Z pohádky do pohádky

Ale po pořádku.

Od samého konce I. světové války vyprávíme našim dětem typicky „české" pohádky, které glorifikují pasivitu, nevzdělanost, chudobu a vychytralost a vysmívají se úspěchu, bohatství, autoritě a podnikatelství. Naše pohádky učí děti spoléhat na náhodu, štěstí, nadpřirozené zázraky – viz například Karel Jaromír Erben. Nemluvě o loterii a sázkách, namísto vlastního úsilí a práce.

Začalo to již v předválečném období, kdy Voskovec a Werich agitovali socialistickými komediemi, jako Svět patří nám, Hej rup, Pudr a benzín...

Kdyby naši prarodiče věděli, komu roku 1946 dávají hlas, jistě by dějiny šly jiným směrem a zcela jiným směrem by se vyvíjela národní morálka i hrdost. Na fakultě jsme měli seminář o poslání pohádek a jejich úloze ve výchově dítěte. Úplně jsem se zhrozil nad vzorci, jaké jsou dětem předkládány, právě v době, kdy mým dětem bylo kolem roku a tří let. Z kořenů kultury doby Voskovce a Wericha vyrůstaly celé početné generace, od roku 1945 do let osmdesátých.

Filmy Císařův pekař a jeho pokračování, a další pohádky, plné sebeobsluhujících se ubrousků, třesoucích se oslíků, přitroublých Honzů a ještě hloupějších princezen, králů, jejichž osobnosti v pohádkách měly doslova zatřást odpovědnou autoritou. Zlo všude ve spojení s Ďáblem a vítězící nebeská spravedlnost, přinášela přihlouplé čerty, knížepány.

Dobro bylo kompromitováno na povolení brát bohatým a chudým dávat – zde si vzpomeňte na Rumcajse – bývalého živnostníka, který se rozhodl nastěhovat do jeskynního squatu a provokovat normálně se chovající vlastníky panství, kněžnu a knížepána, kteří v jsou v příběhu vykresleni neprávem jako parodie hlouposti.

Všimněte si. Nikde ani zmínka o námaze, práci, spravedlivé odměně za ní. Ani zmínka o vzdělání – ano, tady vím, že vzdělání prosazují zejména učitelé, protože na paměť zaměřené generace vychovávají zase jen na paměť zaměřené žáky, kterým nicméně chybí kreativita stejně, jako v českých pohádkách. Zkrátka osud je osud, že ?!

Nejvyšším cílem je být šťastný až do smrti, oženit se a tím asi život končí ... Jediný, kdo rozdává moudrost v pohádkách, jsou snad kouzelné babičky a dědečkové, opírající se o své nezbytné atributy – hůl, životní zkušenost, pokud nějaké mají ...

Nedivím se komunistům, jak dobře jim šlo zblbnout a zdeformovat tento národ a jeho lid. Sotva přešla etapa pohádek, dětem byla huštěna do hlavinek Jiráskova, sice krásně napsaná historická próza, ale zcela vytržená z kontextu, a dosti daleko od historických skutečností a faktografie.Tedy opět jen dobře odvedená práce ideologů a lenost a důvěra konzumentů jejich práce. Třídní boj byl tedy u kořene komunistického učení. Dnešní modernější vyprávění je politická hra na levici a pravici – neznám nic překonanějšího pro současnost.

A jak to souvisí s politiky ?

Není ideologií, ale otázkou zdravého rozumu a morální integrity, postarat se o infrastrukturu, bezpečnost, pomoc mladým lidem při startu jejich životní dráhy, rozhodovat v zájmu občanů, nikoli vlastní peněženky či účtu politiků. Podporovat trh práce i vzdělání. Zde si dovolím poznámku, že vzdělání zdarma vlastně nemá žádného zákazníka. Vzdělání zdarma je bráno jako nutné zlo, nikoli výsada a štěstí vzdělání si opatřit. Potřebná politika je vždy lokální – a tak volič, mediální masáží zkrácenou pamětí zjihne nad voličskými sliby politiků a volí dle racionální volby vždy toho, kdo mu naslibuje maximum za minimum námahy – viz vyprávění z dětství.

To naše české "uděláme si to sami".

Ano, stokrát ano. Souhlasím. Ale bez kreativních, inteligentních a nebojácných úředníků s vysokým mravním standardem, se tento stát neobejde. Všichni jsou zaměřeni na paměťní výkon, ale jen hrstka je schopna přemýšlet – ta navíc, pro paměťní většinu, představuje velké riziko ohrožení jejich setrvání na svých místech a tak ti myslící musí prostě odejít.

A protože většina českých voličů stále podvědomě touží po naplnění svého života skrze poselství českých pohádek, tak máme v parlamentu stále stejné tváře, slibotechny, lidi, kteří pracovali snad jen chvíli, před vstupem do nějaké politické strany a od té doby sedí již šestou volební „sezónu" v poslaneckých lavicích a já si pokládám otázku, jak asi takový poslanec může rozumět potřebám a bolestem voliče ? Lépe než svým voličům rozuměl pan Drábek, jistě ne.

Zdroj: http://www.listyradnaroda.cz/