Vlak číslo 94803

Na konci druhé světové války se němečtí, nacističtí barbaři všemožně snažili skrýt zločiny, které během války spáchali na civilním obyvatelstvu, především pak pokud se jednalo o existenci a dění v jejich koncentračních táborech. Za tím účelem také probíhaly transporty a pochody desetitisíců vězňů před postupujícími spojeneckým armádami. Právě jeden takový transport započal 29.dubna 1945 z Litoměřic a mířil do koncentračního tábora Mauthausen. Němečtí nacisté tehdy natlačili do 77 odkrytých, železničních vagónů na 4 000 vězňů, a to tak, že tito, natěsnáni jeden na druhého, mohli pouze stát, a to bez pitné vody a jídla. Aby esesáci svůj bestiální cynismus ještě završili, navrhli vězňům, že pokud se jim nedostává místa, mohou přejít do zadní části soupravy, kde jsou ještě prázdné vagóny. Ti, co uposlechli, byli pak vzápětí nahnáni do koridoru a esesáky postříleni z kulometů…

Vlak číslo 94803 z Litoměřic se vydal na cestu dne 28.4.1945. Směřoval na jih a měl projet posledním německým koridorem mezi spojeneckými armády a dále pak přes Prahu pokračovat do koncentračního tábora Mauthausen. Bestiální nacistická mašinérie nadále pracovala bez zádrhelů, přestože bylo již zřejmé, že se blíží konec války. V nočních hodinách 28.4.1945 pak vlak smrti překročil hranice protektorátu Čechy a Morava. A tady se jeho vězni, přesvědčení, že je němečtí nacisté vezou kamsi na frontu jako živé štíty nebo je kdesi jen tak hromadně popraví, setkali s čímsi, do té doby pro ně nevídaným. Jak vlak postupně projížděl protektorátem, začaly zvenčí do jeho vagónů dopadat bochníky chleba, sušenky... Dne 29.4.1945 v osm hodin ráno vlak zastavil v železniční stanici v Kralupech nad Vltavou. A tady již na vlak bezmocných obětí čekali naši čeští občané, kteří se o jeho příjezdu dozvěděli od zaměstnanců železnice. Nedlouho po příjezdu se jim pak podařilo přemluvit stráže, aby někteří vězni mohli vystoupit a dojít si pro vodu. Během toho se našim občanům podařilo předat vězňům předem přichystané potraviny. Zprvu, situací zmatené stráže SS, ale později zahájily střelbu, během které bylo zavražděno 13 vězňů. Docházelo na brutální scény, kdy například esesák tloukl pažbou do vězňů ležících na kolejích, až bylo slyšet praskání kostí a později střelil do hlavy vězně, který v rukou svíral bochník chleba, právě přijatý od našich občanů. Poté mířil i do shromážděných, takže nikdo nevěděl, zda bude střílet i do nich... Vlak, i díky pomoci železničářů, setrval na nádraží v Kralupech nad Vltavou 5 hodin, poté dále zamířil do Roztok u Prahy.

 A i zde se opakovalo dění z Kralup, tentokrát však ještě mohutnějšího rázu. Opět i zde očekával příjezd vlaku zástup našich občanů s potravinami a pomocí. Roztockým občanům se podařilo, krátce po příjezdu vlaku, vyvolat na nástupišti záměrný chaos a esesáci opět ztratili kontrolu nad děním. A tak se tu místním, vyjma nezbytné potravinové pomoci, včetně nádob s navařenou polévkou, podařilo zorganizovat útěk přibližně 300 vězňů. To probíhalo přes místní nádražní čekárnu, kterou střežil český strážník, aby tak pro esesáky vytvořil zdání úředně střeženého prostoru a zároveň mohl prchající varovat před přítomností esesmanů. Naši občané sem přinášeli šatstvo a vězni se tu mohli převléci do civilního oblečení a poté spolu s nimi zmizet v davu. Místní občané si pak vězně skrytě převáželi k sobě do svých domovů. V místě byl zdejší chudobinec narychlo přeměněn na nemocnici – infekční oddělení – esesáci do takových prostor, z obavy před nákazou, nevstupovali a to vězně i personál chránilo. Takto se zde podařilo skrýt a následně umožnit přežít 80-ti vězňům. Významnou roli v Roztokách u Prahy sehrál i přednosta zdejší železniční stanice pan Jan Najdr, kterému se podařilo další cestu vlaku pozdržet až do chvíle, kdy mu esesmani začali hrozit zastřelením. Naši občané se ani v Roztokách nenechali zastrašit vyhrožováním okupantů. V Roztokách byl také, majitelem místního koloniálu, natočen zcela ojedinělý filmový dokument, který zachycuje dění na nádraží, kde se mezi vězni a shromážděnými občany pohybují i příslušníci SS.

30.4.1945 v 16.00 hodin pak vlak dorazil na pražské nádraží Holešovice-Bubny. Rovněž zde byly prostory nádraží zaplněny našimi občany, připravenými pomoci. Železničářům se zde podařilo poškodit brzdu vlaku a tak byl jeho odjezd opět oddálen. Během odstávky zdejší občané napomohli k útěku tisícovce vězňů. Ještě živí vězni byli zde pokládáni na nosítka a následně zakryti prostěradly, aby se navodilo zdání, že se jedná o mrtvé. Následně pak byli našimi občany odvedeni do pražských bytů a nemocnic, aby se zde dočkali konce války. O probíhající pomoci vězňům se však dozvěděla pražská SD – Sicherheitsdients, která nařídila okamžitý odjezd vlaku.

1.května 1945 v ranních hodinách pak vlak smrti dorazil do Olbramovic na benešovsku, kde zastavil na okraji výcvikového střediska SS, zde zůstal stát po dobu 6-ti dnů na vedlejší koleji. A to se mnohým stalo osudným, neboť když velitel zdejších SS ve Voticích Hauptsturmfürer Fridrich Graun, který sloužil na východní frontě u divize SS Das Reich, jež tam byla známa krutostmi, spáchanými na civilním obyvatelstvu, zjistil, že se zde vězni volně pohybují a je jim pomáháno ze strany místních obyvatel, přivezl na místo 20 esesáků a ti zahájili střelbu do vězňů v okolí. Bylo mnoho zraněných, 27 vězňů střelbu nepřežilo... I poté místní občané nepřestali s pomocí a vězňům nosili vodu a jídlo. 6. května okolo 22.00 hodin pak přijel na nádraží Graun s manželkou a důstojníky SS. Na nástupišti rozestavili kulomety a po dobu dvaceti minut do železničních vagónů s vězni nepřetržitě stříleli. Po skončení střelby přešli esesáci do místnosti přednosty, manželce Grauna tam pak všichni gratulovali, že sama osobně zastřelila čtyři vězně... Vraždy, prováděné nacisty v Olbramovicích, stály život 80-ti vězňů... ( V 70-tých letech bylo z iniciativy československých úřadů zahájeno v Německu trestní řízení proti Fridrichu Graunovi a jeho manželce – pro nedostatek důkazů bylo zastaveno, a to přesto, že ještě dnes žijí očití svědci jejich tehdejších zvěrstev....)

7.května pokračoval vlak v další cestě. Po získaných zprávách se jej chystali osvobodit čeští odbojáři. 8. května projel vlak Českými Budějovicemi. Odbojáři plánovali jeho osvobození u Velešína před protektorátní hranicí. Zde byl železničáři odpojen postrk vlaku a ten zůstal stát ve stoupání. V místě na něj čekali občané z Velešína ale i Vlasovova armáda, která chtěla tak mimo jiné získat aliby pro svou předchozí kolaboraci s Hitlerovci. Němečtí strážní zde byli odzbrojeni, v tichosti přešli hranice protektorátu a zmizeli... Z původního počtu 4 000 tisíc vězňů jich dorazilo do Velešína 2 500, 1 300 se jim během jízdy skrze naše území podařilo za pomoci našich občanů uprchnout, 200 jich transport nepřežilo. Občané Velešína připravili pro vězně improvizované ubytování, stravu i zdravotní pomoc v nedaleké továrně, kde se pak o přeživší vězně postarali. Jelikož byl mezi vězni rozšířen tyfus a jiná infekční onemocnění, ale naši občané toho nedbali, někteří pak za toto později zaplatili svým vlastním životem... Jak uvádějí pamětníci a dokumenty z té doby, jedná se o zcela ojedinělý příběh z historie druhé světové války, kdy není známo, že by k podobnému druhu takto masivní pomoci a solidarity na okupovaném území došlo i na jiném místě... A já myslím, že je to také o něčem, co má náš národ zakódováno hluboko v sobě, nikoliv jako diktát povinnosti, ale jako diktát obyčejné lidskosti! Jen občas potřebujeme, v tom všeobecném zmaru, který pro nás byl přichystán, pootevřít dveře... A také si myslím, že náš národ má dostatek obyčejné lidské zkušenosti a přirozeného, selského rozumu, aby rozpoznal, kdy je mu humanita předkládána a nucena jako cizí projekt, nejenom jeho, ale i evropské zkázy!

Jistě se teď zeptáte, z jakého důvodu jsem tuto historickou událost převedl do textové podoby, když o ní byl natočen filmový dokument, navíc bohatší o řadu autentických svědectví pamětníků a doplněný dobovým filmovým materiálem. Důvod je prostý, ač se tomu nechce věřit, tento dokument již v archivu ČT neshlédnete a pokud byste jej shlédnout chtěli, musíte si jej nejprve kdesi stáhnout a až pak se na něj podívat. Tomu bude obětovat čas jen málokdo, a tak tato pozoruhodná výpověď o solidaritě a hrdinství našich protektorátních občanů zůstává pro většinu naší populace skryta. A nenechte se zmást, pro naši ČT by jistě nebyl žádný problém tento dokument v jejím archivu zpřístupnit a vzhledem k jeho významnosti jej zároveň znovu odvysílat. Jenže... Jenže momentální zadání ze strany současný přepisovačů historie a paměti národa a zároveň vládců naší ČT je zcela jiné. Zadání totiž zní: Očistit německý národ a jeho vinu rozpustit do všech stran, aby se pak například mohly bez problémů zrušit tzv. Benešovy dekrety a mohl se návrátit majetek někdejším kolabarantům a přisluhavčům, kteří jsou plně odpovědni za zločiny, o nichž tento film vypovídá. Zadání zní: Jako původce války postupně označit nikoliv nacistické Německo a Němce, ale napadené oběti, tedy v prvé řadě tehdejší Sovětský svaz. Zadání zní: Smýt z Němců vinu za vyvražďování národů, především pak Slovanů a Židů a vytvořit zdání, že se na tom stejným dílem podílely i jejich oběti. Nejspíše jste již na ČT zaznamenaly dokument Reportů ČT Marka Wollnera, který se záměrně snaží, a to i přesto, že toto obvinění bylo iiž lidickým archivářem Vojtěchem Šustkem dávno vyvráceno, obviniti občanku Lidic Alžbětu Doležalovou z toho, že sedm dnů před vypálením Lidic udala svou židovskou sousedku Šťepánku Mikešovou. Tedy skrytě nám naší ČT podsunuto: Za vypálení Lidic si mohou sami jejich občané... Krátce poté následovalo v našem informačním poli obvinění našeho národa z provádění holokaustu na českých Židech, a to v knize historičky Čapkové (slavnostní autogramiáda proběhla na velvyslanectví v Bonnu, kniha byla přeložena hned do sedmi jazyků, včetně heberejštiny). A hned nato, a jak také i jinak, přispěchal týdeník Respekt s návrhem, že by se Češi měli za holokaust omluvit. Načasování a souběh takových sdělení se pochopitelně nedějí náhodně, rovněž jako není náhodou, že se tak náhle, 30 let od našeho sametového puče, začalo dít právě teď a v této době. Je zapotřebí se připravit, že takové cílené útoky ze strany naší veřejnoprávní mediální scény (a nejenom jí), určené ke zhanobení našeho národa, budou pokračovat. Bohužel, jak se praví: „Když doba žádá, i hnůj vykrvácí!“ Špinavý zrádci se najdou v každá zemi, podstatné ale je, zda je naše společnost dokáže vykázat tam, kam patří!