odkaz svého děda. „Jsem patriotem staré republiky, která během expanzionistických let pomalu zmizela a nadobro skončila v roce 1950, kdy ji nahradil Stát Národní Bezpečnosti," vysvětluje. „Chtěl jsem, abychom z válečné ekonomiky přešli do mírové a obnovili naši ústavu. Měli bychom nechat svět světem dřív, než si on došlápne na nás."

USA jsou ohroženy jen proto, že ohrožují svět, říká. „V geopolitice, stejně jako ve fyzice, neexistuje žádná akce bez reakce." Zamíchá skelnící skotské a dodává: „Žádné 11. září nebylo. Chci tím říct - naše politika byla taková, že jsme museli pobláznit spoustu lidí v arabském světě, aby se nás snažili vyhodit do vzduchu, protože cítí, že spáchané zločiny byly spáchány na nich. To přece pochopí každý blbec. A jedním z těch blbců jsem i já."

Je tu zima

Vidal je posledním žijícím (nebo alespoň sedícím) představitelem jedné generace amerických intelektuálů. Ptám se ho na jeho soupeře, kteří umřeli relativně nedávno - na Johna Updika, Williama Buckleye, Normana Mailera, a v tom mě přeruší. „Updike byl nula, Buckley byl nula se schopností se zviditelnit, Mailer byl taky zoufalý pisálek, ale ti všichni alespoň prokazovali, že tu u nás čas od času funguje nějaký mozek." A pak se rozesměje: „Víte, on pořád používal slovo ´existenciální´, až do smrti. Aniž by kdy pochopil, co to vůbec znamená. Jednou jsem byl na společenské večeři svědkem toho, jak Iris Murdochová Mailerovi vysvětluje, co to slovo vlastně znamená. Byl z toho vyšokovaný."

Vidal vypadá unaveně a opuštěně, zvlášť od té doby, co se po letech života v Itálii vrátil zase zpátky do Hollywood Hills. Po neobyčejně bohatém životě - „Vyzkoušel jsem všechno s výjimkou incestu a lidových tanců" - už nechce psát žádné knihy. Do Londýna přijel, aby si užil potlesku za divadelní provedení nového nastudování Matky Kuráže v Národním divadle, ale všichni jeho staří londýnští kamarádi už jsou mrtví. Zeptal jsem se ho, jak se při tom vědomí cítí. A odpovídá snadno: „Tohle není žádná země, to je jen americká letadlová loď."  Vzpomíná na své přátele, jako kdyby si hrál s duchy. A jak končí jeho vlastní život, tvrdí, že končí i všechno kolem něj - Amerika, vzdělanost, lidskost.

V jedné ze svých esejí Gore Vidal napsal, že spisovatel Dean Howell ve svých čtyřiaosmdesáti letech žil „příliš dlouho". Cituje přitom z Howellova dopisu Henrymu Jamesovi: „Vzhledem ke svým už existujícím sochám jsem srovnatelně mrtvý a začíná mě za měsíčního svitu obrůstat tráva." Týká se to i Vidala? Dívám se na něj a nemám to srdce se zeptat. On mi mezitím tvrdí, že se smrti nebojí. „Jsem ten nejprimitivnější Američan, se kterým byste se chtěl setkat, a vy musíte být také dost primitivní, abyste věřil na peklo. Pro mě jsou dnes peklem Spojené státy americké."

Po dvou hodinách mi jeho ošetřovatel - dlouhovlasý pohledný francouzský mladík, který si mezitím kousek od nás četl řeckou klasiku - naznačil, že setkání je u konce, Když odjížděl hotelovou chodbou, zopakoval Vidal to, co mi řekl už při potřesení rukou: „Je tu kurevská zima."

Rozhovor je zkrácený z johannhari.com

Komentáře