Privilegované vrstvy na západě, kterým cukr učaroval, neměly [v 15. stol., kdy zdrojem cukru byla třtina, pozn. T.] mnoho na vybranou: obchodovat s malými jihoevropskými výrobci cukru, porazit Turky nebo vytvořit nové zdroje cukru. Ve škole se té době říká věk objevů, pátrání po územích a ostrovech, které Evropanům otevřelo celý svět. Ve skutečnosti nemalou měrou o honbu za poli, na nichž by prospívala cukrová třtina.

Během pouhých několika desetiletí již na výše položených místech Jamajky a Kuby vyrostly cukrovary, byl tam vykácen deštný les a domorodé obyvatelstvo bylo buď vyhlazeno nemocemi, nebo zotročeno.

V 18. století byl svazek mezi cukrem a otroctvím dovršen. Každých několik let byl kolonizován, vykácen a osazen další ostrov, například Portoriko či Trinidad. Domorodci umírali a plantážníci je nahrazovali africkými otroky.

Jak napsal trinidadský politik a historik Eric Williams: „Otroctví se nezrodilo z rasismu, naopak rasismus byl důsledkem otroctví.“ Jinými slovy, Afričané nebyli zotročování proto, že byli považováni za méněcenné, ale byli považováni za méněcenné, aby se ospravedlnilo zotročení potřebné pro prosperitu raného obchodu s cukrem.

Cukr byl ropou oné doby.

Cukr a člověk

Nefrolog R. Johnson: „Zdá se, že kdykoliv zkoumám nějakou nemoc a hledám cestu k prvotní příčině, nakonec se dostanu zpět k cukru.“

V 60. letech minulého století provedl britský odborník na výživu J. Yudkin na zvířatech a lidech sérii pokusů, které ukázaly, že vysoké množství cukru ve stravě vedlo k vysokým hladinám tuků a inzulinu v krvi, což jsou rizikové faktory pro srdeční choroby a diabetes. Yudkinovo upozornění však přehlušil chór jiných vědců, kteří z rostoucí míry obezity a srdečních chorob obviňovali cholesterol vytvářený přílišným množstvím nasycených tuků v potravě.

Americká asociace pro srdeční choroby se nedávno připojila k varování před přílišným množstvím přidaného cukru v potravě. Jenže jejím základním argumentem je skutečnost, že cukr dodává kalorie bez nutričního užitku. Podle Johnsona a jeho kolegů to nevystihuje podstatu problému. Nadměrné množství cukru neznamená jen prázdné kalorie – je jedovaté.

Nemá to nic společného s jeho využitelnou energií. Cukr konzumovaný ve vysokých dávkách je jed sám o sobě. Nejenže zvyšuje otylost, ale po počáteční stimulaci též vysává energii.

Cukr a evoluce

Jestliže je cukr pro nás tak škodlivý, proč po něm toužíme? Stručná odpověď zní, že dodávka cukru do krevního řečiště stimuluje tatáž mozková centra, která reagují příjemnými pocity na heroin a kokain. V tomto smyslu je to doslova návyková droga.

Proč si ale naše mozky vyvinuly příjemnou reakci na látku, která může být toxická? Odpověď tkví hluboko v minulosti, kdy chuť na fruktózu byla právě tím, co naši předkové potřebovali k přežití. (…) Následovala [ledová] doba hladu. (…) U jednoho lidoopa došlo k mutaci, která z něj učinila mimořádně zdatného zpracovatele fruktózy: i malé množství se ukládala jako tuk, což byla nesmírná výhoda v měsících, kdy na zemi dolehla zima a potravy bylo málo. (…) Ta mutace byla tak mocným faktorem pro přežití, že přežili jen živočichové, kteří ji měli, takže dnes tu mutaci mají všichni lidoopi včetně lidí. Náš svět je zaplaven fruktózou, ale naše těla se vyvinula tak, že jim jí stačí jen velice málo.

zdroj:http://tribun.name/2013/08/15/cukrenky-nesou-smrt/